Železná kladiva a
kovadliny v pravěku
Kladiva a
kovadliny jsou pracovní nástroje, které se vyvíjejí spolu s metalurgií
železa. Kladiva jsou podle
definice K. Sklenáře nástroje k zatloukání nebo zpracování materiálu
úderem. Podle způsobu upevnění rozeznáváme v zásadě kladiva s tulejí
a s okem, které může mít různý tvar a i samotné kladivo může mít zvláštní
formy. (Viz. obrazová příloha)
Kovadliny jsou tvarově nejednotná hmotná
podložka při zpracování kovu kováním. V zásadě prostý kovový blok
s rozšířenou horní plochou, dolů zpravidla konicky zúžený, masivní nebo
štíhlý. Tvar homole je jehlancovitý až klínovitý, někdy je opatřen průvlakem
nebo rýhou pro zápustkové kování. I kovadlina má své zvláštní formy (viz.
obrazová příloha)
Železo
Železo je kov, u něhož se často konstatuje,
že vyřešil prohlubující se surovinovou krizi pozdní doby bronzové. Tato krize
byla způsobená pozvolným vyčerpáním dostupných rudných zdrojů, zejména cínu, a
snad i kvůli přerušení jejich dálkové distribuce pod vlivem společenské krize
v 8. Století před Kr.
Hlavní
důvod rozšíření železa je spatřován ve snadné dostupnosti suroviny pro tehdejší
úroveň hutnění. Po překonání prvotních potíží při výrobě se mělo železo stát
rozšířeným kovem k výrobě nástrojů, zbraní, různých předmětů a šperků
především proto, že surovinu bylo tehdy možné získat v potřebném množství
téměř kdekoliv v Evropě a nebylo nutné dovážet surovinu, polotovary nebo
sbírat a přetavovat použité kusy jako v případě slévání bronzu.
Železo je vedle hliníku nejčastější kovový
prvek v zemské kůře, vyskytující se ve sloučeninách - v železných rudách
různého původu a složení (např. hnědel, krevel) z nichž se získává
snadněji a za nižších teplot než měď nebo cín, ačkoliv bod tání železa je
nejvyšší ze všech tří uvedených kovů-1528 ºC. V pravěku bylo na předním
východě využíváno nejprve vzácné meteorické železo, které však není vhodné pro
zpracování a mohlo mít spíše mimopraktický (kultovní) význam. Později se železo
objevilo patrně jako vedlejší produkt tavby měděných rud, pokud při ní železné
rudy tvořily struskotvornou přísadu.
Surovina
pro výrobu železa se získávala těžbou dostupných rudných zdrojů, ve srovnání se
surovinami pro výrobu bronzu početnějších, ale v celku méně kvalitních.
Pro praktické užití měla význam povrchově dostupná ložiska sedimentárních rud-
hodnotnějšího, ale hůře tavitelného krevele, rozšířenějšího a častěji užívaného
hnědele- včetně nekvalitních gosanů („železných klobouků“, zvětralých svrchních
poloh rudných ložisek těsně při povrchu země) nebo dokonce chudých železitých
pískovců. U nás to bylo zejména
v oblasti Barrandienu mezi Prahou a Berounem, v moravském krasu, na
Drahanské plošině či jižních okrajích Jeseníků. Těžba byla povrchová či jámová
na výchozech (hloubková nezačala dříve než v době laténské). Konkrétní
místa těžby rud pro pravěké železářství však u nás neznáme, některé jejich typy
ani nelze archeologicky prokázat.
Získaná ruda se s největší
pravděpodobností musela pro potřeby hutnění upravovat, Prvním krokem před
vlastním tavením bylo roztloukáním rudy na malé kousky, v této souvislosti
se uvažuje o jejím pražení. Nejasná zůstává otázka používání přísad při výrobě
železa, i když se předpokládá, že v podmínkách pravěké výroby byly
zbytečné. K vlastní tavbě se používalo dřevěné uhlí – poměr váhy
vytaveného železa k váze spotřebovaného dřevěného uhlí byl zhruba 1:8-10.
Dokladem hutnické činnosti je především struska, odpadový materiál nelézaný na
dně objektů. V tehdejších pecích využívajících dřevěné uhlí nebylo možné
dosáhnout teploty potřebné k roztavení železa. Bod tání železa je 1528 ºC
přičemž v tehdejších pecích se nejspíše
dosahovalo teploty do 1440 ºC. Produktem byla nečistá, měkká, houbovitá
hmota prostoupená struskou s nízkým obsahem uhlíku, kujná za studena. Ta
byla dále zbavena nečistot vykováváním a následně přenášená do kováren.
Zpracovatelským odvětvím bylo tedy
kovářství a již ne kovolitectví jako tomu bylo v předchozích obdobích. Vytavené
surové železo bylo dále zpracováváno kovářskými technikami, které již
v prvotních obdobích zpracování železa dosahovaly vysoké úrovně a pravěcí
kováři je dále rozvíjeli a zdokonalovali.
Kovářstvím je třeba rozumět zpracování
vytaveného železa. Z technologického hlediska jde tedy o výrobu konečného
produktu (železných předmětů) z materiálu, jímž je železo
v obchodovatelné formě jako produkt hutnické výroby. Na pomezí mezi
hutnictvím a kovářstvím stojí, jak již bylo řečeno, zpracování železné
houby-vyhříváním a vykováváním, jímž se z lupy odstraňuje struska a vzniká
relativně homogenní surové železo. Předpokládá se, že tuto činnost provozoval
sám personál hutě v návaznosti na redukci železa, a to přímo
v hutnickém areálu. Uvažuje-li se o transportu lupy, pak se tímto míní již
toto homogenizované železo. Kovář zpracovával jednak lupu či nějaký
standardizovaný polotovar, případně polotovar sám zhotovoval (hřivny), jednak
vyráběl finální artefakty, případně je opravoval.
První doklady přítomnosti železa v Čechách a na Moravě
Znalost
výroby železa přišla do Evropy přes Balkán z Předního východu, kde
železářské hutnictví začínalo pracovat kolem poloviny 2 tis. Př. kr. Zpočátku bylo železo hospodářsky nevýznamné,
často spíše prestižní, dokonce se využívalo ke zdobení bronzových předmětů
(např. nýty na bronzových mečích, vložky na sošce býka z Habrůvky –Býčí
skály). Dostávalo se k nám zprvu jako importy z J a JV už od střední
doby bronzové ve formě drobných předmětů, od pozdní doby bronzové už i jako
zbraně a nástroje kombinované někdy ještě s bronzem, jindy už celoželezné.
Jde především o zbraně nalezené v prostoru komunikačního koridoru Poohří a
podél Bíliny-železnou čepel meče s litou bronzovou rukojetí auvernierského
tipu ze žárového hrobu a dva hroty železných kopí ze samého závěru doby
bronzové a počátku doby železné. Pod dojmem hojných nálezů v prostorných
hrobech staršího období se v literatuře poměrně často setkáváme
s tvrzením o zevšeobecnění železa.
Doba železná
Halštat
Provozování
domácí kovářské výroby vyplívá z existence výrobků považovaných za lokální
(např. dřevěné vozy s jejich kovovými součástmi), nicméně objekty kováren
nebyly většinou dosud jednoznačně identifikovány.
Někdy se předpokládá, že kovářské výhně
byly umístěny v polozemnicích, pokud ovšem nejde o zařízení vybudovaná až
po jejich zániku. Z řady lokalit jsou známi doklady kovářské činnosti, tj.
jednak nečetné nálezy částí dmychacích zařízení, jednak hojnější kovářský
odpad-struska. Kamenné bloky nalézané v těchto zahloubených objektech
spolu s kovářskou struskou, se považují za potenciální kovadliny.
Metalografickými analýzami identifikované kovářské strusky, a nepřímo tedy také
dílny, jsou z halštatského období známi ze středomoří, ale také ze střední
Evropy, např. z Bavorska. Metalografie také zjišťuje používání
sofistikovaných kovářských operací.
Vysokou úroveň kovářství již v tomto období
dokládají kování vozů. Zákolníky z těchto vozů, které zajišťovali kola
proti vypadnutí z osy, jsou mistrovská díla v oboru uměleckého
kovářství. Při zhotovování některých tipů zákolníků se předpokládá použití
sekáče, nejméně dvou druhů kleští a kladiv. Kladiva byla různých velikostí a
tvarů. Z nálezů jsou známá i železná kovotepecká kladívka a kovadlinky určené
na jemnou práci. I přes četné doklady kovářské činnosti v podobě finálních
výrobků, disponujeme stále jen minimem nalezených nástrojů z tohoto
období.
Kováři
tohoto období rychle zvládli starší techniky a postupně je začaly i rozvíjet. V
tomto období byla již objevena značná část kovářských technik, jako je sekání
kovu za tepla, probíjení, pěchování a tepání. Koncem tohoto období bylo
používáno dokonce i nýtování
a hlazení povrchu. Z předmětů denní potřeby lze usoudit, že byla známa i
technika štěpení a ohýbání železných prutů
Jako
materiál byla zpravidla využívána nestejnoměrně nauhličená či měkká ocel,
taková ocel se samozřejmě lépe zpracovávala, ale nástroje z ní nebyly příliš
pevné. Proto se začala objevovat technika tvrzení, kdy rozžhavený nástroj byl
několikrát vložen do hromady dřevěného uhlí s přísadami, čímž
došlo k nauhličení. Zajímavé je, že ačkoli bylo známo kalení, bylo využíváno velmi sporadicky. To bylo
pravděpodobně způsobeno tím, že kováři nevěděli, co kalit lze a co ne, a při
ceně materiálu se báli experimentovat.
Jak
již bylo řečeno, tak přes rozsáhlé plochy archeologických výzkumů, především
v posledním čtvrtstoletí, se na našem území dosud nepodařilo prozkoumat
objekt, který by bylo možné jednoznačně označit za kovárnu. Podle experimentů
s kovářským zpracováním surového železa v mladších obdobích lze
uvažovat o přenosném zařízení celé kovárny. Do jednoho až dvou kožených měchů
či jakýchsi tašek se vejde kus nebo kusy železa v podobě dvojhrotých
hřiven, „prefabrikovaných“ polotovarů budoucích nástrojů a kovářské nářadí. Ze
zavazadel se dá udělat měch na vhánění vzduchu do výhně a dá se v nich
přepravovat i dřevěné uhlí nutné pro provoz kovářské výhně. Tu bylo možné
postavit poměrně snadno přímo na místě zhotovení zakázky. Po celodenní
intenzivní kovářské činnosti pod širým nebem zůstane v lepším případě
několik kusů vypálené hlíny, hromádka uhlíků a kovářské okuje-tzn. materiál
archeologicky takřka nezjistitelný.
Latén
V laténském
období kovářství prochází velkým rozvojem a předpokládá se specializace kovářů:
kromě kovářů vesnických, kteří produkovali omezený sortiment základních výrobků
(běžné nástroje, stavební kování) a prováděli i jejich opravy, existovali
zřejmě i kováři specialisté, věnující se jemnému („uměleckému“) řemeslu, např.
ve významných sídlištních aglomeracích). Další specializací byla jistě výroba
zbrojařská (meče atd.), nožířská, nástrojářská.
Metalografické a technické analýzy výrobků
i nálezů nástrojů dokládají používání všech základních kovářských operací
v době laténské. Byly používány i složité technologie zvyšující obsah
uhlíku, a zlepšující tak vlastnosti materiálu, zejména u řezných nástrojů:
cementování nauhličování břitů, svařování čepelí z nauhličených dílů,
svařování čepelí z vrstev železa a oceli a kalení oceli. Další operace
probíhaly jak za tepla (např. utínání, pěchování, vytahování, ostření, štěpení,
probíjení, tordování, ohýbání atd.), za studena (sekání, tepání, práce
s pilníkem, řezáním aj.).
Samostatnou specializací byla výroba mečů.
Vycházela zřejmě z mečového ingotu (hřivny). Čepel byla obvykle svařována
z více částí a zpravidla alespoň jedno ostří bylo zakaleno. Podle
metalografických analýz měla asi třetina mečů velmi dobrou kvalitu. Časová
náročnost výroby meče se odhaduje na jeden den práce. V mečířské dílně
pravděpodobně pracovali i specialisté na výrobu výzdoby plechových pochev mečů.
Základní
stabilní (nemovité) výrobní zařízení kovárny představuje kovářská výheň,
vytvořená slabě zahloubenou jámou, jejíž identifikace v archeologických
nálezech nebývá jednoznačná. Vhánění vzduchu obstarávali měchy s hliněnými
dyznami – výfučnami, příp. vsazované do dyznových cihel nebo hliněného
(kamenného?) obložení výhně. Palivem ve výhni bylo dřevěné uhlí.
Základní movitý nástroj představuje železná
kovadlina. Funkci kovadliny mohly mít zřejmě také kamenné bloky, které se
nepřenášely, a tvořily tak vlastně stabilní zařízení kovárny. Nevelké železné
kovadliny s trnem pro zasazení do země sloužili spíše pro jemnou
(šperkařskou) práci. K výhni patřila obdélníková lichoběžníkovitá lopatka
s dlouhou rukojetí s tordovaným držadlem. Ke kovářským nástrojům
náleží dlouhé kleště, kladivo s plochým nebo oblým týlem a otvorem pro
násadu ve střední či týlové rozšířené části, sekáče, různě široká dláta, průbojníky
kruhového nebo pravoúhlého průřezu, pilníky, nýtovačky aj.
Ačkoliv přítomnost kovářského odpadu
dokládá provozování kovářství na velkém počtu laténských osad, ne-li ve všech,
dokladů konkrétních kovářských dílen je v Čechách k dispozici velmi
málo. Zjištěné či předpokládané kovárny se nacházely v rámci obytného
areálu. Z běžného výskytu kovářské strusky v nehrazených osadách lze
usuzovat na časté (obvyklé?) provozování kovářství ve vesnicích, přičemž
nemuselo jít o náročnou kovářskou výrobu, ale častěji asi jen o recyklaci a
opravy běžného nářadí. Rozptýlené výrobě praktikované na velkém počtu lokalit
nasvědčuje také značně rozkolísaná kvalita kovářských výrobků. Byla-li hrubá
(vesnická) kovářská výroba provozována běžné, a šlo tedy o výrobu s nízkým
stupněm specializace, neplatí to o zhotovování ozdob a jiných drobných a
složitých předmětů a jistě ani o výrobě zbraní. Tyto vysoce specializované
činnosti byly doloženy na oppidech a pravděpodobně se prováděly také ve
významnějších rovinných osadách či sídlištních aglomeracích.
Podle dokladů zpracování bronzu
v některých kovářských dílnách lze předpokládat, že někteří kováři byli
zároveň kovolitci. Jemné kovářské práce mohly být prováděny nejen na železe,
ale souběžně i na zlatě a stříbře.
Produktem kovářské výroby jsou železné
artefakty, při jejichž výrobě vzniká kovářský odpad.
Velké kolekce kovářských produktů-železných
artefaktů různých druhů pocházejí z oppid. Ze středočeských oppid se uvádí
135 typů výkovků, které lze rozdělit na nástroje a nářadí, stavební součásti
včetně zařízení domů, součástí oděvu a ozdoby, výzbroj, součásti vozu a koňského
postroje. Dalším zdrojem poznání železných předmětů jsou depoty. Lze předpokládat výrobu nářadí a nástrojů,
stavebního kování a běžných součástí kroje ve více dílnách, doklady pro to jsou
však velmi sporadické. Konkrétní sortiment kováren, a to ani na oppidech, však
neznáme, protože polotovary a zmetky nebyly identifikovány (mohly být snadno
recyklovány).
Doklad místní kovářské výroby je také odpad
– kovářská struska. Typický struskový okrouhlý plankonvexní slitek, vytvářející
se v kovářské výhni pod místem přívodu vzduchu, kromě toho však vznikají
také jednotlivé amorfní kusy strusky. Kovářská struska se vyskytuje
v téměř každé laténské osadě. Dalším dokladem kovářské výroby na místě
jsou také nálezy železných okují.
Doba Římská a stěhování národů
Čechy v prvních dvou století po Kr. byly
zvlášť proslavené výrobou železa, její doklady nacházíme na velkém množství
sídlišť. Jedná se především o tavící pece určené k redukci rudy, ostatní
zařízení (výhně) a železnou strusku. K hlavním oblastem hutnické činnosti
patřily severozápadní Čechy. Zde archeologický výzkum odkryl řadu objektů
(pecí). Podle R. Pleinera jich existovalo několik typů.
Ačkoliv
pro kovářství máme nesrovnatelně méně dokladů než pro hutnictví, lze podle
četných výrobků předpokládat, že toto odvětví mělo velmi významný podíl na
ekonomice starých Germánů v našich zemích. U nás dosud postrádáme doklady
vlastních kovářských dílen. Některá nářadí (kladívka, kovadlinky, pilníky)
nalezená v hrobě kovolitce ze 6. století v Brně-Kotlářské ulici by
naznačovala, že také kovárny byly vybaveny podobnými nástroji.
Železné kovadliny jsou v našich nálezech
vzácné. Jejich absenci je možno vysvětlit i tím, že by mohly být částečně
nahrazeny kamennými pseudokovadlinami z tvrdých materiálů.
Železná
kladívka se v našich archeologických nálezech objevují také jen velmi
zřídka. Byla vždy nalezena v souvislosti s řemeslnickou činností.
Pocházejí mj. z dílenského objektu, zjištěného na východním svahu římské
výšinné fortifikace na Mušově-Burgstallu. Další dva kusy se našli v hrobě již
zmíněného kovolitce či kovotepce z doby stěhování národů
v Brně-Kotlářské ulici.
Je
nepochybné, že rozdíl mezi značným množstvím dokladů hutnění železa a vzácnými
stopami po kovářství je dán především odlišnou nápadností a hlavně odlišným
množstvím pozůstatků (pecí a strusek), které obě činnosti po sobě zanechávají.
Užívání
železa v prvních staletích po Kr. nebylo zdaleka tak rozšířené jako ke
konci laténského období. Zjevné je výrazné zúžení sortimentu vyráběných
předmětů. R. Pleiner uvádí ze starší doby římské 25 druhů železných výrobků.
Dnes by bylo možné toto spektrum poněkud rozšířit, avšak počet druhů zřejmě
nepřekračuje čtyřicítku. Naproti tomu P. Drda a
A. Rybová jich shledávají na laténských oppidech více než trojnásobek. I
tato skutečnost svědčí proti hypotéze, že produkce a zpracování železa
představují bezprostřední keltské dědictví. Pro srovnání uveďme, že
v římských vojenských táborech v Hesensku bylo zjištěno minimálně 86
druhů nástrojů a nářadí (tj. bez zbraní, ozdob, stavebních želez, součástí
vozů, podkov, ostruh atd.). Nelze se tedy divit, že v tomto porovnání se
Tacitovi zdálo, že Germáni železem příliš neoplývají a užívají jej především
k výrobě zbraní.
Použitá
literatura
Venclová, N. et
al.; 2008: Doba
Halštatská. In:N. Venclová a kol., Archeologie Pravěkých Čech, Praha 41-42.
Venclová, N. et al.; 2008: Doba Laténská. In:N.
Venclová a kol., Archeologie Pravěkých Čech, Praha 71-73.
Salač,
V. 2008: Doba Římská a stěhování národů. In: V. Salać a kol., Archeologie
Pravěkých Čech, Praha 59-63.
Čtverák, V. 2005: Praha železná. In: Lutovský, M. –
Smejtek, L. a kol., Pravěká Praha, Praha, 629-630.
Sklenář,
K. Sklenářová, Z. Slabina, M. 2002: Encyklopedie pravěku v Čechách na
Moravě a ve Slezsku. Praha, 416.
Sklenář, K. :
1989: Kovové artefakty. In: K. Sklenář a kol., Archeologický slovník 2.,
Praha, 14-15, 19-20.
 |
|
Kovářská výroba. 1 rekonstrukce kovárny, 2 pilník, 3 šperkařská
kovadlina, 4 dláto, 5 kovářské kleště, 6, 7 kladiva, 8 výhňová lopatka, 9, 10
dyznové cihly, 11 dyzna, 12 kovářská struska. 2-8 železo, 9-10 hlína. 1,9
Závist, 2, 4, 12 Mšecké Žehrovice I, 3, 6-8 Bezdědovice, 5 Radovesice, 10 Praha
- Hostavice, 11 Hrazany
|
 |
|
Halštatské kovářské
nástroje-pérové kleště, kladiva, kovadlinky (podle R. Pleinera)
|
 |
|
Laténské kovářské nástroje z oppida Stradonice o.
Beroun. 1 dláto-sekáč, 2-3, 10 kladiva, 4 utínka, 5 hlavičkář na nýty, 6 průbojník,
7 kleště, 8 pilník, 9 výhňová lopatka, 11 děrovací kladivo.
|
Žádné komentáře:
Okomentovat