Blažek Bouzek Bratislava Brno bronzová kopí bronzové meče Bureš Castellologica Bohemica ČAS časopis Čelákovice České Lhotice Čižmář článek Čtverák Děčín doba bronzová Droberjar DSN Durdík Eggers encyklopedie eneolit etruský experiment Frymburk Germáni halštat hornictví hra hrad Hradec Králové hradiště hřivna Chrudim Chvojka import Jablonec nad Nisou jehlice jeskyně Jižní Čechy kameny kanibalismus kasteologie Keltové keramika kladiva kniha koflík konzervace koroze kovadliny kovolitectví kovové artefakty Královehradecký kraj latén Lewis-Williams Liberec Liberecký kraj Lutovský lužická popelnicová pole metalurgie montánní archeologie Musil muzeum nabídka náhrobníky Národní muzeum národní technické muzeum návod nedestruktivní archeologie neolit Nitra Oliva Olomoucký kraj paleobotanika paleolit Památkářské časopisy Památková péče na Moravě Památky středních Čech Pardubice Pardubický kraj Pearce Píč Plzeň Podborský Poděbrady popularizace archeologie povrchové sběry pozvánka Praha pravěk Průzkumy památek ranný středověk recenze sborník seminární práce situla skalní hrad Vranov Sklenář Slabina Sloup v Čechách Slované Smejtek speleologie srkipta střední Čechy svatí Šmolíková šperk štípaná industrie technologie těžba surovin tip Turek tvrz únětická Velký Vřešťov Veneti Vokolek východní Čechy výstavy Waldhauser zámek záušnice zpracování nálezů Zprávy památkové péče železo Živá archeologie

pátek 28. prosince 2012

Seminární práce: náhrobníky

autor: Káťa


Náhrobníky na katedrále Svatého Ducha v Hradci Králové

Pro svoji seminární práci jsem si vybrala katedrálu Svatého Ducha v Hradci Králové. Na jejích zdech jsem našla několik náhrobníků a vybrala jsem si 3, které se nachází ve výklenku kostela směřujícím na sever. Náhrobníky se nachází na východní stěně výklenku za mříží.
Obr. 1









Seminární práce: Neznámý hrad v Rychlebských horách

autor: Káťa


RYCHLEBY
NEZNÁMÝ HRAD V RYCHLEBSKÝCH HORÁCH
Název hradu
Hrad Rychleby patří k těm středověkým opevněním, o jejichž existenci nejsou písemné zprávy. Ani jméno hradu není původní. Němci jej daleko později začali nazývat Reichenstein podle pohoří, jehož hlavní hřbet se táhne od města Reichensteinu až k Pomezí. Protože již v 19. století nazval A. V. Šembera tento horský hřbet Rychleby, užívá se – obdobně jako v němčině – tohoto jména i pro hrad.

Umístění a vznik hradu
Zřícenina hradu se nachází na soutoku drobné vodoteče a Račího potoka nedaleko Javorníka. Vstup do údolí říčky Javorníku a roviny rozkládající se od hor do Slezské Hané, střežil hrad Javorník (dnes Jánský Vrch) a velmi silně byla opevněna cesta z Javornicka do Kladska údolím Račího potoka. Tady, při vstupu do údolí, vznikl někdy před rokem 1290 hrad, dnes zvaný Rychleby. Není vyloučeno, že jej postavili loupežní Vusthubové, kteří získali vojensky a nezákonně toto podhorské biskupské území, aby se zmocnili kontroly nad cestou do Kladska. Hrádek naproti, zvaný pak Pustý zámek, byl zřejmě postaven na ochranu proti Rychlebům a taktéž i další opevnění po proudu potoka směrem k Javorníku. Tvrdit s jistotou, že stavitelé hradu byli Vusthubové, je odvážné. Jsou však některé příčiny, které tomu nasvědčují. Hrad zde nebyl postaven o samotě; na protější straně údolí vzniklo, zdá se ve stejné době, druhé opevnění, dnes zvané Pustý zámek, jak již bylo zmíněno dříve. Stavitelem byl sotva vratislavský kníže Jindřich IV., ten teprve po smrti krále Přemysla Otakara II., v roce 1278, získal tzv. čáslavskými úmluvami Kladsko doživotně do svých rukou a stavět pevnost uprostřed svého území, neboť byl i pánem Jesenicka, by bylo přinejmenším marnotratností. Rychleby postavil někdo, kdo potřeboval obránit své území na jeho hranicích. Tím mohl být právě po smrti Jindřichově v roce 1290 Jan starší Vusthube.

úterý 18. prosince 2012

Seminární práce - náhrobníky

autor: Detremar


Náhrobní desky na kostele sv. Josefa v Dubenci

Jako téma své seminární práce jsem si vybral kostel sv. Josefa v Dubenci. Tento kostel má na svých stěnách celkem čtyři náhrobní desky a jeden fragment. Pro svou práci jsem zvolil pouze tři náhrobní desky, ke kterým se mi podařilo sehnat co nejvíce informací.

První z nich se nachází na levé stěně věže pod oknem. Jedná se o desku z pískovce    (š. 92,5; v. 168,5 cm). Deska byla objevena na přilehlém hřbitově v roce 1821. V reliéfu je muž v rubáši, u nohou znak Valdštejnů. Opis: …ILLVSTRIS ET GENEROSUS…O|LVS BARO A WALDSSTEIN IN POLICZAN SMC…ANIMO C…ORI ANIMA REDDIDIT 18 MAI ANNO 1604. S největší pravděpodobností se jedná o náhrobek Karla z Valdštejna. (Obr.1)

Druhá je umístěna na východní stěně sakristie. Deska je pískovcová (š. 84,5; v. 178,5 cm).
V reliéfu nahoře čtverečná kartuš s nápisem: job …9 kapi| vy…in..telni| geft…31…ude| pofledních p nad|…ue ale poftawi|jan w 11 Kapi.| ga gfem wzk|iziffeni| y ziwot kdo we| mne byt pak y umrzel| zit bude. Dole věnec, obklopující kalich s hostií. Legenda kolem obíhající: dne 27 mefice ledna w panu dokonal ctihodny knez Gi|zik U|wila…tuto pochowano geft a odpocziwa w nadegi blaho…(Obr.2)

            Třetí deska je rovněž z pískovce (š. 75,5; v. 160,5 cm) a nachází se také na stěně sakristie. V reliéfu uprostřed IHS, nahoře a dole: SEPVLCHRVM R P IACOBI TOPF| SOC IES SACERDO| TIS SVPERIORIS| OBIIT SCHVRZII| VI APRILIS AN| NO 1689. (Obr.3)

Obr. 1

sobota 8. prosince 2012

Seminární práce - náhrobníky

autor: Josef Krpálek


Náhrobníky na kostele Proměnění páně (Chlum)

Pro svoji seminární práci jsem si vybral kostel Proměnění Páně. Na jeho zdech jsem našel náhrobníky a vybral jsem si 2 umístěné u předního vchodu do kostela.
obr. 1


Na náhrobníku vlevo 85x170 cm (ŠxV) (viz. Obr 2) je text umístěn po vnějším obvodu a v horní polovině desky je štítek s nápisem. Na náhrobníku je vytesán v dolní polovině reliéf o velikosti 60X85 cm (ŠxV). Reliéfem je rodinný erb skládající ze štítu a přilbice s klenotem v podobě lidské postavy (nejspíše dítěte).
Na náhrobníku vpravo 85X180 (ŠxV) (viz. Obr 3) je text umístěn opět po vnějším obvodu a v horní části desky. Dále je víceméně uprostřed vytesán reliéf o velikosti 60x90 cm (ŠxV). Reliéfem je opět rodinný erb skládající se z kostkovaného štítu a helmice s klenotem v podobě torza lidské postavy s hlavou.

středa 5. prosince 2012

Seminární práce - náhrobníky

autor: Martin Štemberk



Náhrobníky na kostele sv. Michaela

Pro svoji seminární práci jsem si vybral kostel sv. Michaela. Na jeho zdech se nacházelo velké množství náhrobníků, já si vybral dva náhrobníky umístěné na východní stěně, tedy  zadní strana kostela (viz. Obr 4). Náhrobníky jsou vytesány z pískovce.
Kostel sv. Michaela byl založen roku 1518, vysvěcen roku 1521. Jde o prostou stavbu kostelního typu, která zůstala do dnes ve stejné podobě, s výjimkou menších úprav. Do 19. století se kolem rozkládal hřbitov, který nahradil park pro veřejnost. V dnešní době je kostel zchátralí a zničený od vandalů. Některé náhrobníky jsou posprejovány a zničeny. 
Obr. 1

Seminární práce - náhrobníky

autor: Abbadan


Náhrobníky na kostele sv. Ducha v Hradci Králové


Obr. 1
Pískovcový náhrobník o výšce 148 cm a šířce 78 cm s nápisem po obvodu, který je místy nečitelný: Letha Panie1553 …man z Kelcze ziwot swug dokonal …Uprostřed nahoře je nápis nečitelný a pod ním je vyobrazen erb Keleckých z Kelče. Byl položen památce Jana Kadrmana z Kelče roku 1553.
V Památkách Archeologických je erb popsán takto: štít modré barvy, v němž jest od spodku do polovice štítu mříže dřevěná, za níž lev bílý celý na zadních nohách stojí, vyskakuje vzhůru, vrchní polovice k pravé straně štítu a druhá zadní polovice za mříží se vidí, maje týž lev ústa rozžhavená a jazyk vyplazený a ocas vzhůru nad mříží drží. Nad štítem helm stříbrný a na něm fafrnochy modré a žluté barvy. Nad těmi fafrnochy a helmem koruna zlatá královská, z kteréž dva rohy buvolové vzhůru vynikají. (PA 3, str. 174)
Náhrobník se nachází na severní straně chrámu ve výklenku za mříží na východní zdi.


pondělí 19. listopadu 2012

Seminář Rekonstrukce a experiment v archeologii

 autor: Miho
          Kdybych  teď nepsala report o semináři experimentální archeologie, ale třeba o konferenci o římských sponách, byla by moje práce strašně vážná až závažná. Protože tomu tak ale není a tento víkend jsme se v Deštném bavili nevážně až odvázaně, pojímám tento text v duchu celého semináře a experimentálně to tu zkusím svou krásnou východočeštinou zrekonstuovat.
          Naše Radikální skupina (jen počkejte, ještě o nás uslyšíte) z Hradce se přikodrcala svým tančíkem tak akorát včas. V podstatě jsme si stihli jen koupit nějaké tekuté dobro a obsadit pohodlné gauče v chatě Va potoce a pořadatel Bohumír Dragoun nás už všechny vítal a zahajoval konferenci, která začínala příspěvkem Kristýny Urbanové a Jiřího Košty. První přednáškový blok měl trvat do sedmi večer, kdy byla večeře. Za sebe bych ráda vyzdvihla práci, kterou představil Jarda Fieger. Fantasticky hovořil o výrobě kamenných mlýnků a žernovů, výklad podával laicky ale lidsky a na posluchače působila jeho zapálenost pro práci jako feromony.
          Mezi referáty se také výrazně vyjímal výstup Honzy Zemana, který se všem přítomným slečnám představil jako Zoro.  Při lehkém poskakování před projekčním plátnem přednášel o svých hokusech pokusech s tavbou a litím bronzu. Když jsem ho tak poslouchala, v hlavě se mi tvořilo nějaké přísloví ve smyslu Když chceš bronzu líti, nelej do sebe pití. No zatím to není  moc dobré, ale zapracuju na tom! Zoro zcela jistě nezanechal dojem jen ve mně a když v neděli zase vystupoval, bylo pro mě velkým zklamáním, že neposkakoval a mluvil docela normálně…
          Povečeřoví přednášející byli didaktiky znalí, věděli, že hrou se nejvíc naučí a že i dospělí lidé si rádi hrají, takže dobrovolníci se zdravotním připojištěním si zkoušeli štípání kamene pod vedením Petra Zítky. Dobrovolníci bez zdravotního připojištění pak hráli zcela bezpečnou zarcheologizovanou podobu Kimovy hry, kterou připravily Hana Plíhalová a Eva Pecháčková.
           Na sobotu se každý těšil, byly naplánované tři exkurze po pravěkých vesnicích (odmítám používat slovo archeoskanzen, vždyť je to blbost, nic takového nemůže existovat). Každý byl velmi zvědav na Všestary a každý byl velmi zklamán, nejvíce pak právě naše Radikální skupina. Protože chci ještě dostudovat, nebudu to raději více rozebírat, zcela jistě ale můžu říct aspoň to, že na Všestary budou účastníci konference vzpomínat ještě za pár let. Pohledem na poctivě odvedenou práci jsme se ale uspokojili na Křivolíku.  Tam se dá pochválit a závidět v podstatě všechno, skvělé umístění, rozmístění a skvělá parta, která to má na svědomí. Řekla bych, že každý druhý si cestou na Villa Novu rozmýšlel, kde má nějaký ten kus půdy na kterém by se dalo stavět. Všichni Křivoličtí jsou nakaženi tou nejzávažnější formou entuziasmu a my, ubožáci bez imunity, to asi pěkně odskáčeme.
            Villa Nova je takový stabilní projekt, který zná prakticky každý. Já si pamatuji, že jsem tam byla ještě jako malinká holčička na exkurzi se školou. Myslím, že pro každého, který o nějaký takový areál pečuje to byla taková vzpruha; člověk pochopí, že i taková bláznivina může fungovat. Na Villa Nově se tomu věnují s láskou a duch toho místa je krásný.
            V autobuse jsme měli dost prostoru k diskusi, což je dobře, neboť při večerních blocích přednášek na to nijak moc času nebylo. Vzhledem k tématům, která se zde otvírala je to velká škoda, často se zabrousilo od experimentů a rekonstrukcí i k prezentaci archeologie, což je téma, nad kterým by se dalo mudrovat hodiny. Hovory o prezentaci neustaly ani poslední, nedělní den, zvlášť pak, když Kristýna Urbanová a Jiří Košta rozvíjeli takové složité téma, jako je výuka pravěku na školách a ideální podoba informací stravitelná pro školáky. Malý návod, jak pracovat s cílovými skupinami dětí i dospělých dal Jan Tonda Půlpán. Demonstroval svůj způsob, jak do člověka ochotného poslouchat a dívat se nalít co nejvíce informací tak, aby odcházel aspoň se 70% poznání. Sta procent člověk dosáhne už pouze tím, že se o problematiku začne sám aktivně zajímat. Tondo,  dám ti radu, jak dosáhnout u žen úspěšnosti 120%! Ukaž jim svou fotku, jak tam seš jen v tej bederní roušce!
            Při  nedělním dopoledni  ještě Jarda Fieger statečně zapůjčil své broušené sekery a připojištění dobrovolníci zase s nadšením zkoušeli nějaké strašně nebezpečné experimenty se štípáním dřeva. Já respektovala moc těchto mystiských nástrojů a radši pěstovala družbu, vždyť konference byla téměř u konce, pak už nás kromě posledního společného jídla nečekalo nic než cesta domů!  Snad nikdo při odjezdu neřekl, že je rád, že to končí. Co znělo nejčastěji byly plány, co za rok, kdo si připraví referát a jak spolu zase probendíme noci… Jak se nám těžko loučí s novými přáteli a jak se musíme brzy sejít nad dobrým pívem. Nevím, proč za každým svým článkem dávám patetickej závěr (když tu slovy Bódi Dragouna vytvářím „kejč“), ale tenhle si o to vysloveně říkal. Konference v sobě ukrývala spoustu vzteku a rozhořčení, chvíli na to zase uklidnění a povzbuzení a ten proud emocí (společně s Křivoličáckým entuziasmem) mě asi nějak poznamenal. Takže díky organizátorovi, díky, díky! A příští rok se těšte na můj referát, bude to velkej styl.

čtvrtek 1. listopadu 2012

Seminární práce: Jehlice měděné a bronzové

autor: Barča S.


Jehlice měděné a bronzové (starší a střední doba bronzová)
            Jehlice je ozdoba s funkcí původně technickou (k upevnění oděvu, účesu). Skládá se z těla a hlavice. Tělo pak dále z hrotu, dříku a krčku. Hrot je rovný nebo zahnutý, dřík může být hladký, tordovaný nebo rytý. Tělo je rovně prohnuté nebo vlnité. Průřez nejspíše okrouhlý nebo čtyřhranný. Krček někdy zesílený či zeslabený. Hlavice se nejvíce používá k rozpoznání podtypů (Sklenář, K. 1989, 12). Po otevřeném kruhovém šperku paží a nohou a nášivkách jsou jehlice třetí nejfrekventovanější třídou z kategorie šperků, součástí oděvů a toaletních nástrojů, která se objevuje v depotech (1274 ks ve 46 depotech na Moravě; 10,0%), (Salač, M. 2005, 104).
            Jehlice jsou nejvíce vyráběny z bronzu, ale na začátku starší doby bronzové, hlavně v únětické kultuře, je hodně jehlic vyrobeno ještě z mědi. Nejčastěji jsou vyráběny kovotepectvím, které je spjato s kovářstvím. Znamená to vlastně kování za studena. Délka jistých částí, např. jehel u jehlic, se mohla kováním zvětšovat, stejně tak i šířka. Tyto všechny úkony se nazývají kovářské operace. Kováním za studena měděný drát tvrdne a křehne. Lámavosti, která by zabraňovala další práci, se čelilo novým žíháním (Pleiner, R. 1978, 551). Dalším typem výroby jehlic je odlévání. Většinou se odlévaly do forem na tzv. ztracenou formu. Forma byla vymodelována z vosku, obalena hlínou a nechal se malý otvor na vylití. Forma se zahřála, vosk se roztekl a byl vylit a nahrazen kovem. Dalšími formami k výrobě jehlic mohly být formy z písku, hliněné nebo třeba jedno nebo dvojdílné.

Bitva u Wogastisburgu

autor: Barča S.


Bitva u Wogastisburgu

         Bitva u Wogastisburgu se odehrála v letech 631/632 mezi franckým kupcem Sámem, který vedl Slovany a Franckou říší vedenou králem Dagobertem. Vítězství Slovanů zajistilo existenci svébytné říše (Lutovský, M. – Profantová, N. 1995, 7).
            Sámo, byl francký kupec, který v letech 623 až 624 stanul v čele rozsáhlého útvaru, zahrnujícího teritorium Čech, Moravy, části Slovenska a zřejmě i Bavorska. Centrum této říše se zřejmě nacházelo v nížinách kolem řeky Moravy. Pohan Sámo vládl přibližně 35 let (Čornej, P. 1995, 5).
            V roce 631/632 byli na území Sámovy říše přepadení franští kupci. Po neúspěšném vyjednávání s vyslancem krále Dagoberta Sichariem, vytáhlo proti Sámovy několik proudů franckého vojska spolu s Langobardy (Lutovský, M. 2001, 291). Ti vytáhli ze svého panství v severní Itálii jako čtvrtý proud vojska. Díky bitvě u Wogastisburgu nedošlo ke spojení všech šiků Dagobertova vojska, které mělo patrně vytvořit drtivou sílu schopnou vpádu do centrální oblasti Sámovy říše. Samotná bitva u Wogastisburgu podle Fredegarovy kroniky trvala 3 dny s výsledkem vítězství Slovanů. Vpádem do Durynska přenášejí boj na franckou stranu hranice. Zde několikrát po sobě plenili tuto zem, ale poté se vždy stáhli zpět na své území (Lutovský, M. – Profantová, N. 1995, 62-67).

pondělí 29. října 2012

Seminární práce: Železná kladiva a kovadliny v pravěku

autor: J. Krpálek


Železná kladiva a kovadliny v pravěku
Kladiva a kovadliny jsou pracovní nástroje, které se vyvíjejí spolu s metalurgií železa. Kladiva jsou podle definice K. Sklenáře nástroje k zatloukání nebo zpracování materiálu úderem. Podle způsobu upevnění rozeznáváme v zásadě kladiva s tulejí a s okem, které může mít různý tvar a i samotné kladivo může mít zvláštní formy. (Viz. obrazová příloha)  
     Kovadliny jsou tvarově nejednotná hmotná podložka při zpracování kovu kováním. V zásadě prostý kovový blok s rozšířenou horní plochou, dolů zpravidla konicky zúžený, masivní nebo štíhlý. Tvar homole je jehlancovitý až klínovitý, někdy je opatřen průvlakem nebo rýhou pro zápustkové kování. I kovadlina má své zvláštní formy (viz. obrazová příloha)

Železo 
  Železo je kov, u něhož se často konstatuje, že vyřešil prohlubující se surovinovou krizi pozdní doby bronzové. Tato krize byla způsobená pozvolným vyčerpáním dostupných rudných zdrojů, zejména cínu, a snad i kvůli přerušení jejich dálkové distribuce pod vlivem společenské krize v 8. Století před Kr.

Seminární práce: Středověký hrad Lipnice nad Sázavou

autor: J. Krpálek


Středověký hrad Lipnice nad Sázavou

         Lipnice (Havlíčkův Brod) - zřícenina hradu na skalnatém hřebeni nad stejnojmenným městečkem. Před téměř sedmi sty léty byl vystavěn na vyvýšenině mezi dvěma kopci, aby jako strážný hlídal celé širé okolí, město Brod s jeho stříbrnými doly a kupecké stezky, které se tímto krajem proplétali, na rozhraní Království českého a Markrabství moravského.
 Historie hradu      
       Hrad byl založen ve 14 století  kolem roku 1310 jednou z větví starobylého českého rodu Ronovců - Lichtenburky. Raimund z Lichtenburka vlastnil nedaleké horní město Německý Brod, které skýtalo dostatek prostředků pro stavbu potřebného sídelního hradu. Vůbec první přímá zmínka o hradě Lipnici se objevuje r.1314, kdy je zmiňován purkrabí Bernard a v roce 1316 Jindřich z Lichtenburka, spolu s dalšími českými pány a jejich osmi hrady, Lipnici zastavil českému králi Janu Lucemburskému za svého příbuzného Jindřicha z Lipé, který byl držen pod zámkem hradu Týřova. V r.1319 se hrad nakrátko dostal do královských rukou a král Jan jej postoupil Jindřichovi z Lipé v úhradu za Žitavsko. Lipnice se tak dostala do rukou nejpřednějšího velmože v zemi, který v té době sloužil již pod pátým králem a jehož rod se významem vyrovnal i cizím knížecím rodům. Po Jindřichově smrti v r. 1329 se vlády nad panstvím ujali jeho synové, kteří v r.1335 na Lipnici hostili samotného krále Jana se synem Karlem. Roku 1376 zastavil král Karel IV Lipnici pánům z Kunštátu   a ti ji r.1379 prodali Vítkovi z Landštejna.

Regionální časopisy Libereckého Kraje

autor: J. Krpálek


                                   Regionální časopisy Libereckého Kraje

Sborník Severočeského muzea - Historia Acta Musei Bohemiae Borealis, Historia

    Sborníky vydávané Severočeským muzeem v Liberci vycházejí od roku 1958 a dodnes bylo vydáno celkem 15 čísel, poslední v roce 2008. Sborníky vycházejí nepravidelně, nejedná se tedy o periodikum. Ve Sborníku jsou publikovány materiály o činnostech Muzea. Dále přináší vědecké studie z mnoha oborů jako například archeologie, výtvarného umění či historie. Například článek z prvního sborníku z roku 1958 od Jiřího Kořaly pojednává o slovanském pravěku Libereckého kraje, pátý sborník z roku 1966 pak obsahuje článek od Jindřicha Tomase Stopy pobytu mladopaleolitického člověka v Českém ráji, z novějších pak článek ze sborníku číslo 14, z roku 2006 Petra Brestovanského o archeologických nálezech ze hřbitova u kostela sv. Jakuba v Železném Brodě z roku 2005. Veškeré příspěvky jsou publikovány v českém jazyce se souhrnem v angličtině.

Dějiny pravěku a rané doby dějinné

autor: J. Krpálek

Dějiny pravěku a rané doby dějinné
Vladimír Podborský

    Skripta vyšla roku 1997 na filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Jedná se o první vydání těchto skript, po kterém následovali ještě dvě, a to v roce 1999 a 2008.  Skripta přímo navazují na předešlé vydání autorových skript, vydaných Filosofickou fakultou, tehdy ještě Univerzitou J.E.Purkyně v Brně roku 1979.
    Nejedná se však pouze o doplnění, skripta jsou kompletně přepracována, doplněna četnějším obrazovým materiálem a rozšířena o (v té době) nejnovější poznatky české i evropské archeologie. To pochopitelně způsobilo značné zvětšení skript. Bylo to dáno jak mnohem větším objemem informací a poznatků o pravěku, tak i zvýšením množství materiálů zaměřených primárně pro studenty bakalářského cyklu archeologie.
    Skripta jsou členěna na 11 hlavních kapitol. Je v ní podán přehled nejstarších dějin střední Evropy od počátků lidstva po raný středověk, tj. v rozsahu cca 1 000 000 př. n. l. až po tzv. dobu mladohradištní (povelkomoravskou), cca 1200 n. l.

Časopis: Zprávy České archeologické společnosti

autor: J. Krpálek


                   Zprávy České archeologické společnosti
                              sdružení archeologů Čech, Moravy a Slezska

    Česká archeologická společnost je občanské sdružení, které sdružuje zájemce o archeologii pravěku, klasického starověku, středověku i novověku, zkrátka všechny, kterým jakýmkoliv způsobem záleží na archeologických památkách a péčí o ně. Je nástupkyní Společnosti čsl. prehistoriků založené roku 1919.
      První ročník časopisu vyšel roku 1957 při ČSAV. V této době byl redaktorem František Kalousek. Periodicita je u časopisu přibližně roční, ale ne vždy je toto dodrženo. Doklad o různé periodicitě nalezneme hned ve 4. a 5. ročníku. Tato čísla vyšla jako součást Sborníku 1 a Sborníku 3. Struktura časopisu tedy není pouze samotný časopis, ale i Sborníky, kterých sice bylo připraveno celkem 5, ale vyšly pouze 4. Sborníky redigoval Josef Poulík. Do časopisu patří ještě doplňková řada časopisu, tzv. Supplémenta. První tři čísla periodika se zabývala ustanovením pravidel mezi archeology, jako je například vzor nálezové zprávy, který mimo jiné nebyl uveřejněn nikde jinde než právě ve Zprávách. Řešily se zde otázky terminologie a další podobné problémy.

úterý 10. července 2012

Seminární práce: Konvice bronzové


Autor:Lucka Lapáčková
Bronzové konvice 
(zkráceno)
(Obrazovou přílohu stahujte zde)
 ÚVOD
Bronzové konvice, jakož i soubory ostatních bronzových nádob, náležely k předmětům vysoce ceněným. Jejich výskyt počínáme pozorovat již v pozdně halštatském období a zřetelněji v časné době laténské, v prostoru bohatých „knížecích“ hrobů. Produkce bronzových konvic se plynule udržovala až do doby římské.
Tzv. toreutické výrobky indikují nejen významné společenské postavení majitele, nýbrž i důležité obchodní kontakty. Obchod však nemusel být jedinou formou distribuce. Mohlo se též jednat o dary, součásti věna či kořist.
Práce toreutických mistrů se odráží na vzhledu těchto impozantních nádob. Stejně jako čas formoval společnost i na bronzových nádobách je znát vývoj, jenž nám umožňuje jejich chronologické zařazení.

3. PICÍ SERVISY
Již víme, že bronzové konvice reprezentovaly prestižní importy. Z praktického hlediska tyto výrobky pochází z tzv. picích servisů. Jak nápojové soubory, tak i picí rituály či obřady procházely svým osobitým vývojem.
3.1. Eneolit
Tradice picích obřadů všeobecně sahá hluboko do pravěku. Již časně eneolitické kultury organizovaly picí ceremonie specifického rázu. Evžen Neústupný vyčlenil tzv. eneoliticko-bronzový keramický komplex 1 , který se uplatňuje v průběhu časného eneolitu a vyznívá na počátku doby železné. Část tohoto komplexu lze interpretovat jako picí soubory, které zřejmě sloužily k pití piva při slavnostech nebo rituálech. V časném eneolitu sem patří bohatě zdobené džbánky (jordanovské, mladší jordanovské, skupiny jenštejnské, schussenriedské), později nezdobené džbánky michelsberské (Neústupný et al. 2008, 59).
1 Jde o soubor ustálených forem nádob, který obsahuje čtyřuché a dvouuché amfory, poháry, džbánky, hrnky a koflíky, mísy, hrnce a zásobnicové nádoby s nálevkovitým hrdlem a úzkým hrdlem. Teritoriálně je omezen na střední Evropu a jižní Skandinávii. V časném eneolitu je tento komplex charakteristický především pro kulturu nálevkovitých pohárů (Neústupný et al. 2008, 59). 4

neděle 1. července 2012

Seminární práce: Bronzové meče

autor: Detremar
 Bronzové meče

Úvod

Za téma své seminární práce jsem si vybral bronzové meče. Cílem práce bylo shromáždit co možná nejvíce dostupných informací, jejich utřídění, a následně sestavení ucelenějšího obrazu o této problematice, přičemž tato práce se zaměřuje pouze na dva hlavní typy bronzových mečů týkající se našeho území a částečně i území Slovenska.

Technologie odlévání předmětu

Nejčastější způsobem výroby mečů je jejich odlití do forem, ať už vytvořených z hlíny, metodou voskového jádra (tzv. ztracená forma), nebo do kadlubů, což byl daleko jednodušší způsob výroby.
Ztracená forma
Požadovaný předmět je vytvořen ze včelího vosku, následně obalen jemně plavenou hlínou a poté je forma vypálena. Vosk z formy vypuštěn a na jeho místo se nalije roztavený bronz. Po jeho vychladnutí je forma rozbita (proto „ztracená“ forma – každý předmět je tedy originál), předmět se vyjmut a dále zpracováván. Zlomky těchto hliněných forem se nacházejí velmi zřídka.

Kadlub
Kadlub je jedno či vícedílná forma vyrobená z měkké horniny (nejčastěji to býval pískovec). Formy obsahují negativ požadovaných předmětu a často také otvory pro sesazení více dílů formy k sobě. Nálevní otvor a někdy také odvzdušňovací kanálky pro odvedení plynů z vnitřku formy. Přetlak plynů vznikající při nalévání tekutého kovu do formy by při jejich neodvedení mimo formu mohl ohrozit kvalitu povrchu odlévaného předmětu - tvoří se tzv. lunkry, zjednodušeně řečeno praskliny.
Všechny kadluby byly v době odlévání postaveny tak, aby nálevní otvor směřoval vzhůru a negativy předmětu na formách byly často tuhovány. Nanesený grafit má totiž izolační vlastnosti. K tzv. jednodílným formám byla na straně negativu přisazena plochá deska.

sobota 23. června 2012

Muzeum v Přerově - recenze


Muzeum Přerov

Stálá expozice s názvem Archeologie Přerovska se nachází v šesti místnostech gotických suterénních prostor západního a jižního křídla zámku v Přerově. Náplní expozice jsou artefakty z období starého paleolitu až po pozdní středověk.
Expozice začíná vystavenou rekonstrukcí života neandrtálské ženy a chlapce. Nad touto rekonstrukcí se nachází informační tabule s přehledem vývoje člověka. Vedle této rekonstrukce se nachází neúplná lebka neandrtálce. Na druhé straně je vitrína s ukázkou kamenných nástrojů z lokality Předmostí u Přerova a informační tabule o období staršího Paleolitu. Toto byl pro mě velice efektivní vstup do expozice už jen proto, že expozici a vstupní dveře spojoval mostek, protože rekonstrukce se nacházela pod úrovní podlahy a protože u levé stěny byla hluboká propast.
V úvodní síni se již nachází předměty z období mladého Paleolitu a je zde tabule, která informuje o osídlení Přerovska. V prvních vitrínách se nachází nástroje z období aurignacienu a zvířecí kosti. Ve vedlejší vitríně jsou vystaveny rekonstrukce loveckých obydlí obecně a rekonstrukce loveckých obydlí dle nálezových situací na Ukrajině. Poslední vitrína v místnosti vystavuje nálezy mikrolitů, kostěných a kovových nástrojů v naleziště Předmostí u Přerova. V každé vitríně v této síni jsou zde ukázány mamutí kosti, či jejich části. Je to jen zlomek nálezu, nález činil až 1000 ks kostí mamutů. Celé této místnosti dominuje rekonstrukce pravěkého stanu a mamutí kel, který byl objeven v roce 2007. Celá tato místnost na mě působila velkolepým dojmem a nemohu tomu nic vytknout.

O knize Hromové klíny a hrnce trpaslíků


autor: Lucka Lapáčková
Hromové klíny a hrnce trpaslíků
Z pokladnice české folklorní archeologie
Karel Sklenář

Kniha Karla Sklenáře je prvním z pokusů skloubit archeologii jako takovou s folklorem, tedy lidovou slovní tvorbou. Pověry, zvyky či pohádky už od antického starověku, můžeme předpokládat i starší výskyt, sjednocovaly myšlení tehdejšího obyvatelstva. Karel Sklenář ve svém díle demonstruje vztah vědy a myšlení prostého lidu tzv. folklorní archeologii, z čehož vzniká vskutku poutavá monografie.
Počátky vzniku folklorní archeologie lze spatřovat již v 19. století. V éře romantismu vznikaly tendence a touhy spojit vědecké hledisko s tím folklorním. Romantičtí archeologové měli snahu poučit nevzdělaný lid o zachování památek, mezi ně patřil i první z českých folklorních archeologů P. Václav Kromlus a vysloužilý farář a ochránce starožitností P. František Rohozecký. Většina z pozůstatků lidských kultur však byla ničena a to z různých důvodů. Lidé byli ziskuchtiví, pověrčiví nebo jen apatičtí.
V úvodu autor líčí obecnou charakteristiku a dějiny vývoje folklorní archeologie, v dalších kapitolách se bude zabývat artefakty, na něž nejvíce dolehl vliv folkloru a nemovitými památkami viditelnými v terénu.
Tedy přejděme k první kapitole a k prvnímu z témat, hromovým klínům. Jak již samotný název napovídá, spojitost s hromem a bleskem byla pro lidové pověry takřka nezpochybnitelná. Celosvětové rozšíření termínu hromový kámen je důkazem všeobecného lidového povědomí o „původu“ tohoto předmětu. Tradice pojmenování sahá také velmi daleko. Vždyť již ve starověku byly tyto kameny využívány k magickým účelům a víra v jejich kouzelnou moc se udržela až do středověku. Přesvědčení o léčebných, ochranných či obecně prospěšných vlastnostech byla v mysli obyčejného člověka hluboce zakořeněna a jen těžko jej šlo přesvědčit o vědeckém účelu artefaktu. Autor uvádí hnedle několik lidových výkladů zrodu hromových kamenů, nicméně z archeologického hlediska se na jejich vzniku přičinil jen člověk. Typologicky se setkáme s broušenými kamennými sekerami, klíny, sekeromlaty, přesleny, výjimečně i paleolitickými pěstními klíny. Z nearcheologických předmětů se mohou objevit i meteority nebo zkameněliny.

sobota 9. června 2012

Speleologické časopisy


Autor: Lucie Lapáčková, Andrea Zezulková
Časopisy speleologické

Časopisů zabývajících se speleologií vychází v České republice několik.
Prvním a ve své době nejvýznamnějším titulem byl Československý kras. Založil jej Josef Skutil, archeolog, odborník na paleolit a speleoarcheolog, jenž prováděl výzkumy krasových jeskyň. Časopis vydával od roku 1948 Český speleologický klub pro zemi Moravskoslezskou v Brně, a to až do roku 1958, kdy počal vycházet pod nakladatelstvím ČSAV v Praze, v roce 1966 přejmenované na nakladatelství Academia. Zde časopis vycházel desetkrát ročně, až do roku 1990.
K úspěšným periodikům rovněž patřil časopis Stalagmit. Vydavatelem byl Speleologický klub Praha a časopis vycházel po dobu 14 let. Nejprve byl vydáván jako interní tiskovina ČSS, později se stal plnohodnotným a registrovaným periodikem. Jeho vydávání bylo nakonec z ekonomických důvodů zastaveno. Za archeologicky atraktivní článek uveřejněný v tomto periodiku můžeme jmenovat např. text Podzemní Praha (1.) od Vladimíra Vojíře (Stalagmit 2/1985) a jeho pokračování Podzemní Praha (2.) od Vladimíra Vojíře (Stalagmit 3/1985).

Seminární práce: Situly, vědra a bronzové kotle

autor: Andrea Zezulková

SITULY, VĚDRA, KOTLE BRONZOVÉ (A JEJICH SOUČÁSTI např. Ataše)

Na začátku mé seminární práce představím něco málo o získávání bronzu jako suroviny a způsobu výroby, dále se budu zabývat situlami, vědry a bronzovými kotli od doby halštatské po dobu římskou.

Podle předpokladů se domníváme, že surovinu na výrobu bronzu mohla poskytnout kromě alpských ložisek také ložiska cínu a mědi z Krušných hor, zejména v okolí Radovesic, kde byl představen nález polymetalické rudy s obsahem mědi, olova a dalších prvků v kontextu LT A. Uvažuje se o tom, že lokalizace některých hradišť pak souvisela mj. s kontrolou zdrojů mědi a cínu a že některé kamenné artefakty mohly být používány při těžbě a k roztloukání rudy (Venclová a kol. 2008, 42). V Krušných horách v okolí Krupky a také ve Slavkovském lese v západních Čechách se nacházejí celoevropsky významná ložiska cínu. Značný význam také mohlo mít ložisko kasiteritu u Tehova na Říčansku, pokud ještě nebylo v době laténské vyčerpáno (Venclová a kol. 2008, 42). Využívání těchto zdrojů lze sice předpokládat, ale prokázané však není (Venclová a kol. 2008, 73). Podle složení bronzu, zejména obsahu cínu (poměr cínu ku mědi činil nejčastěji 1:9) a také olova, se lišila i teplota potřebná k tavbě. Vyšší obsah olova charakterizuje technologickou inovaci zvyšující tvárnost bronzové slitiny (Venclová a kol. 2008, 73).
Jako kovolitecké dílny bývají interpretovány zahloubené objekty v obytných areálech, v nichž se nalezly hliněné tyglíky, někdy s kapkami bronzoviny, příp. doprovázené také železnou kovářskou struskou a dyznami (Radovesice, Libochovice, Tuchoměřice), (Venclová a kol. 2008, 42). V době římské je těchto dokladů ještě méně. Máme doloženou kovárnu v Berouně, kde byly zjevně zpracovávány i barevné kovy, což předkládají nálezy kousků bronzoviny a strusky ve formě bronzových plíšků. Většina bronzových nádob se neomezuje na jednu kulturu, nýbrž jsou obvyklé na větších územích, zahrnující zhruba hornodunajská a středodunajská popelnicová pole a v současné době se objevují i daleko na severu. Jsou to výrobky specialistů ve zpracování měděného plechu, kteří ovládali nejen technicky tepání a žihání, ale také techniky vybíjené a cizelované výzdoby a ovládali i nýtování, neboť tímto způsobem se připojovala ucha. Dílen nebylo mnoho, takže výskyt bronzových nádob lze většinou uvést ve vztah se směnou na větší vzdálenosti (Pleiner-Rybová 1978, 577).

úterý 5. června 2012

Seminární práce: Vlasové ozdoby, prsteny, náušnice, zápony


Autor: Katka Hiklová
Spirálovité a drátěné vlasové ozdoby (Noppenring, záušnice), prsteny, náušnice, zápony (kostěné, měděné, zlaté, stříbrné, elektronové, bronzové)

(obrazový doprovod k práci si stáhnětete zde)

1. Úvod
Ozdoby se vyskytují ve společnosti již ode dávna. První šperky můžeme zařadit již do období paleolitu. V této době ale musíme hovořit o špercích převážně z organického materiálu jako kůže, kosti, paroží a podobně. Ozdoby tohoto období lze rozdělit do tří skupin: ozdoby hlavy, těla a oděvu. Ze skupiny ozdoby těla lze zmínit například drobné prstýnky, které byly vyráběny z mamutoviny, a mohly mít otvor pro vsazení kamene. Díky vývoji společnosti se také rozvíjely technologie výroby nejen šperků.
Na počátku neolitu se začíná objevovat tzv. spondylový šperk, což je ozdoba vyrobená ze schránek tlustoskořapatého středomořského mlže Spondylus gaedoropus. V mladším období neolitu byl spondylový šperk vystřídán hliněnými šperky, hlavně korálky, nebo se k jeho výrobě použilo schránek z domácího prostředí a to schránek mlžů a říčních škeblí. Postupný rozmach výroby šperků nastává až na konci eneolitu. Hlavní surovinou pro vznik ozdoby se stává měď. Mezi nejčastější ozdoby se řadí čelenky a záušnice. V době bronzové šperky byly jemněji propracovány a kromě bronzu a drahých kovů hledány k jejich výrobě i jiné látky, zvláště sklo a lignit. Pásové zápony, různé kovové přezky a nákončí byly, vhodným doplňkem oděvu hlavně v pozdních dobách. V době bronzové a halštatské se začínají ve větší míře objevovat opaskové zápony. Od počátku druhého tisíciletí nosili naši předkové kovové náušnice, nejprve z jednoduchého tvaru, později ozdobně propracované. V době bronzové je již plně rozvinutá metalurgie bronzu díky lidu Únětické kultury. Mezi bronzovými předměty dominuje řada jehlic, časté jsou také vlasové ozdoby stočené z dvojitého drátu tzv. „noppenringy“. V této periodě se kromě vlasových ozdob a jehlic začínají postupně vyvíjet náušnice a kruhové ozdoby. Ve starším i mladším období doby železné je měď nahrazena železem, ale objevují se také šperky ze zlata, stříbra nebo bronzu. V době římské začíná být vzácný kruhový šperk, který do tohoto období patřil, kromě spon a jehlic, mezi nejčastější ozdoby těla. Začínají se častěji vyskytovat prsteny a náušnice. I když se Germáni snažili přiblížit Římu podobným stylem oblékání a zdobení, náušnice se u nich populární nestaly. Naopak v období stěhování národů se šperk opět dostává do popředí. Typické jsou prsteny, závěsky, nákrčníky, jehlice, ojediněle i kování opasků. V raném středověku je výroba ozdob na vrcholné úrovni. Typické jsou různé druhy náušnic, závěsků, nákončí opasků, jehlic a podobně. Slovanské ženy kromě drahých náušnic často cizího (byzantsko-orientálního) původu zaplétaly si do vlasů zvláštní záušnice esovitého tvaru, zhotovené z bronzu a stříbra.

Muzeum Hradec Králové - recenze


Autor: Kača
VÝCHODOČESKÉ MUZEUM HRADEC KRÁLOVÉ

Muzeum města Hradce Králové se nachází na adrese Eliščino nábřeží 465. Samotná budova má tři patra, archeologická expozice se nachází v patře prvním, a má trvat až do roku 2015. Expozice s názvem „Královské město nad soutokem“ návštěvníky informuje o dějinách Hradecka od pravěku až po polovinu 18. století. Expozice se nachází ve třech místnostech. Tato expozice také vyhrála II. místo v soutěži o Cenu Gloria musaealis v kategorii muzejní výstava roku 2009.
První místnost začíná úvodní „předsíní“, kde je vystavena tabule s informacemi o nejstarší době dějinné - pravěku. Dále se v předsíni nachází dvě vitríny s paleolitickými  nálezy. Jsou ze vystaveny převážně úštěpy. Nálezy v celém muzeu nejsou rozděleny                     ve vitrínách podle historického období, ale podle lokalit, což se mi moc nelíbí. Dala bych přednost vitríně s artefakty u sebe z jednoho období. V hlavní části první místnosti se po pravé straně nachází neolitický dřevěný „člun“. Ve středu tohoto sálu se nachází vitríny s artefakty z neolitu, doby bronzové, halštatské a doby římské. Je zde vystavena neolitická keramika, bronzové koflíky, unětické náušnice, keramika kultury Lužické, šperky a spony z tohoto období, z doby železné je zde vystavena spona Duchcovského typu, skleněné korálky a opět keramika, například tzv. Plaňánský pohár. Ze slovanského období zde máme vystavenou také keramiku, šperky, nákončí opasku a mince, které se nachází pod zvětšovacím sklem. Toto sklo ale zvětšuje minci tolik, že není moc dobře vidět z boční strany. Kde není zvětšovací sklo je mince rozeznatelná mnohem lépe. Tyto artefakty byly nalezeny na lokalitách Plotiště nad Labem, Předměřice nad Labem, Nové Dvory a Pouchov.
Ve druhém sále se nachází artefakty ze středověku, převážně doby husitské.  Celé místnosti dominuje model Hradce Králové a jeho okolí, který by měl vypovídat o způsobu osídlení, které bylo na tomto území v roce 1419. Samotný model je celý za sklem a po stisknutí dané kombinace čísel se rozsvítí světlo, které označuje kostel, či církevní stavbu, která na daném místě v 15. století stála. Po obvodu místnosti se nachází vitríny se středověkou keramikou, kam patří například hrnec na nožkách, loštické poháry, červeně malovaný džbán, mísa s uchy a pohár s ostny. Část této místnosti je také zasvěcena stavbě jedné z nejvýznamnějších církevních staveb Hradce Králové a to městského chrámu sv. Ducha, jehož stavba započala ve 14. století. První a druhá místnost jsou spojeny uměle vyrobeným průchodem, aby od sebe byly odděleny jednotlivé etapy dějin. Kdyby se tady ten průchod nenalézal, byla by to pouze 1 místnost.
Poslední místnost je zasvěcena novověku a církvi. Můžeme zde najít různé církevní obrazy. Hlavně se jedná o církevní téma Poslední večeře Páně. V centru sálu jsou vystaveny zvony, protože město bylo v tomto oboru vyhlášené. Po obvodu sálu jsou vystaveny vitríny s porcelánem, rytířskou zbrojí, kovovými předměty konkrétně picí servis, dále pak je zde vystavena starobylá skříň a několik truhlic. V zadní části místnosti je ukázáno, jak vypadala sedací souprava z konce 18. století, je zde pohovka, křesla a stolek. V pozadí této scenérie je tabule s textem o 18. století. Naproti této soupravě se nachází 2 vitríny s předměty rovněž ze století 18. a to mince, šperky a různé hygienické nástroje.
Webové stránky tohoto muzea jsou velmi podrobné. Naleznete na nich odpověď na vše, co Vás napadne a každá expozice má svůj odkaz. Na stránkách archeologie se dozvíme, jak expozice vznikala, od kdy do kdy bude trvat, je zde stručný komentář a fotky přímo sálů   i samotných artefaktů.
Celá expozice je doplňována fotografiemi z výzkumů, různých rekonstrukcí či staveb z daného období. Fotografie jsou zvětšené tak, že se zabírají většinu výšky zdi.
Tato expozice se mi až nějaké drobnosti velmi líbila, je zde velmi příjemný personál, který Vám odpoví na cokoli se zeptáte. Určitě bych ji doporučila všem spolužákům.

Expozice v Anthroposu - recenze


Autor: Kača
PAVILON ANTHROPOS

Pavilon Anthropos, součást Moravského zemského muzea v Brně, se nachází v brněnské čtvrti Pisárky. Je to třípatrová budova, která byla vybudována v 60. letech. Od roku 2003 byla rekonstruována a v roce 2006 bylo opět otevřena pro veřejnost. Je zde vystavena expozice, která se snaží přiblížit laické veřejnosti historii osídlení na Moravě a v celé Evropě. Expozice je rozdělena do tří částí s názvy: Morava lovců a sběračů, Nejstarší umění Evropy a Paleolitické technologie.
V první místnosti se po levé straně ode dveří nachází blok informačních tabulí o genetice a jejím spoluzakladateli G. J. Mendelovi. Tento blok o genetice je zakončen informačními tabulemi o evoluci primátů, člověka a nakonec je zde ukázán strom života. Celá tato část o genetice je doplněna plastickou sochou, která napodobuje řez buňkou. V protilehlé části sálu začíná podrobný popis evoluce primátů. Pod informačními tabulemi, které přibližují návštěvníkům vývoj primátů, se nachází vitrína s kostrami dvou opic a dvou lebek. Naproti této vitríně se nachází další vitrína s kostrami šimpanze, gorily a orangutana. Tato část o evoluci primátů je doplněna zabudovanou televizí, kde návštěvníci můžou shlédnout dokument na toto téma. Vedle se nachází vitrína, jejímž tématem jsou Oligocenní primáti, jsou zde vystaveny čelisti, lebka Aegyptopitéka zeuxise, lebka prokonzula afrikana, čelist pliopitéka a dryopitéka. Následuje informační tabule o nálezech z období středního a mladšího miocénu. Naproti této tabule se nachází vitrína s odlitými stopami Australopitéků z Laetoli, které jsou staré asi 3,7 miliónů let. Tématem další vitríny jsou lebka Sivapitéka indicuse, čelist Sivapitéka punjabicuse a čelisti. Následuje tabule, která informuje o Sivapitécích. Vedle této tabule se nachází vitrína, kde je vystavena „Lucy“ - Australopitékus afarensis, která patří mezi nejznámější nálezy, protože je stará asi 3,2 miliónů let a zachovalo se neuvěřitelných 40% z celé její kostry. Dále se zde nachází vitrína s názvem Australopithécus. Jsou zde vystaveny 4 lebky na rotujících podstavcích, dále kyčel a čelist horní a dolní. Vedle lze zhlédnout výjev stravování pravěké rodiny. Jelikož australopitékové ještě nelovili a jedli pouze mršiny, jsou zde také ukázána mrchožravá zvířata jako sup nebo šakal. Vedle tohoto výjevu se nachází zasklený výklenek s Tématem Homo habilis, kde jsou vystaveny 3 lebky na rotujících podstavcích a další tři lebky bez podstavců. Vedle výklenku je informační tabule, která přibližuje život Homo habilis a Homo rudolfensis. Před schody do dalšího patra je vystavena rekonstrukce hlavy Homo habilis.
            Ve druhém patře pokračují vitríny s tématem evoluce člověka. Dalším stupněm je Homo ergaster, kterému je věnována vitrína se 2 lebkami na rotujících podstavcích, dále pak je zde vystavena čelist a část lebky. Následuje vitrína s Homo erectus, jsou zde vystaveny 3 lebky na rotujících podstavcích, mozkovna a stehenní kost. Tato vitrína plynule pokračuje ve vývoji k Homo heidelbergensis. Zde jsou vystaveny 4 lebky na rotujících podstavcích, dolní čelist, mozkovna, část lebky Homo antecessor, čelist Homo heiderbergensis a přední část lebky. Po této vitríně následuje informační tabule o člověku Heidelberském. Následuje výklenek, kde je ukázáno dioráma Anteneandrtálců z Bilzingsleben. Pod velkými okny, které prosvětlují větší část celé místnosti, se nachází vitrína s kostmi a zuby mamuta. Ve výklenku na druhé straně je vystaveno dioráma Neandrtálců v jeskyni Kůlna, vedle níž je tabule, která informuje o životě neandrtálců. Další vitrína, která je přes celou stěnu, ukončuje evoluci člověka a to konkrétně obdobími Homo neandrtalensis, kde je vystaveno 5 lebek na rotujících podstavcích, čelist, pažní kost a výlitek mozkovny a Homo sapiens, kde jsou vystaveny 3 lebky na rotujících podstavcích. Pak je zde ukázka paleolitického umění, které se nachází ve třetím patře, informační tabule o životním stylu kromaňonců, vitrína s tématem Homo sapiens na Moravě a vitrína s názvem Příběh lidského rodu. V koncové uličce se nachází obraz Stádo pižmoňů při obraně před vlky a následují vitríny s kostrami divokých zvířat. Protější ulička informuje návštěvníky o pravěkých technologiích nejen pomocí vitrín, ale i pomocí zabudované televize s krátkými videi. Celému druhému patru dominuje rekonstrukce mamuta s mládětem v životní velikosti.
            Ve třetím patře jsou ukázány především technologie, které se vztahují k různým částem pravěku od staršího paleolitu k neolitu. Tabule stručně informují o každém období pravěku. V tomto sále jsou nálezy roztříděny podle lokalit, kde byly nalezeny. Například je jde vitrína Předmostí s informacemi o lokalitě a danými nálezy. V jednom rohu místnosti se nachází výjev Kulturní praktiky neandrtálců, v protějším rohu je výjev Kruhové uskupení z mamutích kostí s vlkem. Zajímavostí je rekonstrukce trojhrobu z Dolních Věstonic a hrob brněnského šamana, kde je ukázána rekonstrukce šamana, jeho obleku, a jsou zde vystaveny též nálezy z hrobu. V druhé části místnosti je výjev neolitické chýše z rákosu. Poté následuje část  Nejstarší umění Evropy, kde jsou ukázány rekonstrukce například stropu z jeskyně Altamira, výjevy z jeskyně Niaux nebo z Chauvetovy jeskyně. Jedna vitrína představuje Venuše s názvem: Ženský a mužský svět v gravettienu. Dále zde máme nálezy předmětů z kostí, například bizona, koňskou hlavu a další. Mezi další ukázky umění mohu zmínit koníka nebo expresivní kresbu jelena velkorohého z Lascaux.
            Cílem pavilonu bylo informovat návštěvníka o pravěku na našem území a to převážně na Moravě. Dle mého názoru byl tento cíl určitě splněn. Bez menší kritiky se to ale neobejde. Jakmile jsem vstoupila do expozice, nevěděla jsem, kde začít. Začala jsem u genetiky a plynule jsem pak přešla k Homo habilis, protože začátek evoluce primátů se nacházel v opačné části místnosti než genetika. Hned první vitríně, kterou jsem si začala prohlížet, chyběly popisky nebo u dalších vitrín byly špatně čitelné, jinde se odlepoval  text na zdi, který doprovázel různé výjevy z minulosti. U vitríny s odlitkem stop jsem přemýšlela co to je, protože tam nebylo téměř nic vidět. Jelikož expozice skáče z jednoho rohu do druhého, uvítala bych šipky se směrem prohlídky. Pavilon je velice pěkně vybaven, ale místy je to trochu zmatené. Nemluvím jen o přízemí, ale také převážně o třetím patře, kde bylo, dle mého názoru, zbytečně moc ukázek pravěké technologie. Jelikož vitríny se zde převážně zaměřovaly na určité lokality, stačilo by pouze odstranit pár vitrín a efekt by zůstal stejný. Jinak se mi Anthropos moc líbil a určitě bych ho doporučila všem mým známým. 

Recenze na výstavu: Příběh Pražského hradu


   autor: Vlk
                                           Pražský hrad - Příběh Pražského hradu

            Expozice Příběh Pražského hradu se nachází v prostorách Starého královské paláce v areálu Pražského hradu. V Muzeu jsou vystavovány exponáty převážně z archeologických vykopávek právě na Pražském hradě a okolí. Pokladna má k dispozici spíše menší množství tištěných propagačních a naučných materiálů, i když i toto množství mi zcela postačovalo k základnímu seznámení s expozicí a orientací. Materiály jsou zdarma k dostání v češtině a angličtině. Fotografování v této expozici naneštěstí není možné bez individuelního povolení od vedoucích expozice z důvodu vystavování textilií, které jsou velmi náchylné na množství světla a neopatrným fotografováním za použití blesku by mohlo dojít k jejich poškození.
            Expozice je rozdělena na dvě části - trasy. Delší (modrá) z nich chronologicky dokumentuje lidský vývoj od pravěku až po současnost. Druhá (žlutá), menší, část rozvíjí jednotlivé náměty vázající se k Pražskému hradu jako například „Příběh pohřbívání“ či „Příběh korunovací“. Obě trasy jsou doprovázeny více archeologickými situacemi in-situ, a to hlavně pohřby. Hned na začátku expozice návštěvník nalezne pohřeb kultury se šňůrovou keramikou. Ostatní pohřby jsou hlavně z období středověku.
            Modrá trasa je hojně doplněna elektronickými informačními panely, v nichž lze nalézt značné množství informací. Informace v panelech se liší podle chronologického zařazení místnosti, k níž panel patří. Panely mezi jinými informacemi také obsahují 3D nákresy modelů k jednotlivým etapám vývoje Pražského hradu. Naneštěstí k modelům chybí popisy, takže lze sledovat jen změny budov, ale už ne důvody jejich přestavby či jejich účel. V informačních panelech se také může návštěvník seznámit s časovou křivkou, která zobrazuje vývoj jednotlivých kultur, důležité dějinné události a pro srovnání uvádí i důležité kultury a události zahraniční (např. v Egyptě, Řecku nebo Mezopotámii).
            Exponáty ve vitrínách dokumentují popisky ke každému z nich, umístěné z vnějšku na stěně vitríny. Naneštěstí chybí propojení popisků s jednotlivými exponáty (třeba čísly), takže velmi často není zřejmé, který popisek se váže k jakému exponátu, což celou ilustrační hodnotu popisků značně snižuje, i když samotný text popisků je naprosto dostačující. Pokusil jsem se na přiřazení popisků zeptat četných průvodců, ale ani jeden mi bohužel nebyl schopen odpovědět. Kromě elektronických informačních panelů a popisků k jednotlivým artefaktům, jsou ještě v každé místnosti na dřevěných pulpitech tištěné sešity s popisy dějinných období a osobností. Ocenil jsem, že jsou vysvětleny funkce některých ne zcela běžně známých předmětů, například jsem na rozdíl od předchozích dvou navštívených expozicí nalezl vysvětlení, co je to přeslen. U některých jiných předmětů ale podobná vysvětlení chyběla, například u kaptorgy. Dojem na mne také udělal přístup k expozici předmětů chybějícím z důvodu výzkumu či konzervace. Pokud předmět chyběl, byl nahrazen jeho velmi přesným vyobrazením v životní velikosti, vysvětlením a omluvou za dočasnou nepřítomnosti předmětu. Dále bych chtěl vyzdvihnout ochotu personálu věnovat se všem návštěvníkům bez ohledu na věk, což jsem měl možnost pozorovat při návštěvě exkurze školáků přibližně třetí třídy v expozici. S návštěvou exkurze školy také souvisí mé pozorování propracované hry, začleněné přímo do souvislosti s vystavovanými předměty, pro dětské návštěvníky expozice, jíž jsem shledal velmi zábavnou a poutavou. Personálu výstavy bych ale vytkl neschopnost hovořit jakýmkoli cizím jazykem, což v expozici na Pražském hradě, který je tolik navštěvován cizinci, shledávám jako značný nedostatek.
            Celkově mě expozice velmi oslovila svou rozsáhlostí i celkově kvalitním zpracováním, které přesto má své rezervy a prostor pro zlepšení, ale nepochybně stojí za navštívení.

Seminární práce: Oblastní muzeum Děčín


autor: Vlk                  
                         Oblastní muzeum Děčín


            Přiznám se, že má počáteční očekávání od Oblastního muzea Děčín nebyla velká, nicméně nakonec jsem byl mile překvapen a odnesl si nejen zapamatované informace, ale i informace hmotné v podobě odborné literatury.
            Muzeum je v současné době umístěno v bývalém loveckém zámečku Thun-Hohensteinů, kde sídlí již od roku 1953. Hned za vstupními dveřmi návštěvníka uvítá prostorná předsíň s recepcí a dle mého názoru velmi ochotnou obsluhou. Otevírací doba Muzea je v od úterý do neděle od devíti hodin ráno, do pěti odpoledne s hodinovou přestávkou na oběd mezi dvanáctou a třináctou hodinou, která se ovšem pravděpodobně nedodržuje, protože já jsem do Muzea dorazil někdy kolem dvanácti třiceti a bylo otevřeno. Po dotazu na přítomnost archeologické expozice a zakoupení studentského vstupného směřovala má první otázka k možnosti fotografování archeologických sbírek s vysvětlení, že jsem student archeologie a velmi by se mi to hodilo. K mému překvapení jsem se nedočkal prudce negativní odpovědi, jako se mi to již mnohokrát stalo u velkého počtu jiných expozic či výstav, ale vstřícné nabídky, že se zeptají pana ředitele - kterým je v současné době Mgr. Milan Rosenkranc. Naneštěstí pan ředitel byl právě na obědě, a tak mi obsluha zdvořile nabídla prohlídku ostatních expozic, než se pan ředitel vrátí. Než jsem se vydal na prohlídku jiných expozic, povšiml jsem si mezi literaturou tenkého sešitu ve formátu A4 jménem Město na Louce od Tomáše Velimského. Ukázalo se, že jde o publikaci Archeologického výzkumu na Mariánské louce v Děčíně v letech 1984 - 1989. Po zjištění velmi příznivé ceny třicet osm korun jsem nezaváhal a zakoupil. Než se vrátil pan ředitel z oběda, měl jsem možnost shlédnout i jiné expozice a to s alespoň krátkým výkladem pana průvodce, který o každém exponátu věděl alespoň několik slov. Po svém návratu z oběda pan ředitel laskavě svolil k fotografování a já se mohl pustit do archeologické expozice.
            Archeologická expozice se nachází ve dvou nevelkých místnostech a tvoří oproti jiným expozicím pouze minoritní část toho, co může Muzeum nabídnout. Hned po vstupu do místnosti oči návštěvníka padnou na vystavený kostrový pohřeb dvou jedinců z období vrcholného středověku, který nepochybně velmi zaujme. Většina archeologické expozice je vyplněna četnou keramikou a pouze třemi menšími vitrínami s železnými artefakty. Většina keramika je zrekonstruována a chybějící části nádob doplněny sádrovými odlitky. Všechny vitríny jsou vybaveny malými papírovými cedulkami s popisy exponátů. Získal jsem ale dojem, že popisy jsou zbytečně stručné a neposkytují tolik informací kolik by mohly. Jako příklad mohu uvést právě onen kostrový pohřeb, kde Muzeum uvádí pouze, že jde o kostrový pohřeb dvou jedinců z Archeologického výzkumu na Mariánské louce. Při tom tento nedostatek informací není způsoben tím, že by nebyly k dispozici, protože webové stránky muzea uvádějí například to, že jde o pohřeb muže a ženy - manželského páru, což v popisu nacházejícím se ve vitríně chybí. S keramikou je to velmi podobné. U jedné vitríny třeba stojí pouze: „Soubor keramiky z obj. 18 - zemnice 2.poloviny 13.století. Z pohledu běžného neodborného návštěvníka je třeba údaj o tom, z kterého je objektu naprosto zbytečný, za to si myslím, že by přivítal nějaké rozšíření o názvech a praktickém účelu jednotlivých nádob. Další příklad mohu uvést u přeslenů, u kterých stojí pouze „kamenné a keramické přesleny“. Aniž bych chtěl pochybovat o vzdělanosti návštěvníka, myslím, že obvykle netuší, co je to vlastně ten přeslen a k čemu slouží a třeba by to rád věděl. Celá archeologická expozice se týká pouze právě zmíněného výzkumu na Mariánské louce, namísto toho, aby ukazovala nějaký dobový průřez hmotnou kulturou od pravěku do středověku, což je myslím škoda. Pravěké nálezy z této oblasti přitom nepochybně existují, protože se o nich zmiňují webové stránky. Rozšiřující informace k této expozici může návštěvník pak nalézt právě ve výše zmíněném sešitě doplněném četnými ilustracemi. O okolnostech nálezů a archeologickém výzkumu samotném pak informují velké tabule na stěnách mezi vitrínami.
            Prezentace Muzea jako takového na webových stránkách je dle mého názoru na dobré úrovni. Lze se tam dozvědět vše, co návštěvník potřebuje vědět - otevírací dobu, typy expozic, jejich popisy, nabídku publikací i odkazy na webové stránky poboček Muzea. Samotná archeologická sbírka je také na webových stránkách popsána velmi dobře a lze se z ní poměrně přesně dozvědět, co návštěvník v expozici uvidí.
            Můj celkový dojem z Oblastního muzea v Děčíně byl pozitivní, byť bych ocenil rozšíření archeologické expozice a napravení výše zmíněných nedostatků.

pondělí 4. června 2012

Železný meč: Meč jako symbol společenského postavení - seminární práce


autor: Vlk
Železný meč
Meč jako symbol společenského postavení
Úvod

            Některé předměty v dějinách lidstva byly dávnými společnostmi bezesporu vnímány jako symbol společenského  postavení svých majitelů. Mezi takovéto předměty můžeme řadit třeba sekeromlaty v eneolitu, koně v raném středověku (i jiných obdobích), bronzové dýky v době bronzové či jiné předměty. Jedním z takových předmětů byl v dávných společnostech i meč a to po větší část období jeho praktického využití. Tuto seminární práci bych chtěl zasvětit osvětlení jeho symbolického významu v různých dějinných obdobích.

Proč právě meč?

            Důvodů, proč si tento předmět získal takové postavení je patrně více. Jedním z těchto důvodů je dle mého názoru již sám materiál, z něhož byly meče vyrobeny, tedy železo (dříve bronz). Samotná cena železa je neopominutelná, obzvlášť v počátečním období použití železných mečů, tedy v době halštatské, kdy rozšíření tohoto kovu ještě nebylo velké a železo nebylo zcela běžným materiálem a jeho cena byla patrně velmi vysoká, což. můžeme odvodit z nálezů většího počtu železných artefaktů pouze v bohatších hrobech v podobě nožů, kování vozů a dalších předmětů. Nicméně ani v pozdějších obdobích nebyla cena železa zcela zanedbatelná, na což můžeme usuzovat z depotů polotovarů železa ještě v období středověku. Jako příklad nám mohou posloužit nálezy sekerovitých hřiven v depotech. U venkovského obyvatelstva se ještě v období raného středověku omezovalo množství železných předmětů jen na nejnižší nezbytný počet a to hlavně nástroje jako sekera či nůž. Například raně středověké meče patrně vážily kolem jeden a půl kilogramu i více, z nichž drtivou většinu hmotnosti tvořilo železo. Hmotnost ostatních materiálů - dřevěného jílce, popř. jeho kožené omotávky - můžeme považovat za zanedbatelnou. Cena už samotné takové hmotnosti železa jako suroviny také jistě nebyla zanedbatelná.
            Dalším faktorem zvyšujícím reálnou i společenskou i reálnou hodnotu (cenu) tohoto předmětu byla i značná řemeslná náročnost výroby meče a nutnost specializovanosti jeho výroby. Běžný venkovský kovář patrně nebyl schopen takovou zbraň vyrobit. Ve vrcholném až pozdním středověku s jistotou existovali specialisté, kteří se věnovali pouze výrobě mečů nebo dokonce pouze jen jejich součástí, například jen čepelí takzvaní čepelníci. Čepelníci se zabývali výrobou pouze čepelí a kompletací meče, tedy osazením jílce a hlavicí, se zabývali mečíři, kteří ale také nejspíš sami čepele vyráběli. Mezi léty 1351 a 1400 víme na Starém Městě Pražském o patnácti mečířích a jedenácti čepelnících.
            Významným důvodem symbolické funkce meče je nepochybně nejen nutnost specializace jeho výroby, ale i jasná specializace jeho funkce. Co je to vlastně meč? Meč je zcela jistě zbraň, tedy předmět používaný k boji člověka proti člověku. Jeho postavení oproti mnoha jiným předmětům používaným ke stejnému účelu je ale poněkud odlišné. Meč byl totiž používán pouze jako zbraň a k žádnému jinému účelu. Výjimky z tohoto pravidla
existují, ale jsou velmi vzácné. V muzeu ve Vídni můžeme třeba nalézt novověké dvouruční meče k lovu divokých prasat. Ostatní nástroje sloužící jako zbraně totiž většinou plní i další funkce různého charakteru. Kopí, oštěp, luk a kuše slouží jako nástroje lovecké. Sekera jako nástroj k opracování dřeva či řeznictví. Nůž a tesák pak jako nástroje k širokému použití pro mnoho účelů. Většina těchto předmětů také na rozdíl od meče pravděpodobně nevznikla jako zbraň. Výjimkou z výčtu je pouze kuše, která naopak pravděpodobně jako zbraň vznikla. Je zde, myslím, jasně vidět, že už svým použitím se v případě meče jedná o výlučný předmět, i když po vojenské stránce existují jemu podobné předměty. Jako příklad můžeme použít třeba sekeromlat, který jednoznačně navíc plní i funkci symbolickou nebo palcát, který taktéž plní pouze bojovou funkci. V tuto chvíli by asi bylo dobré připomenout fakt, že válečnická úloha často náležela vyšším vrstvám společnosti a že zbraně bývají nezřídka jedním z atributů movitosti pohřební výbavy majitele, ať už se jedná o sekeromlat, meč, dýku či kopí.