Seminární práce: Paleobotanika

autor: Dertemar

Paleobotanika

            Paleobotanika je vědní obor (jedno z odvětví botaniky, respektive paleontologie), který zkoumá rostlinou vegetaci minulých geologických období a všechny životní projevy této vegetace.

Toto odvětví je nedílnou součástí botaniky vůbec, obvzláště pak rostlinné morfologie, systematiky či anatomie. V minulosti byla paleobotanika omezena hlavně na otisky a zkamenělé zbytky rostlinné vegetace. Dnešní moderní paleobotanika zkoumá i zuhelnatělé části rostlinného těla, které jsou pomocí chemických metod uvolněny z hornin. Otisky fosilních rostlin lze také zkoumat pomocí slabého ultrafialového nebo dokonce infračerveného světla. Ovšem neméně významným stále zůstává mikroskopický výzkum pylových zrn.

            Paleobotanika (někdy se setkaváme i s pojmy paleofytologie nebo fytopaleontologie) neustále nabývá na významu kvůli dohadům o vývoji rostlinstva, jelikož různorodé paleontologické nálezy nám velmi často doplňují konkrétní případy celé příbuzenské linie v říši rostlin, které jsou teoreticky odhadované na základě srovnávací morfologie či anatomie dnes žijících rostlin. Toto odvětví se tak stává rovněž důležitým pomocníkem při bádání v oboru rostlinné fylogeneze – vývoj organismů na úrovni taxonomické skupiny (jako např. druhu, čeledi, kmene...). Jelikož vývoj rostlinné vegetace měl určitý zákonitý postup stejně jako vývoj živočišstva, lze těchto okolností využít pro geologickou ,,časomíru“ díky které můžeme podle přítomnosti fosilních zbytků určitých rostlinných společenstev předpokládat relativní stáří rozmanitých vrstev. Koneckonců víme, že rostlinná vegetace je velmi citlivým prvkem reagujícím velmi důsledně na sebemenší změny klimatických a edafických (půdních) podmínek změnami v úpravě své vnější podoby, ale také svých vnitřních struktur, což nám do určité míry umožňuje i rozmanité dohady o klimatických podmínkách, půdních poměrech popřípadě rozložení souší a vodních ploch a toků v dobách dávno minulých. Díky tomu všemu může paleobotanika jako věda být nápomocná a prokazovat neocenitelné služby svými výzkumy v nejrůznějších oborech např. biologických, geologických, ale také v archeologii nebo kosmonautice.

             V geologických vědách se paleobotanika uplatňuje ve:

stratigrafii - při určení stáří vrstev podle otisků listů nebo jejich kutikul (tenké voskové vrstvičky chránící povrch rostliných orgánů před smáčením), podle spor a pylových zrn, dřev apod. Některé zbytky, jako spory a pylová zrna, dřeva, mohou být přeplavovány z vrstev starších do mladších a naopak, nebo mohou pro své nepatrné rozměry migrovat spolu s podzemní vodou a naftou z jedněch vrstev do druhých. Proto je zde třeba zvláštní opatrnosti.

sedimentologii - při stanovení prostředí podle ekologie organismů, při zjištění destrukce hornin nebo jejich transportu.

           

geochemii - při stanovení fysiologických procesů fosilních organismů (podle analogie s žijícími), koncentrace různých prvků aj.

ložiskové geologii - při vysvětlení geneze (vzniku) rudních i nerudních ložisek.

hydrogeologii - poslední dobou se využívá nálezů fosilních spor a pylových zrn ve vodách i určení stáří těchto vod: např. Lueckisporites virkkiae v zechsteinských solných vodách Poruří a oblasti severně od Frankfurtu nad Mohanem; dále karbonské spory ve slaných vodách hornoslezského karbonu - tyto vody byly považovány za relikty třetihorních mořských vod. Je však potřeba velké opatrnosti, protože uvedené mikrofosílie mohou migrovat, např. spolu s naftou.

paleografii a paleobiogeografii - při stanovení rozlohy pevniny a moří a rozšíření organismů.

paleoklimatologie - při stanovení podnebí minulých geologických období.

geofyzice - možnost stanovení vzdálenosti Země a Měsíce, rychlosti rotace Země, potvrzení kontinentálního driftu a průběhu paleomagnetických rovnoběžek.

            V biologických vědách pomáhá paleobotanika ve:

vědě o vývoji - stanovovat vývojové zákonitosti.

systematické botanice - poznávat dnes již vyhynulé rostlinné skupiny.

rostlinné morfologii, morfogenesi a anatomii - poznávat utváření různých orgánů rostlinných těl.

fylogenesi rostlin - poznává  kmenový vývoj rostlinstva.

geobotanice - vývoj rostlinstva a rostlinných formací v jednotlivých částech Země v geologické minulosti až do dneška, a podnebí, v kterém rostlinstvo tehdy vegetovalo atd.

            V dalších vědních oborech:

archeologii - je paleobotanika užitečná tím, že pomáhá určovat především stáří nalezených předmětů, či co lidé daného období konzumovali jako potravu.

kosmonautika - se intenzivně zajímá o paleobotanické výzkumy nejstarších období života na Zemi (prekambrium), o první osídlence souše. To proto, aby bylo možno předpokládat, s jakými formami organismů se mohou eventuelně setkat kosmonauté na jiných planetách.

Jirusia jirusii, list cykasovité rostliny, Břežany

Seminární práce: Hrad a zámek Horní Hrad řečený Hauenštejn

autor: Verča Knobová

Hrad a zámek Horní Hrad řečený Hauenštejn

Zámek Horní Hrad, původně středověký hrad Hauenstein, se nachází tři kilometry severozápadně od Stráže nad Ohří v katastru obce Krásný Les, nedaleko města Ostrov na Karlovarsku v Krušných horách. Hrad vyrostl na skalnaté ostrožně nad soutokem dvou potoků v údolí, které se výrazně svažuje z masivu Klínovce k řece Ohři. „Z údolí vine se cesta až ku bráně, která s vedlejším stavením teprve v 19. století založena byla. Odtud se vkročí do dvora, který nemá velké prostory a na všech stranách staveními je zavřen. Na vysokém ostrohu, jehož jižní konec jako stěna spadal, stával palác. Na východní (jihovýchodní) straně býval úřední dům, také v novější době vystavěný, a k severní straně stával bývalý pivovar. Palác býval starodávného díla. Nejstarší a nejznamenitější částí byla velká věž do kruhu založená, která postavena byla na západní straně na skalisku. Při přestavování r. 1878 některé zdi paláce ponechány, ale jižní strana znova vyzdvižena v moderním ´normanském´slohu, čímž dosavadní nevelký palác v prostranný zámek přetvořen. Také ostatní stavení obdržela novou způsobu. Nad touto částí vypíná se hradiště k východu ještě výše, a zde stávalo samostatné opevnění čili hrádek, kterému se v starých pamětech Svrchní hrad říká. Na témž místě stojí kaple r. 1851 vystavěná.“ Tak nám podobu hradu udává k roku 1905 August Sedláček ve svém nesmrtelném díle Hrady, zámky a tvrze království českého.

A teď se podíváme na historii hradu z pohledu nových výzkumů archeologických i těch, které probíhají v archivech.

Počátky hradu Hauenštejn nejsou dosud plně objasněny. Rozbor místního jména Hauenstein, vzniklého z tvarů Haue (tj. motyka, sekera či palice) a stein (skála, v přeneseném významu hrad) v sobě odráží skutečnost, že v okolí hradu probíhala těžba. Jeho poloha střežící soutěsky Ohře na pomezí Loketska a Žatecka v blízkosti saských hranic byla navíc velmi výhodná. Posádka hradu pohledově skrytého za zvlněným terénem mohla úspěšně ovládat pohyb na řece i v jejím blízkém okolí.

Seminární práce: Štípaná industrie eneolitu v Čechách

autor: Ondřej Herčík

Štípaná industrie eneolitu v Čechách

Štípaná industrie a ostatní

Štípaná industrie je poměrně málo známá, v poslední době je však k dispozici rozsáhlý soubor ze šňůrových hrobů (Kovářová 2005). Zde vznikají dlouhé retušované i neretušované čepele, ale vyskytují se také drobné nepravidelné úštěpy. Poměrně malá část čepelí vykazuje oblýskání, které svědčí o tom, že byly užívány jako srpové nože (jedna čepel, velmi pravděpodobně v násadě, tvořila obvykle jeden srpový nůž).

Štípaná industrie je vyrobena většinou z domácích surovin, ale vyskytují se běžně i importy ze sousedních zemí.

(Neústupný, E. – Dobeš, M. – Turek, J. – Zápotocký, M., 2008: Archeologie pravěkých Čech / 4 - Eneolit. Praha)

Starší eneolit

Štípaná industrie

Kolekce štípané industrie nejsou v nálezových souborech kultury nálevkovitých pohárů zvláště bohaté. Převažují různě retušované úštěpy a čepele včetně srpových čepelek, vsazované do dřevěných rukojetí srpů a nožů. Z hrobů i sídlištních objektů jsou známé trojúhelníkovité šipky s rovnou či konkávní bází (příloha 1). Surovinou jsou většinou glacigenní silicity a severočeské křemence, méně porcelanity, křišťál či jiné lokální materiály. Nástroje vyrobené z rohovce typu Krumlovský les, přítomné na Cimburku, prokazují kontakt s Moravou na vzdálenost ca 120 km a čepel z hrobu v Mradicíchč, zhotovená z bíle kropenatého pazourku těženého v okolí polského Świeciechowa, byla do Čech importována na vzdálenost asi 500 km. Styk s jihozápadem, s oblastí Altmühlalb severně od Dunaje, dokládají hrotité nože či srpy z bavorského deskovitého rohovce (příloha 2, 3), nalezené v hrazeném areálu u Makotřas, na výšinných sídlištích Cimburku, Dnebohu-Hradech a jako depot 8 či 9 kusů z Kánína u Poděbrad uložený v nádobě (Vencl 1985, Fig. 40-42, 2000b, 85, obr. 32:1; Pleslová-Štiková 1981c, obr. 5; Zápotocký 1961a, 175, obr. 6).

(Neústupný, E. – Dobeš, M. – Turek, J. – Zápotocký, M., 2008: Archeologie pravěkých Čech/Eneolit. Praha)

Seminární práce: náhrobníky

autor: Veronika Knobová

Náhrobky u kostela Sv. Prokopa

Pro svoji práci jsem si vybrala kostel sv. Prokopa v obci Sobčice, ležící 8,5 km západně od Hořic (viz. Obr. č 1). Na zdech již zaniklého kostelního hřbitova jsem našla tři náhrobky (viz. Obr. č. 4).

Obec Sobčice

O nejstarším osídlení tohoto území svědčí archeologické nálezy z mladší doby kamenné a bronzové, z dob Keltů i starých Slovanů. Poprvé se název obce objevuje na listinách týkajících se kláštera chomutovského z roku 1281 ve spojitosti s Petrem, Přibyslavem a Václavem ze Sobčic. Z roku 1373 známe zemana Vaňka ze Sobčic. Před rokem 1390 držel ves Staniš ze Sobčic, následně roku 1399 přichází Jindřich ze Sobčic a roku 1408 Martin ze Sobčic jinak z Popovic. Roku 1429 vystupují mezi svědky na listině Jana Košíka z Lomnice označeni jako slovutní panoši Jíra Bořek a Vaněk Bořek – bratři ze Sobčic. V dalších letech se střídalo mnoho různých majitelů. Při první zprávě o tvrzi (na jejímž místě dnes stojí zámek) je uveden Jan Krupý z Probluze. Roku 1526 je zmíněn Václav Hrádek ze Stránky, od něhož koupil tvrz Hašek Zvířetický z Vartemberka. Pak je držel syn Michal a jeho manželka Lidmila z Pacova, která se po jeho smrti podruhé provdala za Zdeňka z Valdštejna, kterému pak statek odkázala. Za něho tvrz roku 1575 vyhořela. Valdštejn prodal statek roku 1577 své druhé choti Anně Hasištejnské z Lobkovic, rozené z Redernu, od níž koupil tvrz, dvůr a ves Sobčice s kostelem, mlýnem, řekou a dílem Jan Bořek Dohalský z Dohalic. Tato rodina držela Sobčice až do roku 1623. Roku 1627 koupil statek Albrecht z Valdštejna, který nechal v letech 1630–1634 postavit na místě původní tvrze raně barokní zámek, udělil v léno zámek se statkem Stanislavovi a Janu Jiřímu z Dohalic. Bratři se rozdělili – Sobčice si ponechal Stanislav, Jan Jiří pak Podhorní Újezd. Od roku 1661, kdy statek se zámkem, dvorem a kostelem patřil kartuziánskému klášteru ve Valdicích, byla ves střediskem kultury a vzdělání. Roku 1710 založila zde vrchnost školu. Statek vlastnili kartuziáni až do svého zrušení císařem Josefem II. v roce 1782. Po odchodu mnichů připadl pozemkový majetek náboženskému fondu, který měl zajistit zřízení lokálie v Sobčicích. Na zabavených panstvích byly zrušeny všechny vrchnostenské dvory. Pozemky byly rozparcelovány a sedláci již nechodili na robotu, ale platili peněžní roční dávky. Statek Sobčice byl v dražbě roku 1791 prodán Ferdinandovi knížeti z Trauttmansdorffu, v majetku jeho rodu byl držen až do roku 1945, kdy přešel konfiskací do majetku Národního pozemkového fondu.

Obr. 1: Poloha obce Sobčice

Seminární práce: náhrobníky

autor: Káťa

Náhrobníky na katedrále Svatého Ducha v Hradci Králové

Pro svoji seminární práci jsem si vybrala katedrálu Svatého Ducha v Hradci Králové. Na jejích zdech jsem našla několik náhrobníků a vybrala jsem si 3, které se nachází ve výklenku kostela směřujícím na sever. Náhrobníky se nachází na východní stěně výklenku za mříží.

Obr. 1

Seminární práce: Neznámý hrad v Rychlebských horách

autor: Káťa

RYCHLEBY

NEZNÁMÝ HRAD V RYCHLEBSKÝCH HORÁCH

Název hradu

Hrad Rychleby patří k těm středověkým opevněním, o jejichž existenci nejsou písemné zprávy. Ani jméno hradu není původní. Němci jej daleko později začali nazývat Reichenstein podle pohoří, jehož hlavní hřbet se táhne od města Reichensteinu až k Pomezí. Protože již v 19. století nazval A. V. Šembera tento horský hřbet Rychleby, užívá se – obdobně jako v němčině – tohoto jména i pro hrad.

Umístění a vznik hradu

Zřícenina hradu se nachází na soutoku drobné vodoteče a Račího potoka nedaleko Javorníka. Vstup do údolí říčky Javorníku a roviny rozkládající se od hor do Slezské Hané, střežil hrad Javorník (dnes Jánský Vrch) a velmi silně byla opevněna cesta z Javornicka do Kladska údolím Račího potoka. Tady, při vstupu do údolí, vznikl někdy před rokem 1290 hrad, dnes zvaný Rychleby. Není vyloučeno, že jej postavili loupežní Vusthubové, kteří získali vojensky a nezákonně toto podhorské biskupské území, aby se zmocnili kontroly nad cestou do Kladska. Hrádek naproti, zvaný pak Pustý zámek, byl zřejmě postaven na ochranu proti Rychlebům a taktéž i další opevnění po proudu potoka směrem k Javorníku. Tvrdit s jistotou, že stavitelé hradu byli Vusthubové, je odvážné. Jsou však některé příčiny, které tomu nasvědčují. Hrad zde nebyl postaven o samotě; na protější straně údolí vzniklo, zdá se ve stejné době, druhé opevnění, dnes zvané Pustý zámek, jak již bylo zmíněno dříve. Stavitelem byl sotva vratislavský kníže Jindřich IV., ten teprve po smrti krále Přemysla Otakara II., v roce 1278, získal tzv. čáslavskými úmluvami Kladsko doživotně do svých rukou a stavět pevnost uprostřed svého území, neboť byl i pánem Jesenicka, by bylo přinejmenším marnotratností. Rychleby postavil někdo, kdo potřeboval obránit své území na jeho hranicích. Tím mohl být právě po smrti Jindřichově v roce 1290 Jan starší Vusthube.

Seminární práce - náhrobníky

autor: Detremar

Náhrobní desky na kostele sv. Josefa v Dubenci

Jako téma své seminární práce jsem si vybral kostel sv. Josefa v Dubenci. Tento kostel má na svých stěnách celkem čtyři náhrobní desky a jeden fragment. Pro svou práci jsem zvolil pouze tři náhrobní desky, ke kterým se mi podařilo sehnat co nejvíce informací.

První z nich se nachází na levé stěně věže pod oknem. Jedná se o desku z pískovce    (š. 92,5; v. 168,5 cm). Deska byla objevena na přilehlém hřbitově v roce 1821. V reliéfu je muž v rubáši, u nohou znak Valdštejnů. Opis: …ILLVSTRIS ET GENEROSUS…O|LVS BARO A WALDSSTEIN IN POLICZAN SMC…ANIMO C…ORI ANIMA REDDIDIT 18 MAI ANNO 1604. S největší pravděpodobností se jedná o náhrobek Karla z Valdštejna. (Obr.1)

Druhá je umístěna na východní stěně sakristie. Deska je pískovcová (š. 84,5; v. 178,5 cm).

V reliéfu nahoře čtverečná kartuš s nápisem: job …9 kapi| vy…in..telni| geft…31…ude| pofledních p nad|…ue ale poftawi|jan w 11 Kapi.| ga gfem wzk|iziffeni| y ziwot kdo we| mne byt pak y umrzel| zit bude. Dole věnec, obklopující kalich s hostií. Legenda kolem obíhající: dne 27 mefice ledna w panu dokonal ctihodny knez Gi|zik U|wila…tuto pochowano geft a odpocziwa w nadegi blaho…(Obr.2)

            Třetí deska je rovněž z pískovce (š. 75,5; v. 160,5 cm) a nachází se také na stěně sakristie. V reliéfu uprostřed IHS, nahoře a dole: SEPVLCHRVM R P IACOBI TOPF| SOC IES SACERDO| TIS SVPERIORIS| OBIIT SCHVRZII| VI APRILIS AN| NO 1689. (Obr.3)

Obr. 1

Seminární práce - náhrobníky

autor: Josef Krpálek

Náhrobníky na kostele Proměnění páně (Chlum)

Pro svoji seminární práci jsem si vybral kostel Proměnění Páně. Na jeho zdech jsem našel náhrobníky a vybral jsem si 2 umístěné u předního vchodu do kostela.

obr. 1

Na náhrobníku vlevo 85x170 cm (ŠxV) (viz. Obr 2) je text umístěn po vnějším obvodu a v horní polovině desky je štítek s nápisem. Na náhrobníku je vytesán v dolní polovině reliéf o velikosti 60X85 cm (ŠxV). Reliéfem je rodinný erb skládající ze štítu a přilbice s klenotem v podobě lidské postavy (nejspíše dítěte).

Na náhrobníku vpravo 85X180 (ŠxV) (viz. Obr 3) je text umístěn opět po vnějším obvodu a v horní části desky. Dále je víceméně uprostřed vytesán reliéf o velikosti 60x90 cm (ŠxV). Reliéfem je opět rodinný erb skládající se z kostkovaného štítu a helmice s klenotem v podobě torza lidské postavy s hlavou.

Seminární práce - náhrobníky

autor: Martin Štemberk

Náhrobníky na kostele sv. Michaela

Pro svoji seminární práci jsem si vybral kostel sv. Michaela. Na jeho zdech se nacházelo velké množství náhrobníků, já si vybral dva náhrobníky umístěné na východní stěně, tedy  zadní strana kostela (viz. Obr 4). Náhrobníky jsou vytesány z pískovce.

Kostel sv. Michaela byl založen roku 1518, vysvěcen roku 1521. Jde o prostou stavbu kostelního typu, která zůstala do dnes ve stejné podobě, s výjimkou menších úprav. Do 19. století se kolem rozkládal hřbitov, který nahradil park pro veřejnost. V dnešní době je kostel zchátralí a zničený od vandalů. Některé náhrobníky jsou posprejovány a zničeny. 

Obr. 1

Seminární práce - náhrobníky

autor: Abbadan

Náhrobníky na kostele sv. Ducha v Hradci Králové

Obr. 1

Pískovcový náhrobník o výšce 148 cm a šířce 78 cm s nápisem po obvodu, který je místy nečitelný: Letha Panie1553 …man z Kelcze ziwot swug dokonal …Uprostřed nahoře je nápis nečitelný a pod ním je vyobrazen erb Keleckých z Kelče. Byl položen památce Jana Kadrmana z Kelče roku 1553.

V Památkách Archeologických je erb popsán takto: štít modré barvy, v němž jest od spodku do polovice štítu mříže dřevěná, za níž lev bílý celý na zadních nohách stojí, vyskakuje vzhůru, vrchní polovice k pravé straně štítu a druhá zadní polovice za mříží se vidí, maje týž lev ústa rozžhavená a jazyk vyplazený a ocas vzhůru nad mříží drží. Nad štítem helm stříbrný a na něm fafrnochy modré a žluté barvy. Nad těmi fafrnochy a helmem koruna zlatá královská, z kteréž dva rohy buvolové vzhůru vynikají. (PA 3, str. 174)

Náhrobník se nachází na severní straně chrámu ve výklenku za mříží na východní zdi.

Seminární práce: Jehlice měděné a bronzové

autor: Barča S.

Jehlice měděné a bronzové (starší a střední doba bronzová)

            Jehlice je ozdoba s funkcí původně technickou (k upevnění oděvu, účesu). Skládá se z těla a hlavice. Tělo pak dále z hrotu, dříku a krčku. Hrot je rovný nebo zahnutý, dřík může být hladký, tordovaný nebo rytý. Tělo je rovně prohnuté nebo vlnité. Průřez nejspíše okrouhlý nebo čtyřhranný. Krček někdy zesílený či zeslabený. Hlavice se nejvíce používá k rozpoznání podtypů (Sklenář, K. 1989, 12). Po otevřeném kruhovém šperku paží a nohou a nášivkách jsou jehlice třetí nejfrekventovanější třídou z kategorie šperků, součástí oděvů a toaletních nástrojů, která se objevuje v depotech (1274 ks ve 46 depotech na Moravě; 10,0%), (Salač, M. 2005, 104).

            Jehlice jsou nejvíce vyráběny z bronzu, ale na začátku starší doby bronzové, hlavně v únětické kultuře, je hodně jehlic vyrobeno ještě z mědi. Nejčastěji jsou vyráběny kovotepectvím, které je spjato s kovářstvím. Znamená to vlastně kování za studena. Délka jistých částí, např. jehel u jehlic, se mohla kováním zvětšovat, stejně tak i šířka. Tyto všechny úkony se nazývají kovářské operace. Kováním za studena měděný drát tvrdne a křehne. Lámavosti, která by zabraňovala další práci, se čelilo novým žíháním (Pleiner, R. 1978, 551). Dalším typem výroby jehlic je odlévání. Většinou se odlévaly do forem na tzv. ztracenou formu. Forma byla vymodelována z vosku, obalena hlínou a nechal se malý otvor na vylití. Forma se zahřála, vosk se roztekl a byl vylit a nahrazen kovem. Dalšími formami k výrobě jehlic mohly být formy z písku, hliněné nebo třeba jedno nebo dvojdílné.

Seminární práce: Železná kladiva a kovadliny v pravěku

autor: J. Krpálek

Železná kladiva a kovadliny v pravěku

Kladiva a kovadliny jsou pracovní nástroje, které se vyvíjejí spolu s metalurgií železa. Kladiva jsou podle definice K. Sklenáře nástroje k zatloukání nebo zpracování materiálu úderem. Podle způsobu upevnění rozeznáváme v zásadě kladiva s tulejí a s okem, které může mít různý tvar a i samotné kladivo může mít zvláštní formy. (Viz. obrazová příloha)  

     Kovadliny jsou tvarově nejednotná hmotná podložka při zpracování kovu kováním. V zásadě prostý kovový blok s rozšířenou horní plochou, dolů zpravidla konicky zúžený, masivní nebo štíhlý. Tvar homole je jehlancovitý až klínovitý, někdy je opatřen průvlakem nebo rýhou pro zápustkové kování. I kovadlina má své zvláštní formy (viz. obrazová příloha)

Železo 

  Železo je kov, u něhož se často konstatuje, že vyřešil prohlubující se surovinovou krizi pozdní doby bronzové. Tato krize byla způsobená pozvolným vyčerpáním dostupných rudných zdrojů, zejména cínu, a snad i kvůli přerušení jejich dálkové distribuce pod vlivem společenské krize v 8. Století před Kr.

Seminární práce: Středověký hrad Lipnice nad Sázavou

autor: J. Krpálek

Středověký hrad Lipnice nad Sázavou

         Lipnice (Havlíčkův Brod) - zřícenina hradu na skalnatém hřebeni nad stejnojmenným městečkem. Před téměř sedmi sty léty byl vystavěn na vyvýšenině mezi dvěma kopci, aby jako strážný hlídal celé širé okolí, město Brod s jeho stříbrnými doly a kupecké stezky, které se tímto krajem proplétali, na rozhraní Království českého a Markrabství moravského.

 Historie hradu      

       Hrad byl založen ve 14 století  kolem roku 1310 jednou z větví starobylého českého rodu Ronovců - Lichtenburky. Raimund z Lichtenburka vlastnil nedaleké horní město Německý Brod, které skýtalo dostatek prostředků pro stavbu potřebného sídelního hradu. Vůbec první přímá zmínka o hradě Lipnici se objevuje r.1314, kdy je zmiňován purkrabí Bernard a v roce 1316 Jindřich z Lichtenburka, spolu s dalšími českými pány a jejich osmi hrady, Lipnici zastavil českému králi Janu Lucemburskému za svého příbuzného Jindřicha z Lipé, který byl držen pod zámkem hradu Týřova. V r.1319 se hrad nakrátko dostal do královských rukou a král Jan jej postoupil Jindřichovi z Lipé v úhradu za Žitavsko. Lipnice se tak dostala do rukou nejpřednějšího velmože v zemi, který v té době sloužil již pod pátým králem a jehož rod se významem vyrovnal i cizím knížecím rodům. Po Jindřichově smrti v r. 1329 se vlády nad panstvím ujali jeho synové, kteří v r.1335 na Lipnici hostili samotného krále Jana se synem Karlem. Roku 1376 zastavil král Karel IV Lipnici pánům z Kunštátu   a ti ji r.1379 prodali Vítkovi z Landštejna.

Seminární práce: Bronzové meče

autor: Detremar

 Bronzové meče

Úvod

Za téma své seminární práce jsem si vybral bronzové meče. Cílem práce bylo shromáždit co možná nejvíce dostupných informací, jejich utřídění, a následně sestavení ucelenějšího obrazu o této problematice, přičemž tato práce se zaměřuje pouze na dva hlavní typy bronzových mečů týkající se našeho území a částečně i území Slovenska.

Technologie odlévání předmětu

Nejčastější způsobem výroby mečů je jejich odlití do forem, ať už vytvořených z hlíny, metodou voskového jádra (tzv. ztracená forma), nebo do kadlubů, což byl daleko jednodušší způsob výroby.
Ztracená forma
Požadovaný předmět je vytvořen ze včelího vosku, následně obalen jemně plavenou hlínou a poté je forma vypálena. Vosk z formy vypuštěn a na jeho místo se nalije roztavený bronz. Po jeho vychladnutí je forma rozbita (proto „ztracená“ forma – každý předmět je tedy originál), předmět se vyjmut a dále zpracováván. Zlomky těchto hliněných forem se nacházejí velmi zřídka.

Kadlub
Kadlub je jedno či vícedílná forma vyrobená z měkké horniny (nejčastěji to býval pískovec). Formy obsahují negativ požadovaných předmětu a často také otvory pro sesazení více dílů formy k sobě. Nálevní otvor a někdy také odvzdušňovací kanálky pro odvedení plynů z vnitřku formy. Přetlak plynů vznikající při nalévání tekutého kovu do formy by při jejich neodvedení mimo formu mohl ohrozit kvalitu povrchu odlévaného předmětu - tvoří se tzv. lunkry, zjednodušeně řečeno praskliny.
Všechny kadluby byly v době odlévání postaveny tak, aby nálevní otvor směřoval vzhůru a negativy předmětu na formách byly často tuhovány. Nanesený grafit má totiž izolační vlastnosti. K tzv. jednodílným formám byla na straně negativu přisazena plochá deska.

O knize Hromové klíny a hrnce trpaslíků

autor: Lucka Lapáčková

Hromové klíny a hrnce trpaslíků

Z pokladnice české folklorní archeologie

Karel Sklenář

Kniha Karla Sklenáře je prvním z pokusů skloubit archeologii jako takovou s folklorem, tedy lidovou slovní tvorbou. Pověry, zvyky či pohádky už od antického starověku, můžeme předpokládat i starší výskyt, sjednocovaly myšlení tehdejšího obyvatelstva. Karel Sklenář ve svém díle demonstruje vztah vědy a myšlení prostého lidu tzv. folklorní archeologii, z čehož vzniká vskutku poutavá monografie.

Počátky vzniku folklorní archeologie lze spatřovat již v 19. století. V éře romantismu vznikaly tendence a touhy spojit vědecké hledisko s tím folklorním. Romantičtí archeologové měli snahu poučit nevzdělaný lid o zachování památek, mezi ně patřil i první z českých folklorních archeologů P. Václav Kromlus a vysloužilý farář a ochránce starožitností P. František Rohozecký. Většina z pozůstatků lidských kultur však byla ničena a to z různých důvodů. Lidé byli ziskuchtiví, pověrčiví nebo jen apatičtí.

V úvodu autor líčí obecnou charakteristiku a dějiny vývoje folklorní archeologie, v dalších kapitolách se bude zabývat artefakty, na něž nejvíce dolehl vliv folkloru a nemovitými památkami viditelnými v terénu.

Tedy přejděme k první kapitole a k prvnímu z témat, hromovým klínům. Jak již samotný název napovídá, spojitost s hromem a bleskem byla pro lidové pověry takřka nezpochybnitelná. Celosvětové rozšíření termínu hromový kámen je důkazem všeobecného lidového povědomí o „původu“ tohoto předmětu. Tradice pojmenování sahá také velmi daleko. Vždyť již ve starověku byly tyto kameny využívány k magickým účelům a víra v jejich kouzelnou moc se udržela až do středověku. Přesvědčení o léčebných, ochranných či obecně prospěšných vlastnostech byla v mysli obyčejného člověka hluboce zakořeněna a jen těžko jej šlo přesvědčit o vědeckém účelu artefaktu. Autor uvádí hnedle několik lidových výkladů zrodu hromových kamenů, nicméně z archeologického hlediska se na jejich vzniku přičinil jen člověk. Typologicky se setkáme s broušenými kamennými sekerami, klíny, sekeromlaty, přesleny, výjimečně i paleolitickými pěstními klíny. Z nearcheologických předmětů se mohou objevit i meteority nebo zkameněliny.

Seminární práce: Vlasové ozdoby, prsteny, náušnice, zápony

Autor: Katka Hiklová

Spirálovité a drátěné vlasové ozdoby (Noppenring, záušnice), prsteny, náušnice, zápony (kostěné, měděné, zlaté, stříbrné, elektronové, bronzové)

(obrazový doprovod k práci si stáhnětete zde)

1. Úvod

Ozdoby se vyskytují ve společnosti již ode dávna. První šperky můžeme zařadit již do období paleolitu. V této době ale musíme hovořit o špercích převážně z organického materiálu jako kůže, kosti, paroží a podobně. Ozdoby tohoto období lze rozdělit do tří skupin: ozdoby hlavy, těla a oděvu. Ze skupiny ozdoby těla lze zmínit například drobné prstýnky, které byly vyráběny z mamutoviny, a mohly mít otvor pro vsazení kamene. Díky vývoji společnosti se také rozvíjely technologie výroby nejen šperků.

Na počátku neolitu se začíná objevovat tzv. spondylový šperk, což je ozdoba vyrobená ze schránek tlustoskořapatého středomořského mlže Spondylus gaedoropus. V mladším období neolitu byl spondylový šperk vystřídán hliněnými šperky, hlavně korálky, nebo se k jeho výrobě použilo schránek z domácího prostředí a to schránek mlžů a říčních škeblí. Postupný rozmach výroby šperků nastává až na konci eneolitu. Hlavní surovinou pro vznik ozdoby se stává měď. Mezi nejčastější ozdoby se řadí čelenky a záušnice. V době bronzové šperky byly jemněji propracovány a kromě bronzu a drahých kovů hledány k jejich výrobě i jiné látky, zvláště sklo a lignit. Pásové zápony, různé kovové přezky a nákončí byly, vhodným doplňkem oděvu hlavně v pozdních dobách. V době bronzové a halštatské se začínají ve větší míře objevovat opaskové zápony. Od počátku druhého tisíciletí nosili naši předkové kovové náušnice, nejprve z jednoduchého tvaru, později ozdobně propracované. V době bronzové je již plně rozvinutá metalurgie bronzu díky lidu Únětické kultury. Mezi bronzovými předměty dominuje řada jehlic, časté jsou také vlasové ozdoby stočené z dvojitého drátu tzv. „noppenringy“. V této periodě se kromě vlasových ozdob a jehlic začínají postupně vyvíjet náušnice a kruhové ozdoby. Ve starším i mladším období doby železné je měď nahrazena železem, ale objevují se také šperky ze zlata, stříbra nebo bronzu. V době římské začíná být vzácný kruhový šperk, který do tohoto období patřil, kromě spon a jehlic, mezi nejčastější ozdoby těla. Začínají se častěji vyskytovat prsteny a náušnice. I když se Germáni snažili přiblížit Římu podobným stylem oblékání a zdobení, náušnice se u nich populární nestaly. Naopak v období stěhování národů se šperk opět dostává do popředí. Typické jsou prsteny, závěsky, nákrčníky, jehlice, ojediněle i kování opasků. V raném středověku je výroba ozdob na vrcholné úrovni. Typické jsou různé druhy náušnic, závěsků, nákončí opasků, jehlic a podobně. Slovanské ženy kromě drahých náušnic často cizího (byzantsko-orientálního) původu zaplétaly si do vlasů zvláštní záušnice esovitého tvaru, zhotovené z bronzu a stříbra.

Muzeum Hradec Králové - recenze

Autor: Kača

VÝCHODOČESKÉ MUZEUM HRADEC KRÁLOVÉ

Muzeum města Hradce Králové se nachází na adrese Eliščino nábřeží 465. Samotná budova má tři patra, archeologická expozice se nachází v patře prvním, a má trvat až do roku 2015. Expozice s názvem „Královské město nad soutokem“ návštěvníky informuje o dějinách Hradecka od pravěku až po polovinu 18. století. Expozice se nachází ve třech místnostech. Tato expozice také vyhrála II. místo v soutěži o Cenu Gloria musaealis v kategorii muzejní výstava roku 2009.

První místnost začíná úvodní „předsíní“, kde je vystavena tabule s informacemi o nejstarší době dějinné - pravěku. Dále se v předsíni nachází dvě vitríny s paleolitickými  nálezy. Jsou ze vystaveny převážně úštěpy. Nálezy v celém muzeu nejsou rozděleny                     ve vitrínách podle historického období, ale podle lokalit, což se mi moc nelíbí. Dala bych přednost vitríně s artefakty u sebe z jednoho období. V hlavní části první místnosti se po pravé straně nachází neolitický dřevěný „člun“. Ve středu tohoto sálu se nachází vitríny s artefakty z neolitu, doby bronzové, halštatské a doby římské. Je zde vystavena neolitická keramika, bronzové koflíky, unětické náušnice, keramika kultury Lužické, šperky a spony z tohoto období, z doby železné je zde vystavena spona Duchcovského typu, skleněné korálky a opět keramika, například tzv. Plaňánský pohár. Ze slovanského období zde máme vystavenou také keramiku, šperky, nákončí opasku a mince, které se nachází pod zvětšovacím sklem. Toto sklo ale zvětšuje minci tolik, že není moc dobře vidět z boční strany. Kde není zvětšovací sklo je mince rozeznatelná mnohem lépe. Tyto artefakty byly nalezeny na lokalitách Plotiště nad Labem, Předměřice nad Labem, Nové Dvory a Pouchov.

Ve druhém sále se nachází artefakty ze středověku, převážně doby husitské.  Celé místnosti dominuje model Hradce Králové a jeho okolí, který by měl vypovídat o způsobu osídlení, které bylo na tomto území v roce 1419. Samotný model je celý za sklem a po stisknutí dané kombinace čísel se rozsvítí světlo, které označuje kostel, či církevní stavbu, která na daném místě v 15. století stála. Po obvodu místnosti se nachází vitríny se středověkou keramikou, kam patří například hrnec na nožkách, loštické poháry, červeně malovaný džbán, mísa s uchy a pohár s ostny. Část této místnosti je také zasvěcena stavbě jedné z nejvýznamnějších církevních staveb Hradce Králové a to městského chrámu sv. Ducha, jehož stavba započala ve 14. století. První a druhá místnost jsou spojeny uměle vyrobeným průchodem, aby od sebe byly odděleny jednotlivé etapy dějin. Kdyby se tady ten průchod nenalézal, byla by to pouze 1 místnost.

Poslední místnost je zasvěcena novověku a církvi. Můžeme zde najít různé církevní obrazy. Hlavně se jedná o církevní téma Poslední večeře Páně. V centru sálu jsou vystaveny zvony, protože město bylo v tomto oboru vyhlášené. Po obvodu sálu jsou vystaveny vitríny s porcelánem, rytířskou zbrojí, kovovými předměty konkrétně picí servis, dále pak je zde vystavena starobylá skříň a několik truhlic. V zadní části místnosti je ukázáno, jak vypadala sedací souprava z konce 18. století, je zde pohovka, křesla a stolek. V pozadí této scenérie je tabule s textem o 18. století. Naproti této soupravě se nachází 2 vitríny s předměty rovněž ze století 18. a to mince, šperky a různé hygienické nástroje.

Webové stránky tohoto muzea jsou velmi podrobné. Naleznete na nich odpověď na vše, co Vás napadne a každá expozice má svůj odkaz. Na stránkách archeologie se dozvíme, jak expozice vznikala, od kdy do kdy bude trvat, je zde stručný komentář a fotky přímo sálů   i samotných artefaktů.

Celá expozice je doplňována fotografiemi z výzkumů, různých rekonstrukcí či staveb z daného období. Fotografie jsou zvětšené tak, že se zabírají většinu výšky zdi.

Tato expozice se mi až nějaké drobnosti velmi líbila, je zde velmi příjemný personál, který Vám odpoví na cokoli se zeptáte. Určitě bych ji doporučila všem spolužákům.