Blažek Bouzek Bratislava Brno bronzová kopí bronzové meče Bureš Castellologica Bohemica ČAS časopis Čelákovice České Lhotice Čižmář článek Čtverák Děčín doba bronzová Droberjar DSN Durdík Eggers encyklopedie eneolit etruský experiment Frymburk Germáni halštat hornictví hra hrad Hradec Králové hradiště hřivna Chrudim Chvojka import Jablonec nad Nisou jehlice jeskyně Jižní Čechy kameny kanibalismus kasteologie Keltové keramika kladiva kniha koflík konzervace koroze kovadliny kovolitectví kovové artefakty Královehradecký kraj latén Lewis-Williams Liberec Liberecký kraj Lutovský lužická popelnicová pole metalurgie montánní archeologie Musil muzeum nabídka náhrobníky Národní muzeum národní technické muzeum návod nedestruktivní archeologie neolit Nitra Oliva Olomoucký kraj paleobotanika paleolit Památkářské časopisy Památková péče na Moravě Památky středních Čech Pardubice Pardubický kraj Pearce Píč Plzeň Podborský Poděbrady popularizace archeologie povrchové sběry pozvánka Praha pravěk Průzkumy památek ranný středověk recenze sborník seminární práce situla skalní hrad Vranov Sklenář Slabina Sloup v Čechách Slované Smejtek speleologie srkipta střední Čechy svatí Šmolíková šperk štípaná industrie technologie těžba surovin tip Turek tvrz únětická Velký Vřešťov Veneti Vokolek východní Čechy výstavy Waldhauser zámek záušnice zpracování nálezů Zprávy památkové péče železo Živá archeologie

čtvrtek 4. července 2013

Seminární práce: Paleobotanika

autor: Dertemar



Paleobotanika

            Paleobotanika je vědní obor (jedno z odvětví botaniky, respektive paleontologie), který zkoumá rostlinou vegetaci minulých geologických období a všechny životní projevy této vegetace.
Toto odvětví je nedílnou součástí botaniky vůbec, obvzláště pak rostlinné morfologie, systematiky či anatomie. V minulosti byla paleobotanika omezena hlavně na otisky a zkamenělé zbytky rostlinné vegetace. Dnešní moderní paleobotanika zkoumá i zuhelnatělé části rostlinného těla, které jsou pomocí chemických metod uvolněny z hornin. Otisky fosilních rostlin lze také zkoumat pomocí slabého ultrafialového nebo dokonce infračerveného světla. Ovšem neméně významným stále zůstává mikroskopický výzkum pylových zrn.

            Paleobotanika (někdy se setkaváme i s pojmy paleofytologie nebo fytopaleontologie) neustále nabývá na významu kvůli dohadům o vývoji rostlinstva, jelikož různorodé paleontologické nálezy nám velmi často doplňují konkrétní případy celé příbuzenské linie v říši rostlin, které jsou teoreticky odhadované na základě srovnávací morfologie či anatomie dnes žijících rostlin. Toto odvětví se tak stává rovněž důležitým pomocníkem při bádání v oboru rostlinné fylogeneze – vývoj organismů na úrovni taxonomické skupiny (jako např. druhu, čeledi, kmene...). Jelikož vývoj rostlinné vegetace měl určitý zákonitý postup stejně jako vývoj živočišstva, lze těchto okolností využít pro geologickou ,,časomíru“ díky které můžeme podle přítomnosti fosilních zbytků určitých rostlinných společenstev předpokládat relativní stáří rozmanitých vrstev. Koneckonců víme, že rostlinná vegetace je velmi citlivým prvkem reagujícím velmi důsledně na sebemenší změny klimatických a edafických (půdních) podmínek změnami v úpravě své vnější podoby, ale také svých vnitřních struktur, což nám do určité míry umožňuje i rozmanité dohady o klimatických podmínkách, půdních poměrech popřípadě rozložení souší a vodních ploch a toků v dobách dávno minulých. Díky tomu všemu může paleobotanika jako věda být nápomocná a prokazovat neocenitelné služby svými výzkumy v nejrůznějších oborech např. biologických, geologických, ale také v archeologii nebo kosmonautice.

             V geologických vědách se paleobotanika uplatňuje ve:

stratigrafii - při určení stáří vrstev podle otisků listů nebo jejich kutikul (tenké voskové vrstvičky chránící povrch rostliných orgánů před smáčením), podle spor a pylových zrn, dřev apod. Některé zbytky, jako spory a pylová zrna, dřeva, mohou být přeplavovány z vrstev starších do mladších a naopak, nebo mohou pro své nepatrné rozměry migrovat spolu s podzemní vodou a naftou z jedněch vrstev do druhých. Proto je zde třeba zvláštní opatrnosti.

sedimentologii - při stanovení prostředí podle ekologie organismů, při zjištění destrukce hornin nebo jejich transportu.
           
geochemii - při stanovení fysiologických procesů fosilních organismů (podle analogie s žijícími), koncentrace různých prvků aj.

ložiskové geologii - při vysvětlení geneze (vzniku) rudních i nerudních ložisek.

hydrogeologii - poslední dobou se využívá nálezů fosilních spor a pylových zrn ve vodách i určení stáří těchto vod: např. Lueckisporites virkkiae v zechsteinských solných vodách Poruří a oblasti severně od Frankfurtu nad Mohanem; dále karbonské spory ve slaných vodách hornoslezského karbonu - tyto vody byly považovány za relikty třetihorních mořských vod. Je však potřeba velké opatrnosti, protože uvedené mikrofosílie mohou migrovat, např. spolu s naftou.

paleografii a paleobiogeografii - při stanovení rozlohy pevniny a moří a rozšíření organismů.

paleoklimatologie - při stanovení podnebí minulých geologických období.

geofyzice - možnost stanovení vzdálenosti Země a Měsíce, rychlosti rotace Země, potvrzení kontinentálního driftu a průběhu paleomagnetických rovnoběžek.

            V biologických vědách pomáhá paleobotanika ve:

vědě o vývoji - stanovovat vývojové zákonitosti.

systematické botanice - poznávat dnes již vyhynulé rostlinné skupiny.

rostlinné morfologii, morfogenesi a anatomii - poznávat utváření různých orgánů rostlinných těl.

fylogenesi rostlin - poznává  kmenový vývoj rostlinstva.

geobotanice - vývoj rostlinstva a rostlinných formací v jednotlivých částech Země v geologické minulosti až do dneška, a podnebí, v kterém rostlinstvo tehdy vegetovalo atd.

            V dalších vědních oborech:

archeologii - je paleobotanika užitečná tím, že pomáhá určovat především stáří nalezených předmětů, či co lidé daného období konzumovali jako potravu.

kosmonautika - se intenzivně zajímá o paleobotanické výzkumy nejstarších období života na Zemi (prekambrium), o první osídlence souše. To proto, aby bylo možno předpokládat, s jakými formami organismů se mohou eventuelně setkat kosmonauté na jiných planetách.



Jirusia jirusii, list cykasovité rostliny, Břežany

úterý 2. července 2013

Montánní Archeologie

MONTÁNNÍ ARCHEOLOGIE - HLEDÁME KOLEGU DO TÝMU…

Hornické a hutnické oddělení Národního technického muzea se vždy v době svého působení
zabývalo historií hornictví. Již v dobách minulých, působili v našem oddělení špičkoví archeologové, zabývající se starým hornictvím – montánní archeologií, jako například PhDr. Jiří Waldhaues, CSc., PhDr. Jaroslav Kudrnáč, CSc. a další montánní historici jako byl PhDr. Jan Kořan nebo Dr. Jiří Majer. Dnes se montánní archeologie dostává mezi aktivní obory, vzhledem k řešení otázek spojených s pozůstatky hornictví.

Oddělení hornictví a hutnictví se dvěmi pracovníky, zaměřenými na montánní téma působí v této oblasti, především na bázi dokumentace historických důlních děl a reliktů po těžbě nerostných surovin. V rámci působení v Národním technickém muzeu, ale i ve volném čase navštěvujeme různé lokality středověkého, ale také novověkého hornictví. Jelikož jsme zaměřeni především na techniku a technologie, schází nám kolega, který by nás doplnil ve věcech archeologických. Hledáme mladého, akčního kolegu, popřípadě studenta archeologie, který by se tématem montánní archeologie chtěl zabývat. Rádi mezi sebe přivítáme osobu se zájmem o toto téma a různé expedice. Budeme rádi za osobu především z Prahy nebo nejbližšího okolí.
Nabízíme možnost nahlédnout do míst, kam běžné osoby nemají přístup. Nabízíme přístup k tématické literatuře, a to i zahraniční. Spolupracujeme s dalšími institucemi, jako je Státní báňská správa, Ústav památkové péče, Česká geologická služba, Deutsches Bergbaumuseum Bochum nebo s kolegy z oboru montánní a industriální archeologie.

!!! Z d a ř   B ů h !!!
V případě zájmu, prosím kontaktujte:

Bc. Karol Šmehil
kurátor hornických sbírek
oddělení hornictví a hutnictví
Národní technické muzeum
karol.smehil@ntm.cz
+420 728 682 674



středa 29. května 2013

Letní škola živé archeologie ŽIVA 2013

Desetidenní zážitkový tábor ŽIVA v sobě spojuje touhu jít a hledat co se zdá být ztracené a nalézat vlastní cestu za sluncem nad horizontem, pro mladé lidi, naplněný pravěkem, řemesly, FILMem, technologiemi, poznáním sebe a toho co dokážeme, když spojíme své síly. 

Proč vznikla letní škola?

Skupina mladých organizátorů pořádá už několik let letní tábory pro mladé lidi. Cílem je umožnit účastníkům zažít v přírodě čas naplněný letním sluncem mimo město, školu nebo zaměstnání. Dát příležitost stát se součástí vznikající pravěké osady, zažít napětí, akci, i smysluplnou práci a zasloužený odpočinek ve stínu stromů. 

Jak tvoříme program?

V programu se zaměřujeme na zážitkové hry, řemesla, poznávání krajiny a několik hodin denně věnujeme i stavbě roubeného domu hrnčíře. Můžete se těšit na pestrý koktejl výuky řemesel, experimentů, zážitkových her a povídání o dobách dávno minulých při večerních ohních. 

A co film?

Letní škola živé archeologie se letos koná poprvé, to ovšem neznamená, že by neměla své předchůdce. Tábory jsou pořádány už od roku 2009. Letos byl získán potřebný grant na projekt, který nám konečně umožnil připravit první ŽIVU 2013! Dopředu vám nechceme prozradit příliš mnoho, ale jistě můžeme napovědět, že se stanete autory krátkých dokumentárních filmů!

Jedinečná možnost experimentovat a vyzkoušet si naživo jaký byl život našich předků. 


Kde to bude? údolí Křivolického potoka u České Třebové ve Východních Čechách
Pro koho? 20 účastníků 16-26 let
Kdy? 25.7. - 4.8. 2013
Kolik za to? 680 korunčeských
Kudy? zde je přihláška

pondělí 15. dubna 2013

Pozvánka: Projekt HOMO AKTIV - na cestě k člověku


V projektu Homo Activ budeme společně hledat odpověď, jak jsme přišli k té naší civilizaci. Vyzkoušíte si vyrobit pazourkové hroty, šperk z kosti zvířete nebo založit společenství a dát vzniknout společné hodnotě. Projekt se skládá ze tří víkendových akcí a desetidenní letní školy živé archeologie. Jednotlivé akce na sebe rámcově navazují, což umožňuje užít si je všechny, nebo si vybrat pouze jednu z nich. V programu je důraz na zážitek, tvořivost a pobyt v přírodě. Většina aktivit bude probíhat v EAC Křivolík. Projekt probíhá pod záštitou nadace ThinkBig a Bacrie o.s





sobota 26. ledna 2013

Seminární práce: Hrad a zámek Horní Hrad řečený Hauenštejn

autor: Verča Knobová

Hrad a zámek Horní Hrad řečený Hauenštejn


Zámek Horní Hrad, původně středověký hrad Hauenstein, se nachází tři kilometry severozápadně od Stráže nad Ohří v katastru obce Krásný Les, nedaleko města Ostrov na Karlovarsku v Krušných horách. Hrad vyrostl na skalnaté ostrožně nad soutokem dvou potoků v údolí, které se výrazně svažuje z masivu Klínovce k řece Ohři. „Z údolí vine se cesta až ku bráně, která s vedlejším stavením teprve v 19. století založena byla. Odtud se vkročí do dvora, který nemá velké prostory a na všech stranách staveními je zavřen. Na vysokém ostrohu, jehož jižní konec jako stěna spadal, stával palác. Na východní (jihovýchodní) straně býval úřední dům, také v novější době vystavěný, a k severní straně stával bývalý pivovar. Palác býval starodávného díla. Nejstarší a nejznamenitější částí byla velká věž do kruhu založená, která postavena byla na západní straně na skalisku. Při přestavování r. 1878 některé zdi paláce ponechány, ale jižní strana znova vyzdvižena v moderním ´normanském´slohu, čímž dosavadní nevelký palác v prostranný zámek přetvořen. Také ostatní stavení obdržela novou způsobu. Nad touto částí vypíná se hradiště k východu ještě výše, a zde stávalo samostatné opevnění čili hrádek, kterému se v starých pamětech Svrchní hrad říká. Na témž místě stojí kaple r. 1851 vystavěná.“ Tak nám podobu hradu udává k roku 1905 August Sedláček ve svém nesmrtelném díle Hrady, zámky a tvrze království českého.
A teď se podíváme na historii hradu z pohledu nových výzkumů archeologických i těch, které probíhají v archivech.
Počátky hradu Hauenštejn nejsou dosud plně objasněny. Rozbor místního jména Hauenstein, vzniklého z tvarů Haue (tj. motyka, sekera či palice) a stein (skála, v přeneseném významu hrad) v sobě odráží skutečnost, že v okolí hradu probíhala těžba. Jeho poloha střežící soutěsky Ohře na pomezí Loketska a Žatecka v blízkosti saských hranic byla navíc velmi výhodná. Posádka hradu pohledově skrytého za zvlněným terénem mohla úspěšně ovládat pohyb na řece i v jejím blízkém okolí.

Recenze na sborník: Ve službách archeologie

autor: Herčík, Machek


Ve službách archeologie


Sborník Ve službách archeologie vydává Muzejní a vlastivědná společnost v Brně a Archeologický ústav Akadémie vied Slovenskej republiky v Nitře. Celkem bylo vydáno sedm sborníků v letech 1998 až 2006. Byly vydávány nepravidelně, první roku 1998, druhý a třetí v roce 2001, čtvrtý v roce 2003, pátý 2004, šestý 2005 a sedmý 2006. Původně šlo o sborníky z konferencí, později se z nich vyvinulo periodikum. Články jsou vždy česky a mají cizojazyčný souhrn. České popisky u obrázků jsou vždy přeloženy. Na konci každého svazku se nachází obsah. Některé byly věnovány životnímu jubileu významných badatelů.
Sborníky nemají jednotné zaměření. Uspořádání obsahu svazků není vždy stejné. Některé jsou řazeny do okruhů podle zaměření.  Články se zabývají širokým rozsahem témat z oborů archeologie, historie, geologie, antropologie, například leteckou prospekcí, geoarcheologií, egyptologií, metalurgií, paleobotanikou a paleozoologií.
Sborník je složen z odborných článků. Některé články jsou krátké, jiné obsáhlejší. Na konci každého článku je uveden seznam použité literatury. Jsou často vybaveny o obrázky, fotografie a kresby nálezů, grafy, schémata, seznamy vzorků, snímky přístrojového měření. Všechny tyto doplňující informace jsou v barevné i černobílé podobě.

středa 23. ledna 2013

Seminární práce: Štípaná industrie eneolitu v Čechách

autor: Ondřej Herčík


Štípaná industrie eneolitu v Čechách

Štípaná industrie a ostatní
Štípaná industrie je poměrně málo známá, v poslední době je však k dispozici rozsáhlý soubor ze šňůrových hrobů (Kovářová 2005). Zde vznikají dlouhé retušované i neretušované čepele, ale vyskytují se také drobné nepravidelné úštěpy. Poměrně malá část čepelí vykazuje oblýskání, které svědčí o tom, že byly užívány jako srpové nože (jedna čepel, velmi pravděpodobně v násadě, tvořila obvykle jeden srpový nůž).
Štípaná industrie je vyrobena většinou z domácích surovin, ale vyskytují se běžně i importy ze sousedních zemí.
(Neústupný, E. – Dobeš, M. – Turek, J. – Zápotocký, M., 2008: Archeologie pravěkých Čech / 4 - Eneolit. Praha)

Starší eneolit

Štípaná industrie
Kolekce štípané industrie nejsou v nálezových souborech kultury nálevkovitých pohárů zvláště bohaté. Převažují různě retušované úštěpy a čepele včetně srpových čepelek, vsazované do dřevěných rukojetí srpů a nožů. Z hrobů i sídlištních objektů jsou známé trojúhelníkovité šipky s rovnou či konkávní bází (příloha 1). Surovinou jsou většinou glacigenní silicity a severočeské křemence, méně porcelanity, křišťál či jiné lokální materiály. Nástroje vyrobené z rohovce typu Krumlovský les, přítomné na Cimburku, prokazují kontakt s Moravou na vzdálenost ca 120 km a čepel z hrobu v Mradicíchč, zhotovená z bíle kropenatého pazourku těženého v okolí polského Świeciechowa, byla do Čech importována na vzdálenost asi 500 km. Styk s jihozápadem, s oblastí Altmühlalb severně od Dunaje, dokládají hrotité nože či srpy z bavorského deskovitého rohovce (příloha 2, 3), nalezené v hrazeném areálu u Makotřas, na výšinných sídlištích Cimburku, Dnebohu-Hradech a jako depot 8 či 9 kusů z Kánína u Poděbrad uložený v nádobě (Vencl 1985, Fig. 40-42, 2000b, 85, obr. 32:1; Pleslová-Štiková 1981c, obr. 5; Zápotocký 1961a, 175, obr. 6).
(Neústupný, E. – Dobeš, M. – Turek, J. – Zápotocký, M., 2008: Archeologie pravěkých Čech/Eneolit. Praha)

Recenze na knihu: Jan Filip - Pravěké Československo

autor: Herčík, Machek


Jan Filip – Pravěké Československo, 1948


Jan Filip byl český archeolog a historik. Zabýval se dobou bronzovou, dobou železnou a keltským osídlením na území Československa. Byl profesorem na Univerzitě Karlově, v letech 1963-74 pracoval zároveň jako ředitel Archeologického ústavu Československé akademie věd. Založil periodikum Archeologické rozhledy, které redigoval 25 let.
Kniha Pravěké Československo byla napsána především jako učebnice pro studenty archeologie, ale může sloužit i širší veřejnosti, která se chce hlouběji ponořit do problematiky pravěku.
Tato monografie se zabývá časovým obdobím od nejstaršího paleolitu po stěhování národů a starší dobu hradištní. Kapitoly jsou rozčleněny na jednotlivá období a dále děleny podle kultur, čímž nám poskytují základní přehled o jednotlivých archeologických kulturách. Odkazuje na předchozí badatele, jako například Jana Erazima Vocela, Pavla Josefa Šafaříka, Jindřicha Wankela, Lubora Niederleho a Josefa Ladislava Píče.
Publikace je vybavena kresbami, fotografiemi, mapami, tabulkami a typovými tabulkami artefaktů. U kreseb a fotografií chybí měřítka, tudíž tato učebnice poskytuje pouze orientační představu o skutečné velikosti artefaktů.

čtvrtek 17. ledna 2013

Článek: Acheopark ve Všestarech otevřen

autor: Káťa Hiklová


Archeopark ve Všestarech
Konečně otevřeno
Aneb kromě šampaňského a chlebíčků podáváme malované perníčky

Dne 15. 1. 2013 se otevřely dveře Všestarského archeoparku pro veřejnost. Než Vám však povím o návštěvě všech, kteří se na tomto úžasném projektu podíleli, nechám Vás nahlédnout do zákulisí příprav tohoto dne.
Na tento den se těšil snad každý student katedry archeologie od chvíle, kdy se dozvěděl, že sen pana doc. Tichého se stal skutečností, a že slibované muzeum pravěku opravdu za nějaký čas stát bude. Sice to nějakou dobu trvalo a bylo učiněno mnoho zásadních rozhodnutí, které dozajista ovlivnily vzhled, charakter a prostředí budovy a jejího bezprostředního okolí. Kromě samotného muzea návštěvník mohl zavítat i ven a podívat se do dlouhého neolitického domu, či se šel podívat na archeologickou situaci, kde to vypadá, jako by archeolog právě odešel na oběd. Před touto situací jsou do betonu vymodelované objekty. Tyto objekty by měly v budoucnu sloužit jako trenažér pro studenty archeologie. Do těchto míst budou dány odlité kosti, keramické střepy a depoty. Celé to bude zahrnuto hlínou a cílem bude nálezy objevit a správně začistit.
Bohužel neznám jména všech lidí, kteří se na tomto projektu podíleli, ale musím zmínit hlavně Mgr. Hanku Dohnálkovou a Mgr. Václava Drnovského, bez kterých by dnes tato budova jistě nestála nebo by byla v úplně jiném stavu.
Postupně se dostáváme k našemu datu.
Jak říká pan docent: sraz „studentů vybraných počítačem“, neboli těch, kteří dobrovolně přišli pomoci s otevřením, byl již v 10 hodin dopoledne. Dostali jsme průvodcovské kartičky (které jsme po skončení akce raději vrátili, abychom nepřivedli katedru na buben) a se všemi, co v tu chvíli byli v budově muzea přítomni, jsme si prošli program. Toto samotné upřesňování povinností každého z nás (dobrovolníků bylo kolem 20) bylo dosti časově náročné a sotva jsme se po zběžné prohlídce expozice vrátili na „svá místa“, začali proudit pozvaní návštěvníci.

sobota 5. ledna 2013

Seminární práce: náhrobníky

autor: Veronika Knobová


Náhrobky u kostela Sv. Prokopa

Pro svoji práci jsem si vybrala kostel sv. Prokopa v obci Sobčice, ležící 8,5 km západně od Hořic (viz. Obr. č 1). Na zdech již zaniklého kostelního hřbitova jsem našla tři náhrobky (viz. Obr. č. 4).

Obec Sobčice
O nejstarším osídlení tohoto území svědčí archeologické nálezy z mladší doby kamenné a bronzové, z dob Keltů i starých Slovanů. Poprvé se název obce objevuje na listinách týkajících se kláštera chomutovského z roku 1281 ve spojitosti s Petrem, Přibyslavem a Václavem ze Sobčic. Z roku 1373 známe zemana Vaňka ze Sobčic. Před rokem 1390 držel ves Staniš ze Sobčic, následně roku 1399 přichází Jindřich ze Sobčic a roku 1408 Martin ze Sobčic jinak z Popovic. Roku 1429 vystupují mezi svědky na listině Jana Košíka z Lomnice označeni jako slovutní panoši Jíra Bořek a Vaněk Bořek – bratři ze Sobčic. V dalších letech se střídalo mnoho různých majitelů. Při první zprávě o tvrzi (na jejímž místě dnes stojí zámek) je uveden Jan Krupý z Probluze. Roku 1526 je zmíněn Václav Hrádek ze Stránky, od něhož koupil tvrz Hašek Zvířetický z Vartemberka. Pak je držel syn Michal a jeho manželka Lidmila z Pacova, která se po jeho smrti podruhé provdala za Zdeňka z Valdštejna, kterému pak statek odkázala. Za něho tvrz roku 1575 vyhořela. Valdštejn prodal statek roku 1577 své druhé choti Anně Hasištejnské z Lobkovic, rozené z Redernu, od níž koupil tvrz, dvůr a ves Sobčice s kostelem, mlýnem, řekou a dílem Jan Bořek Dohalský z Dohalic. Tato rodina držela Sobčice až do roku 1623. Roku 1627 koupil statek Albrecht z Valdštejna, který nechal v letech 1630–1634 postavit na místě původní tvrze raně barokní zámek, udělil v léno zámek se statkem Stanislavovi a Janu Jiřímu z Dohalic. Bratři se rozdělili – Sobčice si ponechal Stanislav, Jan Jiří pak Podhorní Újezd. Od roku 1661, kdy statek se zámkem, dvorem a kostelem patřil kartuziánskému klášteru ve Valdicích, byla ves střediskem kultury a vzdělání. Roku 1710 založila zde vrchnost školu. Statek vlastnili kartuziáni až do svého zrušení císařem Josefem II. v roce 1782. Po odchodu mnichů připadl pozemkový majetek náboženskému fondu, který měl zajistit zřízení lokálie v Sobčicích. Na zabavených panstvích byly zrušeny všechny vrchnostenské dvory. Pozemky byly rozparcelovány a sedláci již nechodili na robotu, ale platili peněžní roční dávky. Statek Sobčice byl v dražbě roku 1791 prodán Ferdinandovi knížeti z Trauttmansdorffu, v majetku jeho rodu byl držen až do roku 1945, kdy přešel konfiskací do majetku Národního pozemkového fondu.
Obr. 1: Poloha obce Sobčice