Bronzové meče
Za téma své seminární práce jsem si vybral bronzové meče. Cílem práce bylo shromáždit co možná nejvíce dostupných informací, jejich utřídění, a následně sestavení ucelenějšího obrazu o této problematice, přičemž tato práce se zaměřuje pouze na dva hlavní typy bronzových mečů týkající se našeho území a částečně i území Slovenska.
Technologie odlévání předmětu
Nejčastější způsobem výroby mečů je jejich odlití do forem, ať už vytvořených z hlíny, metodou voskového jádra (tzv. ztracená forma), nebo do kadlubů, což byl daleko jednodušší způsob výroby.
Ztracená forma
Požadovaný předmět je vytvořen ze včelího vosku, následně obalen jemně plavenou hlínou a poté je forma vypálena. Vosk z formy vypuštěn a na jeho místo se nalije roztavený bronz. Po jeho vychladnutí je forma rozbita (proto „ztracená“ forma – každý předmět je tedy originál), předmět se vyjmut a dále zpracováván. Zlomky těchto hliněných forem se nacházejí velmi zřídka.
Kadlub
Kadlub je jedno či vícedílná forma vyrobená z měkké horniny (nejčastěji to býval pískovec). Formy obsahují negativ požadovaných předmětu a často také otvory pro sesazení více dílů formy k sobě. Nálevní otvor a někdy také odvzdušňovací kanálky pro odvedení plynů z vnitřku formy. Přetlak plynů vznikající při nalévání tekutého kovu do formy by při jejich neodvedení mimo formu mohl ohrozit kvalitu povrchu odlévaného předmětu - tvoří se tzv. lunkry, zjednodušeně řečeno praskliny.
Všechny kadluby byly v době odlévání postaveny tak, aby nálevní otvor směřoval vzhůru a negativy předmětu na formách byly často tuhovány. Nanesený grafit má totiž izolační vlastnosti. K tzv. jednodílným formám byla na straně negativu přisazena plochá deska.
Vzácným typem nálezu je dochovaný kadlub na celý meč (Zvoleněves u Slaného), kdy většinou byly jednotlivé části odlévány postupně a spojovány metodou přelivu, což je pochopitelné k potřebné délce kadlubu (více než 50 cm). Přeliv je jednou z technik odlévání do forem. Některé předměty jsou vyráběny vícefázově, jako např. meče. Nejprve je odlit břit ve vlastním kadlubu, poté je tato odlitá část vložena do další formy - rukojeti meče, a tam přelita bronzovinou, čímž dojde ke spojení hotové části a nově odlévané části. Přesné sesazení vícedílného kadlubu bylo zajištěno buď spojovacími kolíčky, nebo byly na bočních stranách forem vyryty sesazovací značky, shodný motiv na různých dílech jedné formy znamenal místo přiložení, celá forma pak byla po sesazení svázána.
Množství kadlubů nebylo určeno pro jeden jediný typ předmětu, často měly na povrchu negativy dalších předmětů (např. na dvojdílných kadlubech pro sekeru mohl být zboku negativ jehlice, dláta, kroužků atd.)
Meč liptovského typu
Meče tzv. liptovského typu zaujímají čelní místo mezi zbraněmi v období mladší doby bronzové (tj. BD – HA podle Reineckeho) a zvláště pak v oblasti Slovenska. Toto označení mečů poprvé použil J. Eisner v roce 1933, když působil na Slovensku. S tímto typem úzce souvisí meče s číškovitou rukojetí, o jejichž vzájemném poměru se Eisner, také zmiňuje.
Meč liptovského typu jsou rozšířeny na velkém území Evropy, a to jako žádný jiný v průběhu doby bronzové a halštatské. Tento meč má litou rukojeť, dřík je opatřen třemi horizontálními reliéfními žebry. Žebra se mohou směrem k hlavici lehce zužovat nebo mohou být mírně rozšířeny ke svému středu. Dřík meče je vždy striktně v řezu eliptický. Hlavici meče tvoří kruhový kotouč s knoflíkem, který občas bývá profilován. Kotouč poměrně často mívá provrtán otvor, což by mohl být otvor na protažení koženého řemínku, který by mohl zabránit vyražení meče z ruky bojovníka podle některých badatelů. Výzdoba kotouče bývá různá, avšak častými motivy bývají kupříkladu vyšrafované trojúhelníky, půlobloučky girlandovitě zavěšené či koncentrické kruhy s hrotitými rýhami. Velmi častým motivem rovněž bývá několikanásobná vlnovka doplněná koncentrickými kroužky a rytých nebo dokonce tečkovaných čar, které spojují střed kotouče s vrcholky vlnovky. Spodní strana kotouče, pokud je vůbec zdobena má hrotité rýhy v dráze soustředných kruhů a nebo gilandovité půlobloučky. Ústí jílce má buď tvar zvonu a nebo trapézu s výřezem. Listová čepel meče se rozšiřuje v délce asi dvou třetin a je přichycena zásadně vždy jen dvěma nýty k rukojeti. Na ploše ústí jílce se opět opakuje stejný již zde zmiňovaný motiv: tj. několikanásobná nepravidelná vlnice, přizpůsobená tvaru ústí, někdy v záhybech doplněná koncentrickými kroužky se šrafovanými trojúhelníky, soustřednými kruhy nebo plynulou spirálou. Zmíněná čepel listovitého tvaru někdy může být pod jílcem jemně zoubkovitá a následně schůdkovitě rozšířená. Středové žebro čepele bývá oblé nebo lehce střechovité. Některé čepele jsou zdobeny jednoduchými svazky rýh podél ostří a sbíhají se k hrotu. Jsou ale případy, kdy tyto rýhy se táhnou až od dolní třetiny, tedy od místa kde je čepel nejširší.
Podle některých teorií plastická žebra na jílci těchto mečů jsou připomínkou mečů s kostěným a nebo dřevěným obložením jílce, který obepínaly kovové pásky, jenž měly nejen dekorativní, ale také zpevňovací účel - tuto teorii například zastával J. Naue a zmínil jí rovněž ve své práci z roku 1903. Znám je ale pouze jen jeden tento exemplář.
Co do rozšíření tohoto typu meče se zdá, že nejhustší výskyt je v jižní a jihovýchodní části střední Evropy. První oblast se rozkládá od horního toku Dunaje v údolí řek Innu a Salzachu protékající Alpami a přilehlém Podunají – oblast Solnohradska, jižního Bavorska a severních Tyrol, druhá se pak rozkládá na Slovensku zejména v horním Pováží. Odtud pokračují nálezy do středního Pováží a východním směrem k tzv. karpatskému oblouku zase mizí. Roztroušeny jsou dále v Německu, Polsku, a rovněž soustředěny podél velkých toků až k Baltu. Nejdále na východ je zaznamenáno několik nálezů na Dněstru, naopak nejzápadněji se nachází ve Weisenau na řece Rýn, nejseverozápadněji máme nález ze Schwonau u Eutinského jezera. K otázce původu je, ale důležité všimnout si i některých jevů. Devět hrobových nálezů s meči z alpské oblasti – z toho jsou jen dva z depotu, svědčí o vysokém společenském statusu vlastníků, kterým byly do hrobu vloženy. V oblasti pod Tatrami jsou známi depoty s velkým počtem mečů, ale žádný hrob. Badatelé si tedy kladou otázku, co znamenají velké depoty mečů v Liptově? Teorií se nabízí hned několik, jedna z nich tvrdí, že celé zachovalé meče by mohli být řekněme kolekcemi připravenými k vývozu nebo naopak dovozu. U poškozených mečů by bylo zapotřebí rozlišit, zda se jedná o poškození následkem opotřebení, čí se jedná o zmetky z výroby. U nalezených mečů z této oblasti se vyskytl ještě jeden problém a to ten, že tyto meče nejsou stejné – navzájem se liší jak svojí výzdobou, tak rozměry. Zvláštní je také to, že v dané oblasti se nenachází v depotech mečů liptovského typu žádný meč číškovitou rukojetí. Rovněž se zdá, že nálezy z Liptova asi nebyly určeny pro místní obyvatele, ale že tu byly vzácnou shodou náhodou kumulovány „poklady“ obchodníků nebo samotných výrobců, pro což by svědčila Eisnerova zmínka o tamějším získávání mědi v oblasti Ružomberka.
Meč s číškovitou rukojetí
Meče s číškovitou rukojetí si jsou tvarově velmi podobné s meči liptovského typu až na to, že jim chybí plastická žebra na dříku, hlavice meče má podobu mělčí či hlubší misky s knoflíkem uprostřed. Výzdoba je téměř shodná s liptovským mečem, pouze se zde ve větší míře uplatňují koncentrické kruhy a spirála, samotnou hlavici pak zdobí většinou strmá vlnovka. Výzdoba šrafovaných trojúhelníků, poměrně typická pro liptovské meče, úplně mizí a na místo plastických žeber se objevují pásy ryté výzdoby. Většinou se jedná o skupiny šikmých čar. Čepel co do tvaru je, stejná jako u liptovského typu jen výzdoba čepele bývá častější v horní části. Celkově rozměry obou typů, tedy jak liptovského, tak s číškovitou rukojetí jsou stejné, pouze hlavice jílce ve tvaru misky je o něco mohutnější (průměr 5 cm).
Časově zařadit tyto meče není úplně jednoduché, protože k jejich zařazení máme zatím jen nálezy z depotů, nikoliv z hrobů. Nicméně se i tak podařilo datovat tyto meče do mladší doby bronzové (přesněji do HA resp. spíše jeho konec a počátek HB podle Reineckeho). Bohužel původní inventář těchto mečů není ani zdaleka tak široký jako u liptovských mečů, protože převážnou většinou pocházejí z ojedinělých nálezů. Jejich nejhustší výskyt a tím snad i jejich původ je v horním Potisí.
Meče tzv. liptovského typu měli rovněž velký vliv na vývoj i jiných mladších typů, ke kterým se váže výzdoba třemi plastickými žebry na jílci – jmenujme např. anténový nebo möringenský. Na tuto souvislost v minulosti už poukázal několikrát významný badatel E. Sprockhoff. Jako argument pro své tvrzení použil několik nálezů přechodných tvarů, které poukazovaly na jistou spojitost se „středoevropskými“ tj. tedy liptovskými meči. Vzhledem k tomu, že ale žádný nález nepocházel z alpskokarpatské oblasti, dá se předpokládat, že ovlivnění přišlo ze severního a středního Německa, kam se v raném halštatu dostává velké množství liptovských mečů.
Po zvážení všech kritérií, lze usuzovat, že výrobu liptovských mečů je možno hledat ve dvou oblastech. V první podtatranské oblasti, zde se nám meče liptovského typu prozatím jeví jako relativně starší, ačkoliv nálezy v Rakousku a jižním Německu zatím nehovoří pro výraznější časový rozdíl. Meče s číškovitou rukojetí, lze považovat za následný vývoj liptovských mečů, ale v jiném prostředí kde došlo v jednotlivostech k takovým rozdílům, že se tyto meče začali uvádět jako samostatný typ. Liptovský meč se poprvé objevuje pravděpodobně někdy na počátku HA a byli užívány s vysokou pravděpodobností ještě ve stupni následujícím. Meč s číškovitou rukojetí vznikají nejspíše v druhé polovině počátku doby halštatské a doznívá do jejího konce.
Literatura
ŠÚTORA, P. Vojenství doby bronzové. Nepublikovaná diplomová práce. FF MU v Brně, Ústav archeologie a muzeologie. Brno, 1997.
JIRÁŇ, L. (ed.) Archeologie pravěkých Čech/5: Doba bronzová. Praha, 2008.
OŽDÁNI, O. Dávnoveké zbrane na Slovensku. Bratislava, 1983.
MOZSOLICS, A. Bronze und Goldfunde des Karpatenbeckens: Depotfundhorizonte von Forró und Ópályi. Budapest, 1973.
SALAČ, M. Bronzové depoty střední až pozdní doby bronzové na Moravě a ve Slezsku I. Brno, 2005.
SALAČ, M. Bronzové depoty střední až pozdní doby bronzové na Moravě a ve Slezsku II. Brno, 2005.
JIRÁK, T. Egejské bronzové meče a jejich paralely v Evropě. Nepublikovaná diplomová práce. FF MU v Brně, Ústav archeologie a muzeologie. Brno, 2011.
MOZSOLICS, A. Bronzefunde aus Ungarn: Depotfundhorizonte von Aranyos, Kurd und Gyermely. Budapest, 1985.
HRALA, J. Otázka původu a rozšíření mečů liptovského typu a mečů s číškovitou rukojetí, AR VI, Praha, 1954.
ŘÍHOVSKÝ, J. Die Bronzezeitlichen Volgriffschwerter in Mähren. Pravěk – supplementum 7, Brno, 2000.
HRALA, J. K datování českých nálezů mečů auvernierského typu. PA XLIX, Praha, 1958.
HOLSTE, F. Die bronzezeitlichen Vollgriffschwerter Bayerns. München, 1953.
Žádné komentáře:
Okomentovat