Železný meč: Meč jako symbol společenského postavení - seminární práce

autor: Vlk

Železný meč
Meč jako symbol společenského postavení

Úvod

            Některé předměty v dějinách lidstva byly dávnými společnostmi bezesporu vnímány jako symbol společenského  postavení svých majitelů. Mezi takovéto předměty můžeme řadit třeba sekeromlaty v eneolitu, koně v raném středověku (i jiných obdobích), bronzové dýky v době bronzové či jiné předměty. Jedním z takových předmětů byl v dávných společnostech i meč a to po větší část období jeho praktického využití. Tuto seminární práci bych chtěl zasvětit osvětlení jeho symbolického významu v různých dějinných obdobích.

Proč právě meč?

            Důvodů, proč si tento předmět získal takové postavení je patrně více. Jedním z těchto důvodů je dle mého názoru již sám materiál, z něhož byly meče vyrobeny, tedy železo (dříve bronz). Samotná cena železa je neopominutelná, obzvlášť v počátečním období použití železných mečů, tedy v době halštatské, kdy rozšíření tohoto kovu ještě nebylo velké a železo nebylo zcela běžným materiálem a jeho cena byla patrně velmi vysoká, což. můžeme odvodit z nálezů většího počtu železných artefaktů pouze v bohatších hrobech v podobě nožů, kování vozů a dalších předmětů. Nicméně ani v pozdějších obdobích nebyla cena železa zcela zanedbatelná, na což můžeme usuzovat z depotů polotovarů železa ještě v období středověku. Jako příklad nám mohou posloužit nálezy sekerovitých hřiven v depotech. U venkovského obyvatelstva se ještě v období raného středověku omezovalo množství železných předmětů jen na nejnižší nezbytný počet a to hlavně nástroje jako sekera či nůž. Například raně středověké meče patrně vážily kolem jeden a půl kilogramu i více, z nichž drtivou většinu hmotnosti tvořilo železo. Hmotnost ostatních materiálů - dřevěného jílce, popř. jeho kožené omotávky - můžeme považovat za zanedbatelnou. Cena už samotné takové hmotnosti železa jako suroviny také jistě nebyla zanedbatelná.

            Dalším faktorem zvyšujícím reálnou i společenskou i reálnou hodnotu (cenu) tohoto předmětu byla i značná řemeslná náročnost výroby meče a nutnost specializovanosti jeho výroby. Běžný venkovský kovář patrně nebyl schopen takovou zbraň vyrobit. Ve vrcholném až pozdním středověku s jistotou existovali specialisté, kteří se věnovali pouze výrobě mečů nebo dokonce pouze jen jejich součástí, například jen čepelí takzvaní čepelníci. Čepelníci se zabývali výrobou pouze čepelí a kompletací meče, tedy osazením jílce a hlavicí, se zabývali mečíři, kteří ale také nejspíš sami čepele vyráběli. Mezi léty 1351 a 1400 víme na Starém Městě Pražském o patnácti mečířích a jedenácti čepelnících.

            Významným důvodem symbolické funkce meče je nepochybně nejen nutnost specializace jeho výroby, ale i jasná specializace jeho funkce. Co je to vlastně meč? Meč je zcela jistě zbraň, tedy předmět používaný k boji člověka proti člověku. Jeho postavení oproti mnoha jiným předmětům používaným ke stejnému účelu je ale poněkud odlišné. Meč byl totiž používán pouze jako zbraň a k žádnému jinému účelu. Výjimky z tohoto pravidla

existují, ale jsou velmi vzácné. V muzeu ve Vídni můžeme třeba nalézt novověké dvouruční meče k lovu divokých prasat. Ostatní nástroje sloužící jako zbraně totiž většinou plní i další funkce různého charakteru. Kopí, oštěp, luk a kuše slouží jako nástroje lovecké. Sekera jako nástroj k opracování dřeva či řeznictví. Nůž a tesák pak jako nástroje k širokému použití pro mnoho účelů. Většina těchto předmětů také na rozdíl od meče pravděpodobně nevznikla jako zbraň. Výjimkou z výčtu je pouze kuše, která naopak pravděpodobně jako zbraň vznikla. Je zde, myslím, jasně vidět, že už svým použitím se v případě meče jedná o výlučný předmět, i když po vojenské stránce existují jemu podobné předměty. Jako příklad můžeme použít třeba sekeromlat, který jednoznačně navíc plní i funkci symbolickou nebo palcát, který taktéž plní pouze bojovou funkci. V tuto chvíli by asi bylo dobré připomenout fakt, že válečnická úloha často náležela vyšším vrstvám společnosti a že zbraně bývají nezřídka jedním z atributů movitosti pohřební výbavy majitele, ať už se jedná o sekeromlat, meč, dýku či kopí.

Anatomie meče

            Zde si dovolím na okamžik odbočit od stanoveného tématu. S ohledem na to, že v mnohé odborné literatuře nacházím závažné omyly týkající se anatomie mečů a zvláště funkcí některých jejich částí. Níže přikládám zjednodušený náčrt meče s popisem jednotlivých částí. Některé části bych chtěl ale vypíchnout zvláště.

            Je nezbytné nezaměňovat čepel a břit neboli ostří. Meč má jednu čepel, jak je vidět na obrázku a čepel obecně může mít jeden či dva břity/ostří. Meče mívají častěji ostří dvě, ale existují i meče jednobřité.

            Na čepeli bych dále chtěl zmínit výbrus (někdy označován jako žlab). V literatuře bývá výbrus čepele nezřídka označován jako tak zvaná „krevní rýha“. Nezřídka jsem se setkal s tím, že tato „krevní rýha“ bývá funkčně popisována jako žlábek pro odtok krve. Domněnka, že by tento žlab mohl skutečně sloužit k odtoku krve je patrně zcela mylná. Je tomu tak proto, že meč je při šermu většinu času držen hrotem nahoru, tedy by žlábek v takovém případě pouze napomohl tomu, aby se krví potřísnil sám bojovník svírající meč. Tento žlab nejspíše sloužil ke zpevnění a odlehčení čepele, čímž v důsledku klesla váha nejen čepele, ale i ostatních částí zbraně (hlavice), což usnadnilo celkovou ovladatelnost zbraně i fyzickou náročnost jejího ovládání.

            Jako poslední bych se chtěl zmínit o hlavici meče. Někdy se lze setkat také s termínem jablko či dokonce hruška. Již jsem se v literatuře setkal s tím, že za její funkci byla považována ochrana před sklouznutím ruky bojovníka. Teoreticky by tuto funkci plnit mohla, ale bojovníkova ruka musela svírat rukojeť meče takovou silou, že sklouznutí ruky bylo vysoce nepravděpodobné. Snad bychom mohli říci, že to byla její sekundární a podružná funkce. Její primární funkcí však bylo být protiváhou k čepeli a posunout těžiště zbraně blíže k záštitě a tak usnadnit ovladatelnost celé zbraně. Hlavice mohla mít vzhledem k čepeli různou hmotnost podle toho, jaké byly požadované vlastnosti meče. Pokud byla hlavice výrazně lehčí než čepel, byl meč pádnější v sečných ranách, ale hůře se ovládal. Pokud byla hlavice těžká, meč byl dobře ovladatelný, ale v seku nebyl tak pádný.

Železný meč v průběhu dějin

            Předem bych chtěl podotknout, že v této práci není dostatek prostoru pro zcela detailní rozebrání hodnoty železa, specializované výroby, přesných sociálních poměrů ve společnosti, pohřebních zvyklostí, či způsobu válčení každé jednotlivé kultury, a tak bude mít tato část spíše stručnější ilustrativní charakter, byť všechna výše zmíněná témata postavení meče co by společenského symbolu více či méně ovlivňují a pro zcela vyčerpávající rozebrání tématu by bylo třeba se jim věnovat. Následující text bude spíše souborem ilustrativních příkladů výše zmíněných tvrzení než vyčerpávajícím přehledem všech kultur či období.

Doba halštatská

            Jako první příklad bych uvedl bylanskou kulturu a její pohřební ritus. V této kultuře rozlišujeme tři základní typy hrobů 1) komorové hroby,2) jámové hroby a 3) jamkové a popelnicové hroby. Z nich jsou nejbohatší hroby komorové - patrně patřily elitě - které dále dělíme na hroby komorové s vozy, jhy a koňskými postroji, komorové hroby s koňskými postroji a zbraněmi a komorové hroby s chudou výbavou. Poslední jmenované považujeme za vyloupené. Meče můžeme nalézt v prvních dvou typech komorových hrobů. V tomto období ale ještě nejde pouze o meče železné, ale část mečů je stále vyrobena z bronzu, což ovšem na jejich významu pravděpodobně nic nemění, i když železné meče jsou výrobně náročnější a tudíž snad i více ceněné.

            Podobnou situaci můžeme ale pozorovat i u kultury slezkoplatěnické. Na rozdíl od bylanské kultury vyznává slezkoplatěnická kultura žárový ritus. Zdá se ale, že cena a symbolika zbraní se nemění ani s jinými kulturními zvyklostmi. I v hrobech slezkoplatěnické kultury lze nalézt různě bohaté pohřby. Zbraně se nacházejí v bohatších z nich. V současné době bylo ve východních Čechách nalezeno nejméně 6 bronzových a 4 železné meče. Z těchto čísel lze dle mého názoru vyvozovat zaprvé pokračující vzácnost meče jako takového, za druhé lze vidět stále nepříliš velké rozšíření železa a jeho cenu. Železo má totiž pro výrobu meče jednoznačně lepší vlastnosti. Je tvrdší a odolnější než bronz. Důvodem použití železa a bronzu jedna k jedné je tedy buď cena železa nebo nízký počet specializovaných řemeslníků schopných kvalitně zpracovat meč ze železa. Ve slezkoplatěnické kultuře bývají meče obvykle spojovány se součástmi koňského postroje či s vozy, tedy s dalšími předměty vysoké hodnoty či symboly společenského postavení či bohatství. Ke zbraním u slezkoplatěnické kultury lze počítat i sekery a to včetně mimořádné sekery z Platěnic, zdobené zlatou intarzií, která patrně byla spíše insignií než obyčejnou zbraní. Bez zajímavosti také není, že v této kultuře nemáme ve východních Čechách jediný oštěp či kopí. Možná neměly dostatečný symbolický význam, aby byly přikládány do hrobů. Jde ale jen o mou domněnku a situace může být způsobena mnoha jinými faktory, třeba jiným způsobem válečnictví zahrnující kopí v omezenější míře nebo zcela jiným faktorem.

Doba laténská

            V době laténské se situace ohledně mečů již poněkud mění. Četnost pohřbů s meči roste a hodnota tohoto předmětu již asi není tak vysoká jako tomu bylo v období předcházejícím a nemusí značit přímo knížecí pohřeb a zcela výlučné postavení majitele. Jsou to právě pohřby označované jako knížecí, které v laténské kultuře chybí. Ve vztahu k ostatním pohřbům se pak meče nacházejí v bohatších z nich, kterých je ale o to více. Neznamená to ale úpadek symbolického významu meče.
            Doba laténská je již obdobím protohistorickým a jsou to právě historické prameny, které nám nabízejí odpověď, která z pohřbů nemusí být zcela jednoznačná. Z Caesarových Zápisků o válce galské víme, že laténská společnost se dělila na nejméně tři vrstvy (Ceasar definuje tři, ale mohlo jich být i více). Jsou to dvě vrstvy elity a jedna vrstva prostého obyvatelstva (plebs). Vrstvy elity tvoří jezdci (equites) a druidi (druides). Zdá se tedy, že chybí nejvyšší nepočetná vládnoucí vrstva, která by tvořila ony knížecí pohřby s luxusním vybavením. Namísto ní existuje početnější vrstva jezdců. Meč v pohřbu tedy jednoznačně zařazuje pohřbeného k jezdcům - elitě společnosti a jednoznačně je i symbolem společenského postavení. Pravdou je, že velmi často se v hrobech kromě mečů objevují i kopí nebo štíty. Neznamená to ovšem úpadek symbolické funkce meče, ale spíše rozšíření této symbolické funkce na další předměty. O tom, že z těchto předmětů má meč nejvyšší majetkovou hodnotu nemůže být sporu a všechny důvody již jsou uvedené výše - spotřeba materiálu, řemeslná náročnost atd. Právě laténská kultura je jednou z nejzřejmějších ilustrací mého výše zmíněného prohlášení, že válečnictví bývalo zpravidla vyhrazeno vyšším vrstvám společnosti. V tomto případě je válečník prakticky synonymem pro příslušníka elity.

Doba římská a stěhování národů

            Pro starší dobu římskou jsou typické pohřby žárové. I v tomto období bych se meč odvážil jednoznačně označit za symbol společenského postavení jeho majitele. Jako ilustraci bych zvolil pohřebiště Dobřichov-Pičhora, kde se zbraně objevily ve 22% hrobů. Předpokládáme, že zemřelí se zbraněmi patřili k vyšším vrstvám společnosti. Z toho se kopí vyskytlo ve 20ti hrobech, štíty ve 21 hrobech a meče pouze v 8 hrobech. Už z tohoto poměru se zdá, že ačkoli byly zbraně ceněny obecně, meč z nich měl nejvyšší cenu a byl vzácnější. Vzácnějšími nálezy jsou meče a kopí z dílen římských. V tomto kontextu tedy už přítomnost samotné zbraně, tedy vykonávání válečnického řemesla zemřelým, řadí zemřelého do vyšší společnosti. Meč je pak důkazem jeho movitosti a jistě i symbolem jeho postavení ve společnosti.

            Jako další příklad bych chtěl uvést období stěhování národů. V tomto období převládá kostrový ritus. Významnou složkou pohřebních výbav tohoto období jsou zbraně. I zde jsou opět meče v hrobech poměrně vzácnou složkou (i mezi zbraněmi) a obecně bývají spojovány s bohatými pohřebními výbavami. Chtěl bych znovu vypíchnout, že i zde se ani s kulturními rozdíly nemění postavení meče, coby drahého předmětu a patrně i symbolu postavení jeho majitele.

Středověk

            Většina aspektů týkajících se mečů se ve středověku nemění. V počátečních fázích raného středověku je meč velmi drahou zbraní, která je poměrně vzácná a vyhrazená jen vyšším vrstvám. Četnost mečů v průběhu středověku zvolna roste. V období vrcholného středověku se meče postupně dostávají i do rukou neurozených jezdců - členů vojenských družin šlechty. Nicméně ještě na přelomu vrcholného a pozdního středověku není meč zbraní, kterou by bylo možné běžně spatřit v rukou pěchoty - střelců, kopiníků a podobných jednotek. Situace se mění až ve středověku pozdním, kdy je meč již natolik rozšířenou zbraní, že je běžně používán jako poboční zbraň i třeba lučištníky nebo střelci z kuše. Obecně lze říci, že symbolický význam meče v závěru vrcholného a v pozdním středověku slábne.

            Důvodů těchto změn je více. Zde bych chtěl uvést středověký fenomén nazývaný rytířství. Symbolický význam meče je totiž s rytířstvím úzce spjat. Jedním z atributů rytíře a odvážil bych se tvrdit, že jedním z nejdůležitějších, byl právě meč. Spolu s úpadkem rytířství dochází i k úpadku symbolického významu meče.

            Dalším z těchto důvodů je pochopitelně i jeho vyšší dostupnost a míra jeho rozšíření.  Spolu se snižující se vzácností tohoto předmětu výrazně klesá i jeho symbolická funkce, která v pozdním středověku již téměř zaniká, protože výskyt meče u příslušníka lehké pěchoty již nikterak neodkazuje na vyšší postavení nositele.

            Jako poslední by bylo dobré zmínit samotná tvar středověkého meče v souvislosti s jeho symbolickou funkcí. Záštita s čepelí svírají úhel 90ti stupňů tvoří siluetu podobnou křesťanskému kříži, což ve středověku nezůstalo bez pozornosti. Pro středověkého rytíře, který byl zároveň ideálně vzorovým křesťanem, to byl atribut o to významnějším. Meč byl tedy svým způsobem zároveň i symbolem víry.

Závěr

            Závěrem bych chtěl podotknout, že ačkoli se z množství příkladů v mé práci zdá, že se jedná o obecné pravidlo v tom smyslu, že každý majitel meče od pravěku po pozdní středověk musel nutně patřit k vyšším vrstvám společnosti nebo alespoň nepatřil do těch nejnižších, lze nepochybně najít i nejeden případ, kdy tomu tak není. Například v profesionálních armádách Říše římské byl meč standardním vybavením vojáka a ač ani v této době nejspíš nebyl levným předmětem, rozhodně nic nevypovídal o vyšším společenském postavení nositele. Je tedy třeba mou práci vnímat jako vodítko, ale rozhodně ne jako neměnné pravidlo. Doufám, že tato práce přispěje alespoň mým kolegům k širšímu chápání významu železného meče.

Literatura:

Filip, J. 1995: Keltská civilizace a její dědictví. Praha.
Salač, V. ed. 2008: Archeologie pravěkých Čech 8. Doba římská a stěhování národů. Praha.

Venclová, N. ed. 2008: Archeologie pravěkých Čech 6. Doba halštatská. Praha.
Wagner E. a kol. 1956: Kroje , zbroj a zbraně doby předhusitské a husitské. Praha.

Lutovský, M. 2001: Encyklopedie slovanské archeologie v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha.
Venclová, N. ed. 2008: Archeologie pravěkých Čech 7. Doba laténská. Praha.

Waldhauser, J. 2001: Encyklopedie Keltů v Čechách. Praha.

Le Goff, J. 1987: Středověký člověk a jeho svět. Roma.

Smetánka, Z. 2004: Legenda o Ostojovi. Praha.

Oakeshott, E. 2006: Sword in the age of chivalry. Woodbridge.

Geibig, A. 1991: Beiträge zur morphologischen Entwicklung des Schwertes im Mittelalter. Eine Analyse des Fundmaterials vom ausgehenden 8. Bis zum 12. Jahrhundert aus Sammlungen der Bundesrepublik Deutschland.