Recenze na knihu: Karel Sklenář – Tanec obrů (Není jen Stonehenge)

autor: Bara S.

Publikaci Tanec obrů vydala Academia, nakladatelství Akademie věd České republiky roku 1996 v Praze. Fotografie v knize pocházejí z archivu autora a ostatní ilustrace je dílem Elišky Sklenářové. Fotografie jsou umístěny na voskových listech uprostřed knížky. Ilustrace se nacházejí v každé kapitole na stránkách knihy.

                Kniha je rozdělena na Předmluvu, Tři informace úvodem, Knihu první a Knihu druhou, Tři úvahy závěrem, A úplně nakonec a jako poslední je v knize umístěn Rejstřík.

                V Předmluvě autor vysvětluje, že kniha chce být systematickým průvodcem po světě velkých kamenů a ukázat podstatné složky, které tento svět vytvářejí.

                První informace úvodem se jmenuje O kamenech. V této kapitole se dočteme příběh kronikáře a o stádiích poznání. Lidé nejdříve věřili v čarovnou moc balvanů. Později to byla díla bytostí nadaných

kouzelnou silou a nakonec, že je kameny mohli postavit lidé. Druhá informace je o Obrech. Vypráví o obrech, trpaslících, vílách, čertech, zkamenělcích, osobách z podsvětí a cizích národech. Tito všichni mohli vytvářet nebo být kameny. V třetí kapitole O slovech se dočteme o pojmech a jejich vzniku, např. velké kameny, megality, polodolmeny, trilit, neolit, paleolit, chalkolit, eneolit. Dále se dozvídáme o vzniku názvosloví kamenů. Některé se ujalo jako pojem menhir anebo neujalo jako třeba peulvan. Můžeme se také dozvědět o pojmech chodbové hroby, skříňové hroby a transeptové komory.

                Kniha první – KAMENNÉ HROBKY – rodina dolmenů se dále dělí na typ první, typ druhý, typ třetí, typ čtvrtý a typ pátý.

                V typu prvním, dolmeny – kamenné stoly, autor vypráví, jak poprvé spatřil svůj první pradolmen v Dánsku a jak se takový dolmen pozná. Následně vysvětluje pojmy typu pradolmen, rozšířený dolmen a velkodolmen. Popisuje tvary mohyl nad dolmeny. Třídí poklady dolmenů na kamenné nástroje štípané z pazourku, kamenné sekery z pazourku nebo jiné suroviny, střepy keramických nádob, různé drobné ozdoby a celé lidské kostry ve skrčené či natažené poloze. Dále autor popisuje, kde všude se dolmeny nacházejí a že né všechny se podobají dolmenům ze severní Evropy. Britské ostrovy jsou pokryty portálovými dolmeny a chodbovými hroby. Ve Francii se nacházejí anjouské dolmeny s portikem. Na Pyrenejském poloostrově najdeme antasy, cuevy a na východ od Pařížské pánve krabicové dolmeny. Ty se objevují na ostrovech západního Středomoří, ve Švýcarsku, v severoafrickém přímořském pásu a od Bulharska po Kavkaz.

                V typu druhém, dlouhé, stájové a rohaté mohyly, nejprve autor popisuje mohylu West Kennet ve Velké Británii, kterou navštívil a dále různé typy mohyl, které můžeme nalézt, např. Hunebett. Dále se zmiňuje o stájových mohylách a popisuje carnackou skupinu mohyl. Uvádí obecný popis mohyl. Nejdříve byly dřevěné komory, později se začaly objevovat kamenné. Na západě se objevují obdélníkové až lichoběžníkové mohyly s dřevěnými komorami, na severu obdélníkové mohyly obložené kamenem. Karel Sklenář uvádí některé konkrétní mohyly, jako Kujavské hroby v Polsku, mohyly v Březně u Loun, mohylové pohřebiště u Ohrozimi na Prostějovsku. V hrobkách se zacházejí jedinci (Irsko) až pár stovek mrtvých (Francie). Většinou se však nacházejí pouze lebky a dlouhé kosti. Hrobky sloužily spíše jako kostnice.

                V kapitole třetí, Chodbové hroby – paláce mrtvých, nás autor seznamuje s chodbovými hroby severského a orknejsko-cromartyjsko-hebridského typu. Popisuje chodbový hrob jako takový. Uvádí hranici mezi severní Francií a východním Holandskem. Dále nás seznamuje s megalitickým uměním v chodbových hrobech. Jak umělci pracovali. Popisuje význam jednotlivých obrazců.

                V typu čtvrtém se autor zabývá galeriovými hroby. Zmiňuje se Züschen, hrobě pařížského typu. Ve Švédsku se nacházejí velké kamenné skříňky. Uvádí názor, že stavby postavili obři. Popisuje bludné kameny. Jak se kameny dostaly na místo určení a postupy staveb.

                Typ pátý je o skříňkových hrobech – kamenných rakvích. Popisuje hrob u Kivik ve Švédsku. Jedná se o královský hrob ze střední až mladší doby bronzové. Dále zmiňuje popis a výskyt ostatních skříňových hrobů.

                Kniha druhá – KAMENNÉ SVATYNĚ – rodina menhirů se dělí na tři typy.

                V typu prvním, Menhiry – dlouhé kameny, autor začíná popisem „Zkamenělého pastýře“ u Klobuk a Kamenné víly“ u Atlantického oceánu. Dále popisuje a definuje menhir a jejich výskyt. Dělí je na loďkovité kamenné ohrady a zenové kameny. Zabývá se zde vztahem Keltů a menhirů a vztahem menhirů a sochařstvím. Řeší také otázku, jak se tyto kameny vztyčovaly. Odpovědi na ní můžeme nalézt ve starověku, v etnografickém srovnání nebo ve filozofických spekulacích. Co můžeme s přesností říci je, že menhir má spojitost s hrobem. Stojí na pravěké mohyle nebo ve zřetelném spojení s ní. Může také stát v těsné blízkosti podzemního hrobu, který je jinak označen. Seznamuje nás s možným významem menhirů. Jsou to: kultovní význam, prakticky kultovní, pamětní, praktický a prestižní. Menhiry mohou tvořit také náboženské představy jako je mana (neosobní nadpřirozená síla), nebo betyl (sídlo nadpřirozené síly) vyskytující se v bibli.

                Typ druhý se zabývá Lineárním seskupením – kamennými řadami. Jsou typické pro západoevropskou oblast. Autor popisuje Carnac, jeho rozdělení na úseky a uvádí popis dalších kamenných řad na polích u Bretaně jako Kerrerho pole, Lagatjar ve Finistére. Uvádí také další řady např. v Británii, kamenné řady na norských ostrovech a české na planině u Korenova mezi Rakovníkem a Louny. Řeší otázku, jak poznat stáří kamenů. Uvádí že, dříve se o kamenech tradovaly pověsti a legendy a postupně se začaly objevovat v psané historii. Stáří se také může určit srovnáním kamenů na jiných podobných nalezištích. V 19. století se začala používat relativní chronologie, srovnávací metoda, typologická metoda a historické datování. Autor seznamuje čtenáře s radiokarbonovým datováním a dendrochronologií.

                V typu třetím autor rozvádí Cromlechy – kamenné kruhy. Seznamuje nás se Stonehenge a vysvětluje rozdíl mezi ním a Averbury. V Podunají nám popisuje rondely nebo příkopové kruhové objekty, jako jsou Těšetice-Kyjovice. Dále nám podrobně popisuje stavby typu henge, různé typy kruhů, taulusy, loďkovité zobrazení kolem žárových hrobů (Vikingové), kamenné labyrinty a soudní kruhy. Zabývá se účelem kruhů a usuzuje, že je velmi mnohostranný. Uvádí, že problematikou vztahu megalitických památek a nebeských těles se zabývají obory archeoastronomie, paleoastronomie nebo astroarcheologie. Na konci této kapitoly Karel Sklenář uvádí Thomovskou konstrukci.

                Ve Třech úvahách na závěr nás autor seznamuje s obrazem minulosti velkých kamenů a s přítomností v názorech na megality. Znázorňuje to na jednotlivých mapkách. Dělí megalitickou stavbu jako stavbu hrobu, stavbu svatyně nebo veřejného památníku. A také zde otvírá otázku, zda mají velké kameny budoucnost.

                Úplně poslední kapitola se zabývá Megality jako heslem pro encyklopedii.

                Následuje chronologická tabulka evropských megalitických památek s vysvětlivkami a použitými zkratkami.

                Na posledních stránkách uvádí některé publikace o megalitech. Najdeme zde literaturu o konkrétních územích. Další literatura se zabývá speciálními otázkami megalitů. Nesmíme zapomenout na výběr z české literatury o megalitických a příbuzných jevech.

                Nesmí také chybět Rejstřík, který je do jisté míry výběrový.

                Kniha je velmi dobře zpracovaná, přehledná a hodně mě zaujala. Nejvíce se mi líbila pasáže, kdy na začátku kapitoly autor vypráví, jak se sám setkal s velkými kameny, jak se o nich dozvěděl a popisuje je z vlastní zkušenosti. Doporučila bych jí každému, kdo se zajímá o tyto typy památek.