autor: Miho
Učenci a pohané
Karel Sklenář
Aby
čtenář pochopil úlohu knihy, je nezbytné přečíst si předmluvu, jež je kupodivu
většinou čtenářů tradičně přeskočena. Zde se autor podle očekávání snaží
přiblížit zejména důvody, které ho k napsání této knihy menšího rozsahu
vedly. Tedy, než se o pár stránek dál dostaneme k prvnímu
z pětadvaceti příběhů, zjistíme, že v rukou vlastně nedržíme knihu
archeologickou, nýbrž historickou. Archeologie se pak dotýká tím způsobem, že
se zabývá jejími dějinami na našem území, a to je právě ta mezera ve
vědomostech dnešních milovníků archeologie, kterou se tímto dílem rozhodl
doktor Sklenář vyplnit. Ačkoliv, slovy autora, ani historickou se tato kniha
označit nedá. Nejsou to daty opatřená fakta, ale s citem a poezií napsané
příběhy z dob, kdy se náš milovaný obor teprve nalézal v plenkách a
ti, které dnes považujeme za velikány, zápolili s touto „naukou o
starožitnostech“, způsobem, který by nám byl zapomenut.
Ačkoliv je archeologie vědou, která se z minulosti
snaží vytěžit co možná nejvíce informací a archeologové neváhají obětovat této
vědě celý svůj život, na svou vlastní minulost dbají pramálo. Přitom nejen naše
objevy mohou být přínosné a zajímavé, snad právě i okolnosti, které k němu
vedly zaujmou nedotknuté čtenáře a
probudí v nich tužeb po historickém bádání.
V rámci
jedné práce není možné zhodnotit všech pětadvacet příběhů jednotlivě.
Hledáme-li však společné body, bude mezi nimi v první řadě skvělý jazyk
autorův. I přes obdivuhodnou vzdělanost, vyhnul se doktor Sklenář odborné
terminologii a nahradil ji srozumitelnými opisy, které dohromady s krásným
jazykem staré školy a homérovskou slovní
zásobou, vytvořily dílo hodnotné svou informovaností pro odborníka, a
didaktičností pro ostatní čtenáře.
Pro
lepší orientaci v zrodu archeologie, zvolil autor logický chronologický
postup povídek. Začíná tedy vyprávěním o tom, jak byly archeologické nálezy
chápány a vysvětlovány našimi předky před několika staletími. Vrací se
k počátkům našeho písemnictví, odkazuje se na Kosmase a podává jeho slova
moderním jazykem a s odborným
vysvětlením. Nepopírá, že častým důvodem k sbírání a hledání
archeologických artefaktů byla jen touha vlastnit něco neobvyklého, kvůli čemuž
se plnili sbírky šlechticů zajímajících se o umění, nebo najít něco cenného,
prodat to či roztavit, což byl hnací motor sedláků a rolníků. Ničím neobvyklým
také bylo hledání čehokoliv, co by mohlo potvrdit či naopak vyvrátit český či
německý nárok na naše území na základě poznatků o národech, které tu pobývaly před
námi. Ve snaze dokázat, že Čechy jsou
slovanské už od nejdávnější minulosti, nechalo několik slavných obrozenců
spojit svá jména s vědeckými omyly nebo podvrhy, například v podobě
rukopisů. Příběhy tedy postupně ve čtenářově hlavě splétají představy o
formování archeologie jako vědy v Čechách. V několika posledních příbězích se již neobejdeme bez znalosti toho, co je
Píčova družina, bez představy, jak fungoval archeologický sbor Národního muzea,
či informace, že vycházely Památky archeologické. Poslední povídka pak už o
archeologii hovoří jako o moderní vědě. Většina postav, které se v knize
objevily, uzavírají svou kariéru více či méně slavně, někteří, které si čtenář
oblíbí, už v době poslední kapitoly, ani nežijí. Autor shrnuje, co nám zde
po sobě velká jména zanechávají, píše o jejich nástupcích a snad to není jen
můj pocit, že někde mezi řádky se dá i přečíst, jak lituje, že tu po sobě
nezanechaly tyto učené hlavy více.
Ačkoliv
Učenci a pohané působí jako velice ucelené dílo, doktor Sklenář tento pocit
pravděpodobně neměl, neboť o třicet let později tuto knihu vydal podruhé, pod
názvem Archeologie a pohanský věk. Kniha o životních osudech prvních badatelů,
nalezištích a nálezech se dočkala dalších informací, zejména pak situací
z Moravy či na počátky studia paleolitu, který zatím byl pouze na okraji
odborného zájmu. Původní první vydání Učenců a pohanů v poslední povídce
jen olízne hranici 19. století, vydání druhé ji však už rázně překročí a autor
se ještě podrobně zaobírá tím, co se dělo v učené společnosti až do první
světové války.
Snad
až s přečtením druhého vydání si čtenář uvědomí, proč vlastně doktor
Sklenář chtěl tuto knihu sepsat a co ho po třiceti letech vedlo k tomu,
aby s k ní vrátil. Čteme-li o vědcích, jejichž práce byla ve své době
uznávaná a obdivovaná, o umělcích, kteří z ní byli schopni donekonečna
čerpat inspiraci pro kresby či básně, o lidech, kteří toužili poznat své kořeny
a chápali důležitost hledání odpovědi na
otázku kým jsme v minulosti, musíme nutně srovnávat celý obraz naší současné společnosti se
světem, jak nám ho Učenci a pohané podali. Naše současná doba z tohoto
srovnání vychází jako chudý příbuzný. Nedostává se nám velkých jmen ani ohlasů
nadšené veřejnosti na naši práci. Byla tedy tato kniha napsána z nostalgie
romantikem, jakým byli první čeští archeologové? O tom si přečteme, až jednou
bude někdo psát knihu o velkých milovnících starožitností našeho století.
Žádné komentáře:
Okomentovat