Recenze na výstavu Svatá Anežka Česká - princezna a řeholnice

autor: Miho

Tip: Navštivte i web výstavy !

Výstava Svatá Anežka Česká - princezna a řeholnice

Výstavě věnované nejoblíbenější české světici, Anežce České, se dá přiřknout jeden přídomek, chceme-li být struční. Je to výstava historická. Bylo by však škoda nevyzdvihnout její rozmanitost a zapomenout na to, že je vlastně ikonografická, umělecká, archeologická, architektonická a povzbuzující národní identitu.

Za výstavou pořádanou Arcibiskupstvím pražským a Národní galerií musí návštěvník na Staré Město, kde se mezi zástavbou středověkých domů nalézá Anežský klášter a kostely Nejsv. Salvátora a sv. Františka. V šetrně zrekonstruovaných prostorách je nainstalována sbírka, která nás nejen seznámí s životem sv. Anežky, ale i dobou, politickými okolnostmi, vírou a životem šlechty i obyčejných lidí. Materiál je předkládán smysluplně v tématických okruzích a pokud je to možné, často i v místech, která jsou pro něj původní.

První kroky návštěvníka vedou ambitem a přilehlými místnostmi. Zdi jsou kamenné a bez omítky, stropy vysoké a podlahy z červených cihlových dlaždic. Po pravé straně nahlížíme do rajské zahrady, po levé spatřujeme první exponáty, jsou jimi sochy a busty velkých postav Anežčiny doby s popisem, jaký vztah k Anežce měly. V prvních přilehlých místnostech pak již vidíme především obrazy, ale i relikvie, roucha, mince, šperky, či sklo. U každého předmětu nepostrádáme vysvětlení, oč se jedná, u těch zásadnějších nám autoři výstavy vysvětlují i jakou úlohu předmět vlastně hrál, či jaký je jeho příběh. Většina předmětů je starších či aktuálních pro světici Anežku, výjimkou však nejsou ani předměty mladší než je ona. Už se tedy nejedná o věci, které by sama používala, nejčastěji jsou to obrazy nebo ikony ze starých kronik, kde je mrtvá světice znázorněna jako abatyše s berlou a královskou korunou jako opatrovnice lidu, chudáků a nemocných. 

O tom, jak ikonograficky rozeznat postavu sv. Anežky mezi jinými světicemi se dozvíme i z dokumentu České televize, který je vysílán ve větší místnosti, také ještě v části u ambitu. Dokument opakuje téměř vše, co jsme se zatím mohli dočíst na tabulích u exponátů v předešlých sálech, ovšem zcela jistě každý z návštěvníků neměl trpělivost věnovat jim tolik času, kolik by vyžadovaly. Dozvídáme se i informace  téměř aktuální ve srovnání se stářím místa v kterém se nacházíme, konkrétně tedy o jejím svatořečení krátce před revolucí nebo o již několik desítek let trvajících archeologických výzkumech, jejichž cílem je najít Anežčin skutečný hrob. Poslední výzkum z roku 2010, který s nadějí bádal pod oltářem v kostele sv. Haštala bohužel přinesl zklamání.

Připravit pro návštěvníky i tento divácký vjem byl rozhodně dobrý tah. Tato výstava totiž neslouží jen k tomu, aby se pokochalo naše umělecké oko katolickým pozlátkem, jde především poznání naší minulosti a počátku kultury, naučení se něčeho z dějin národa. Dozvíme-li se něco nového z minulosti naší vlasti, poznáváme tím vlastně i sebe, my jsme to, co tvoří národ a vlast. Tvůrci výstavy si to dobře uvědomují a ačkoliv to návštěvník ani nemusí zpozorovat, expozice, texty, všechno působí na jeho podvědomí a intenzivně masíruje oblast mozku, kde máme zafixováno „Jsem Čech.“

Závěrečná část výstavy je umístěna v kostele sv. Františka. Před jeho vstupem ještě míjíme několik vitrín s dobovou keramikou ve výklencích ve zdi, které vlastně mezi vší tou božskou oslavou dokumentují prosté věci, jako byla denní příprava jídla. V samotném kostele jsou naopak poklady nejvzácnější. Zlacené triptychy z oltářů, zlacené relikvie vykládané drahokamy  a velké množství autentických dobových listin. Pergameny podepsané králi, císaři či papeži, ovšem to, co by návštěvníka mohlo nejvíce zajímat, tedy osobní korespondence sv. Anežky a sv. Kláry, chybí. Zcela jistě jsem nebyla jediná, koho tyto listiny zaujaly více než všechno to zlato kolem, u skel se vystřídalo mnoho osob a každý se snažil rozluštit aspoň pár slov souvislého textu.

Tato poslední část byla prohlídkové trasy byla zásadní i proto, že ke kostelu přiléhají osobní prostory světice, do kterých bylo možno nahlédnout. Samozřejmě se jednalo už jen o holé zdi, ale zachovaly se písemné prameny, z kterých víme, že na schodišti vlevo si Anežka zlomila ruku, či že místnost měla dřevěné patro a z okénka hovořila s lidmi venku.

V podstatě téměř naproti jejím komnatám  v nenápadném výklenku pod pískovcovou deskou se nalézá její původní hrob. Jak dlouho a jestli vůbec v něm někdy ležela se nikdy nedozvíme, neboť již v patnáctém století se tělo považovalo za nenávratně ztracené. U hrobu je příznačně ve smutečních barvách  vyvedená tabule dokumentující archeologický výzkum I. Borkovského, který odhalil mnoho hrobů a základů budov, kýžený výsledek se však, jak víme, nedostavil.

Z této výstavy návštěvník odchází obtěžkán vědomostmi.  Neúnavní organizátoři však připravili ještě druhý výstavní okruh, který na předešlý plynule tématicky navazuje. Věnuje se  celkově ikonografii svatých, jak v plošném, tak prostorovém pojetí, ovšem do archeologické zprávy mi už bohužel nezapadá. Každopádně pořádat takto dvě výstavy spolu související se stává v poslední době milým trendem. Některá muzea či výstavní místa, která nemají tolik prostředků pak vytváří pouze jednu výstavu, která však tématicky zapadá do stálé expozice. Jedinou nevýhodou v tomto případě může být dvojí vstupné, ale pokud jdeme na výstavu s vědomím, že je to investice do vzdělání, hned se nám peněženka otvírá snáz.

Druhým trendem moderního muzejnictví je pak prezentovat exponáty na jejich původních místech. Pořadatel by měl pamatovat i na méně bystré návštěvníky, kterým tak  umožní si v hlavě vytvořit spojitost osoba+místo+doba. Skutečně, v moderních budovách na nás historické tapisérie nedýchnou a z archeologických nálezů si neuděláme představu o životě v gotické střední Evropě.

Interaktivitu a přítomnost doprovodného materiálu už však dnes považuji za samozřejmost a nebudu ji vyzdvihovat  jako vyjímečný klad.  Přeci jen, uspořádání takovéto výstavy v srdci Prahy  byla zcela jistě několika milionová záležitost a pořadatelé se tím prezentují a Evropské úrovni, proto je na místě mít vysoká očekávání. Moje očekávání byla neskromná,  po podobné výstavě Albrecht z Valdštejna a jeho doba, na které se také podílela Národní galerie, je návštěvník tak trochu „rozmlsán“ co se týče širokospektrálních biografických expozic. Na výstavě Anežském klášteře sice bylo znát něco z křesťanské skromnosti sester klarisek, nešetřilo se však na návštěvnících, ale na okázalosti, což jen kladně umocnilo můj ponor do 13. století a zanechalo dojem na celý život.