Tip: Navštivte i web výstavy !
Výstava
Svatá Anežka Česká - princezna a řeholnice
Výstavě
věnované nejoblíbenější české světici, Anežce České, se dá přiřknout jeden
přídomek, chceme-li být struční. Je to výstava historická. Bylo by však škoda
nevyzdvihnout její rozmanitost a zapomenout na to, že je vlastně ikonografická,
umělecká, archeologická, architektonická a povzbuzující národní identitu.
Za
výstavou pořádanou Arcibiskupstvím pražským a Národní galerií musí návštěvník
na Staré Město, kde se mezi zástavbou středověkých domů nalézá Anežský klášter
a kostely Nejsv. Salvátora a sv. Františka. V šetrně zrekonstruovaných
prostorách je nainstalována sbírka, která nás nejen seznámí s životem sv.
Anežky, ale i dobou, politickými okolnostmi, vírou a životem šlechty i
obyčejných lidí. Materiál je předkládán smysluplně v tématických okruzích
a pokud je to možné, často i v místech, která jsou pro něj původní.
První
kroky návštěvníka vedou ambitem a přilehlými místnostmi. Zdi jsou kamenné a bez
omítky, stropy vysoké a podlahy z červených cihlových dlaždic. Po pravé
straně nahlížíme do rajské zahrady, po levé spatřujeme první exponáty, jsou
jimi sochy a busty velkých postav Anežčiny doby s popisem, jaký vztah
k Anežce měly. V prvních přilehlých místnostech pak již vidíme především obrazy, ale i relikvie,
roucha, mince, šperky, či sklo. U každého předmětu nepostrádáme vysvětlení, oč
se jedná, u těch zásadnějších nám autoři výstavy vysvětlují i jakou úlohu
předmět vlastně hrál, či jaký je jeho příběh. Většina předmětů je starších či
aktuálních pro světici Anežku, výjimkou však nejsou ani předměty mladší než je
ona. Už se tedy nejedná o věci, které by sama používala, nejčastěji jsou to
obrazy nebo ikony ze starých kronik, kde je mrtvá světice znázorněna jako
abatyše s berlou a královskou korunou jako opatrovnice lidu, chudáků a
nemocných.
O
tom, jak ikonograficky rozeznat postavu sv. Anežky mezi jinými světicemi se
dozvíme i z dokumentu České televize, který je vysílán ve větší místnosti,
také ještě v části u ambitu. Dokument opakuje téměř vše, co jsme se zatím
mohli dočíst na tabulích u exponátů v předešlých sálech, ovšem zcela jistě
každý z návštěvníků neměl trpělivost věnovat jim tolik času, kolik by
vyžadovaly. Dozvídáme se i informace
téměř aktuální ve srovnání se stářím místa v kterém se nacházíme,
konkrétně tedy o jejím svatořečení krátce před revolucí nebo o již několik
desítek let trvajících archeologických výzkumech, jejichž cílem je najít
Anežčin skutečný hrob. Poslední výzkum z roku 2010, který s nadějí
bádal pod oltářem v kostele sv. Haštala bohužel přinesl zklamání.
Připravit
pro návštěvníky i tento divácký vjem byl rozhodně dobrý tah. Tato výstava totiž
neslouží jen k tomu, aby se pokochalo naše umělecké oko katolickým
pozlátkem, jde především poznání naší minulosti a počátku kultury, naučení se
něčeho z dějin národa. Dozvíme-li se něco nového z minulosti naší
vlasti, poznáváme tím vlastně i sebe, my jsme to, co tvoří národ a vlast.
Tvůrci výstavy si to dobře uvědomují a ačkoliv to návštěvník ani nemusí
zpozorovat, expozice, texty, všechno působí na jeho podvědomí a intenzivně
masíruje oblast mozku, kde máme zafixováno „Jsem Čech.“
Závěrečná
část výstavy je umístěna v kostele sv. Františka. Před jeho vstupem ještě
míjíme několik vitrín s dobovou keramikou ve výklencích ve zdi, které
vlastně mezi vší tou božskou oslavou dokumentují prosté věci, jako byla denní
příprava jídla. V samotném kostele jsou naopak poklady nejvzácnější.
Zlacené triptychy z oltářů, zlacené relikvie vykládané drahokamy a velké množství autentických dobových
listin. Pergameny podepsané králi, císaři či papeži, ovšem to, co by
návštěvníka mohlo nejvíce zajímat, tedy osobní korespondence sv. Anežky a sv.
Kláry, chybí. Zcela jistě jsem nebyla jediná, koho tyto listiny zaujaly více
než všechno to zlato kolem, u skel se vystřídalo mnoho osob a každý se snažil
rozluštit aspoň pár slov souvislého textu.
Tato
poslední část byla prohlídkové trasy byla zásadní i proto, že ke kostelu
přiléhají osobní prostory světice, do kterých bylo možno nahlédnout. Samozřejmě
se jednalo už jen o holé zdi, ale zachovaly se písemné prameny, z kterých
víme, že na schodišti vlevo si Anežka zlomila ruku, či že místnost měla dřevěné
patro a z okénka hovořila s lidmi venku.
V podstatě
téměř naproti jejím komnatám
v nenápadném výklenku pod pískovcovou deskou se nalézá její původní
hrob. Jak dlouho a jestli vůbec v něm někdy ležela se nikdy nedozvíme,
neboť již v patnáctém století se tělo považovalo za nenávratně ztracené. U
hrobu je příznačně ve smutečních barvách
vyvedená tabule dokumentující archeologický výzkum I. Borkovského, který
odhalil mnoho hrobů a základů budov, kýžený výsledek se však, jak víme,
nedostavil.
Z této
výstavy návštěvník odchází obtěžkán vědomostmi.
Neúnavní organizátoři však připravili ještě druhý výstavní okruh, který
na předešlý plynule tématicky navazuje. Věnuje se celkově ikonografii svatých, jak
v plošném, tak prostorovém pojetí, ovšem do archeologické zprávy mi už
bohužel nezapadá. Každopádně pořádat takto dvě výstavy spolu související se
stává v poslední době milým trendem. Některá muzea či výstavní místa,
která nemají tolik prostředků pak vytváří pouze jednu výstavu, která však
tématicky zapadá do stálé expozice. Jedinou nevýhodou v tomto případě může
být dvojí vstupné, ale pokud jdeme na výstavu s vědomím, že je to
investice do vzdělání, hned se nám peněženka otvírá snáz.
Druhým
trendem moderního muzejnictví je pak prezentovat exponáty na jejich původních
místech. Pořadatel by měl pamatovat i na méně bystré návštěvníky, kterým tak umožní si v hlavě vytvořit spojitost
osoba+místo+doba. Skutečně, v moderních budovách na nás historické
tapisérie nedýchnou a z archeologických nálezů si neuděláme představu o
životě v gotické střední Evropě.
Interaktivitu
a přítomnost doprovodného materiálu už však dnes považuji za samozřejmost a
nebudu ji vyzdvihovat jako vyjímečný
klad. Přeci jen, uspořádání takovéto
výstavy v srdci Prahy byla zcela
jistě několika milionová záležitost a pořadatelé se tím prezentují a Evropské
úrovni, proto je na místě mít vysoká očekávání. Moje očekávání byla neskromná, po podobné výstavě Albrecht z Valdštejna
a jeho doba, na které se také podílela Národní galerie, je návštěvník tak
trochu „rozmlsán“ co se týče širokospektrálních biografických expozic. Na
výstavě Anežském klášteře sice bylo znát něco z křesťanské skromnosti
sester klarisek, nešetřilo se však na návštěvnících, ale na okázalosti, což jen
kladně umocnilo můj ponor do 13. století a zanechalo dojem na celý život.
Žádné komentáře:
Okomentovat