Blažek Bouzek Bratislava Brno bronzová kopí bronzové meče Bureš Castellologica Bohemica ČAS časopis Čelákovice České Lhotice Čižmář článek Čtverák Děčín doba bronzová Droberjar DSN Durdík Eggers encyklopedie eneolit etruský experiment Frymburk Germáni halštat hornictví hra hrad Hradec Králové hradiště hřivna Chrudim Chvojka import Jablonec nad Nisou jehlice jeskyně Jižní Čechy kameny kanibalismus kasteologie Keltové keramika kladiva kniha koflík konzervace koroze kovadliny kovolitectví kovové artefakty Královehradecký kraj latén Lewis-Williams Liberec Liberecký kraj Lutovský lužická popelnicová pole metalurgie montánní archeologie Musil muzeum nabídka náhrobníky Národní muzeum národní technické muzeum návod nedestruktivní archeologie neolit Nitra Oliva Olomoucký kraj paleobotanika paleolit Památkářské časopisy Památková péče na Moravě Památky středních Čech Pardubice Pardubický kraj Pearce Píč Plzeň Podborský Poděbrady popularizace archeologie povrchové sběry pozvánka Praha pravěk Průzkumy památek ranný středověk recenze sborník seminární práce situla skalní hrad Vranov Sklenář Slabina Sloup v Čechách Slované Smejtek speleologie srkipta střední Čechy svatí Šmolíková šperk štípaná industrie technologie těžba surovin tip Turek tvrz únětická Velký Vřešťov Veneti Vokolek východní Čechy výstavy Waldhauser zámek záušnice zpracování nálezů Zprávy památkové péče železo Živá archeologie

úterý 1. května 2012

Železné hřivny a význam zpracování kovů na přelomu letopočtu a slovanském období


autor: Miho
Seminární práce:
Železné hřivny a význam zpracování kovů na přelomu letopočtu a slovanském období


(Stáhněte si i prezentaci k tématu :http://www.uloz.to/xVD6nBk/prezentace2-pdf )


    Předmětem mého odborného referátu jsou železné hřivny. Tyto jednoduché předměty známé znamenaly pro naše předky mnoho. Ačkoliv samozřejmě železo nebylo ceněno jako zlato, díky jeho skvělým vlastnostem stálo lidem za to, trápit se s jeho velice pracnou výrobou.


Počátky výroby železa a obchodovatelné suroviny
    Počátku výroby železa předcházela zaběhnutá výroba a zpracování mědi a jejich slitin, která má v Evropě kořeny již na sklonu eneolitu, ale předtím však již v 7. až 5. tis. př.n.l. některé kmeny na Předním východě tuto technologii ovládaly. V průběhu doby bronzové se začala projevovat vyčerpanost dosud známých ložisek, což byla jedna z příčin, proč se lidé začali ohlížet po jiném kovu, který by uspokojil stále se zvětšující poptávku. Na základě velice ojedinělých nálezů lze předpokládat, že první setkání člověka s kovovým železem, nastalo již dávno před rokem 3000 př.n.l., na území ve východním
Středomoří. Zpočátku se jednalo hlavně o železo meteoritické (charakteristické vysokým obsahem niklu, obrázek 1.), či železo náhodně vyrobené. V třetím a druhém tis. př.n.l. začaly pracovat první železářské pece v přední Asii a Anatólii, kdy se jednalo především o zbraně a předměty mimořádného významu. Vznik železářství je úzce spojen se zaběhnutou technologií výroby mědi, kdy tavbou sulfidických rud (CuFeS2) vzniká železo jako vedlejší, odpadový produkt. K oddělení obou technologií došlo ke konci 2. tis. př.n.l., kdy se v objevují v 12.-11.st. př.n.l. železné zbraně i výjimečně zemědělské nářadí, ale stále se jedná o okolí východního Středomoří. Otázka, kde vznikla metalurgie železa, je stále nezodpovězená, zda –li se objev uskutečnil na jednom místě kulturního dějiště, či zda se jedná o jev , polygenetický. Do Evropy se znalost výroby železa dostávala přes Středomoří, Makedonii, dnešní severní Jugoslávii a do východních podhůří Alp, odkud se pak volně šířila do ostatních částí střední a severní Evropy. Do střední Evropy se znalost zpracování železa dostala až v halštatském období, okolo 8.st. př. n. l.

Ve střední Evropě a tedy i na našem území vznikaly v 8.-9. století našeho letopočtu specialisované vesnice přímo v okolí nalezišť železných rud ( hnědel - obr.2., krevel – obr. 3., magnetit – obr.4.). V těchto vesnicích máme doklady nejen pecí k zpracování železa, ale i přidružených činností, jako je pálení dřevěného uhlí. Příkladem může být například prostor Moravského krasu, kde zpracování železa je doloženo už z 6.stol BC. Z této doby pochází kovářská dílna v jeskyni Býčí skála. V době železné byla železná ruda získávána pouze sběrem povrchových výskytů, časem však byla oblast vysbírána. Z doby slovanské (tedy ze 7. až 11. století) pocházejí archeologické nálezy starých hutí v okolí Rudice, Olomučan a Habrůvky. Železná ruda se stále získávala sběrem, avšak začíná se rozšiřovat těžba v nehlubokých důlních dílech.
    První historické nálezy o těžbě a následném zpracování železné rudy zde provedl Jindřich Wankel, který u kapličky sv. Antoníčka nedaleko Rudice odkryl tři soustavy tavících hutí. Wankel zjistil, že se v minulosti soustřeďovalo mnoho potřebných zařízení k výrobě železa pouze do jednoho místa. Proto zde v sousedství objevil důl, milíře na pálení dřevěného uhlí, pražnice, tavící pece a zařízení na další zapracování roztavené horniny, na zušlechťování železa a hromady odpadních hornin.
    K intenzivní těžbě železné rudy na území Moravského krasu došlo již v 8. století, kdy se ložiska v osídlených oblastech především na jižní Moravě vytěžily a musely být nalezeny jiné zdroje. Navíc se v této oblasti vyskytovaly husté lesy, které poskytovaly kvalitní dřevo na pálení dřevěného uhlí. Jednalo se o další surovinu potřebnou k výrobě železa, která v již osídlených oblastech chyběla. Další nespornou výhodou Moravského krasu byla blízkost bohatých hradišť na jižní Moravě, kam většina železa nakonec směřovala.
Na tomto příkladu tedy můžeme sledovat, že zpracovávání železa v porovnání například se zpracování zlata bylo mnohem náročnější. Zatím co zlato stačilo přetavit a slít, železo si žádalo proceduru i na několik dní intenzivní práce. Na rozdíl od zlata ovšem kujné železné hmoty vzniklo poměrně velké množství, které umožňovalo jeho využití i na prostorově náročnější předměty a předměty pro běžné používání.Možná právě tyto vlastnosti zapříčinily, že lidé vytušili jeho potenciál jako obchodovatelné komodity a později na sebe železo v různých podobách přejalo i podobu předmincovního platidla. Aby se železo z materiálu mohlo stát obchodovatelnou komoditou a nebo platidlem, bylo nezbytné ho zpracovávat v nějakou smluvenou podobu, čímž vznikla hřivna, předmět typický svým protáhlým a na jedné straně zploštělým tvarem. V rukou kováře pak mohly být přetvářeny na jiné předměty, které se ze železa dělaly, například kování, postroje, zemědělské nástroje a militárie. Metalografické rozbory vyvrátily staré tvrzení, že samotná hřivna mohla být nástrojem, například tesařskou sekyrou či zbraní. Analýzy ukázaly, že zploštělá část nebyla nijak metalurgicky zušlechťována, nebyla tedy určená k opracovávání tužších materiálů.


Železné hřivny na našem území
    V mladé době halštatské bylo železo do střední a východní Evropy převážně importováno, počítá se ovšem už i se zahájenou drobnou výrobou na tamních sídlištích. Stopy této výroby známe například z Polska, ale i od nás.
    V těchto místech vznikaly kromě železných hřiven i jiné, příbuzné předměty podobného účelu. Jsou jimi železné lupy ( obr. 5). Lupa je vytavené železo zpracované do jednoduchého oblého placatého tvaru, připomínající koláč nebo bochník (od toho pojmenování bochníkovitá lupa). Její funkce byly velice podobné, na rozdíl od hřiven však byly vždy z čerstvé suroviny. U hřiven se zkoumáním dokázalo, že materiál byl často recyklovaný, nejspíše tedy z rozbitých nebo jinak nepoužitelných předmětů. Tento fakt nadále upozorňuje na hodnotu železa, nic nepřišlo nazmar. Lupy byly vysoce hodnoceny až do středověku a nám se šťastnou náhodou dochovalo několik exemplářů. Jejich nálezy jsou zatím známy ze Slovenska, v českých zemích dosud chybějí.
    Velká lupa se dvěma neobyčejně velkými sekerami se našla na Slovensku v halštatském sídlištním objektu před jeskyní Fajka u Jasova. Jedná se o objemný kus kovu s černou korozí,nepravidelného tvaru a hroudovitým povrchem. Základna se vytvořila vlastní vahou, když byla surovina ještě těstovitá, váha kusu je asi 2kg.
    Další halštatské lupy se dochovaly na Krásné Horce v obci Medvedzie na Oravsku. Mezi železnými a bronzovými předměty byly i tři kusy železných polotovarů. Jejich tvar je mírně hranolovitý, což ukazuje na důkladnější prokování a úmyslném vytváření do nějaké podoby. Výrobce si pravděpodobně jich tvar předpřipravil pro další formování.
    Ze Slovenska také známe nález bochníkovitých lup ze struskovitých hald pod Novým Smokovcem. Poblíž se nacházejí také halštatské pece, podle kterých se celý nález datuje. Tento nález je unikátní, neboť zachycuje výrobu a zpracování ve všech detailech, místo bylo asi opuštěno nečekaně a rychle.
    Z přelomu halštatu a laténu se v Býčí Skále dochovaly dvojhroté hřivny s prohnutým hrotem, polovina hřivny s přirezlými bronzovými kruhy, hřivny s otvory a prohnutými hroty. Analogii bychom hledali až ve Staré Asýrii, kde byly objeveny celé sklady těchto hřiven. Pleiner (1962) se domnívá, že mezi těmito nálezy je možné najít spojitost.
    Již z velkomoravského období pocházejí depoty z Bíně a z Pobedimi na Slovensku. Tyto dva depoty byly nalezené v areálu hradiště. Ze sídlištních vrstev pak pocházejí depoty z Gajar-Pustin,Vrablicova a z Kútov-Čepangátu. Některých depotů je možné určit vztah ke konkrétnímu stavebníbu objektu, jak tomu je právě v Pobedimi, kde máme doklady dvou depotů, přičemž jeden byl uložený v zahloubeném sídlištním objektu a druhý pod destrukcí valu.
    Většina depotů obecně je však v přirozeném prostředí bez stop po lidském zásahu. U některých se ovšem dá uvažovat, že byly v uměle vytvořené schránce, což může naznačovat podezřelá kumulace kamenů v okolí.
    Opět můžeme doložit depotem ze slovenské Slabině, který byl překryt velkým kamenem, či Moravského Jánu. Místo plochého kamene posloužil ve Starém Městě i žernov.
Z Mikulčic pak pochází soubor předmětů, který byl zabalený pravděpodobně do plátna, čemu napovídají otisky vláken.
     Když přistoupíme k rozboru obsahového složení depotů, přijdeme k zajímavým poznatkům. Depoty obsahující jen sekerovité hřivny (zmíněná Bíňa a Pobedim), a nebo sekerovité hřivny a jiné železné předměty, se soustředí hlavně na hradištích a to buď v sídlištních objektech a nebojných místech areálu. To napovídá, že jde tedy hlavně o tezaurovaný majetek. U depotů obsahujících jen sekerovité hřivny může jít o platidlo nebo surovinu určenou k dalšímu zpracování.
    Další bohatý depot čtyřčeti železných hřiven pochází z Hrádku (Nové město nad Váhom), Slovensko. Hřivny byly uloženy ve svazcích po dvaceti, celková váha depotu je asi 65kg.
    Další místa nálezu sekerovitých hřiven: Staré zámky u Líšně, Nejdek, Mikulčice, Břeclav-Pohansko.


Variabilita tvarů železných hřiven a polotovarů


Dvojhroté hřivny (obr.5.)
    Z halštatského období se nám jako nejčastější v nálezech jeví dvojhroté hřivny. Mají tvar dvojhrotého jehlance, s konci prohnutými a často s jedním provrtaným. V laténu tento typ přetrvává, ovšem již s rovnými konci. Často se nalézají jen části či zlomky hřiven, které mohou vypadat jako malá dláta, zvláště pak silně zkorodovaný předmět může být snadno zaměnitelný.
    Tento typ hřivny se stal běžný zejména ve Francii, Falci, Švýcarsku, Bavorsku a Rakousku. Bývají spojovány s Kelty, neboť největší koncentrace nálezů pochází z míst, kde bychom hledali jejich pravlast.
I v rámci tohoto druhu hřiven je možné ještě změnit a zjemnit typologii. Můžeme rozlišit tři poddruhy dvojhrotých hřiven:
1)kratší a širší druh (do 30cm)
Jedna z nejjednodušších forem, pouze vytepaný železný plát.
2)hřivny s protáhlými ostrými hroty ( před 40 cm)
Výrazně dvojhrotá hřivna s masivním středovým průřezem. Takovýto druh vykování měl možná dokazovat, že použitý materiál je kvalitní. Tenké části se z hřivny štípávaly ke zpracovávání. Středových částí se dochovalo nápadné množství, neboť mohl být problém s jejich dělením a tak tento typ hřivny nebyl příliš používaný a upřednostněny byly jiné formy.
3)tyčovité železné pruty (taleae ferreae, currency bar- obr.8.,5.)
běžná forma suroviny a platidla u západních Keltů, hlavně v Anglii běžná pro římské nebo předřímské období. Zmiňuje se o nich i Caesar. V Anglii bylo zjištěno 30 nalezišť a to především na jihu, kde největší depot obsahoval 394 kusů.
    Hřivny tohoto britského typu jsou dlouhé a ploché s jedním koncem roztepaným a zohnutým dovnitř jako tulej. Podobné jsou mečovým čepelím (odtud někdy název mečovité hřivny) a nebo ornému nářadí. Z doby římské známe veslovité radlice, které jsou těmto hřivnám velice podobné, takové nálezy nacházíme v provinciálním území záp. Evropy. Centrem produkce anglických hřiven byla železorudná krajina Forest of DEan ve Walesu. S mečovitými pruty se setkáváme i v Galii a dokonce v La Tene, Bernu-Tiefenau, a v Zürichu.


Bochníkovité lupy (obr.5.)
    Jak již bylo předneseno, chemickými a jinými analýzami se dokázalo, že lupy byly technologicky jinak zpracovávané. Lupy nebyly kované, což lze jednak vidět na povrchu, zle to však poznat i na rozlomeném nebo rozseknutém kusu, protože jsou vevnitř bublinky. Byly z čerstvého železa, které se rozžhavené nalilo do měkké formy a nebo na plát, kde vytuhlo a získalo svůj tvar. Železo se mohlo nalít i do vody, kde se zchladilo velice prudce a tvar byl velice nepravidelný a členitý a celá struktura je houbovitá.
Bochníkovité lupy byly rozsekávány sekerou ještě ve žhavém stavu, aby se zjistil úspěch tavby a kvalita materiálu. Tento zvyk je znám po celé severní a východní Evropě (Rusko, Polsko, Norsko, Švédsko, Litva). Pro tento tvar lupy se někdy používá výraz podkovovitá.
Váha staroruských lup se pohybuje od 2 do 6kg.


Sekerovité hřivny (obr.7.)
Tento druh hřiven byl původně považován za nástroj (tesla, opracovávání hlíny, žernovů), neboť se podobají klučovnici, ale jejich ostří je příliš tenké. Oko pro násadu je normálnívelikosti, někdy je však předmět opatřen týlními laloky.


Disk (obr. 6/12.)
Tvarově příbuzný s lupou, avšak jedná se už o kovaný tvar. Není zcela obvyklý, je možné, že kovář, který vyrobil tento polotovar, počítal už s nějakým dalším zpracováváním do předmětu, který z kruhu vychází. Výjimečný nález z Kolčiny.


Prut, tyč (obr. 6/10.)
Tato forma hřivny je nejobvyklejší pro středověk. Vyvinula se ze sekerovité hřivny, která začala ztrácet svá specifika, jako (křížové) roztepání, oka, apod. Ačkoliv ztrátou ok přišel tento předmět o snadnou přenosnost, na zpracovávání a odměřování byl praktičtější. Z tyčí se často odrážel pouze ten kus, který byl potřeba k výrobě a bylo ho snadné odměřit.


Ostatní druhy
    Mimo zmíněné druhy hřiven známe ještě několik dalších. Zmínit můžeme například radlicovité nebo kosovité hřivny. Jejich nálezy jsou ale výjimečné až raritní a není třeba se o nich zmiňovat více, než jen, že jsou. Jejich zařazení není jednoduché, mluví se o nich jako o hřivnách, neboť jim často chybí nějaký funkční prvek, jsou nekvalitně zpracované, což by jim neumožňovalo používání a nebo na nich jsou technologické chyby. Proto vznikla domněnka, že se jedná o hřivny, nevylučuje se však, že mohly mít ještě nějaký jiný účel a nedá se říci, za jakých okolností vlastně vznikly.
    V severských státech a na britských ostrovech se objevuje ještě pádlovitá hřivna (obr.9.), která si získala své jméno pro jeden zploštělý konec, který právě pádlo připomíná. Roztepání jednoho konce tyčovité hřivny mělo demonstrovat kvalitu materiálu.


Výroba hřiven a technologie zpracování železa
    Tak jako nám, i starým kovářům byly známi pojmy železo a ocel a netrvalo dlouho k pochopení, jak kvalitní ocel vyrobit a využít jejich vlastností. Pravděpodobně při změně paliva používaného při zpracování železa si uvědomili, jak některé mohou ovlivnit tvrdost materiálu a začali upřednostňovat paliva, jež byly schopny dodat železu uhlík. Samozřejmě tehdy kováři museli rozeznávat tyto rozdíly bez chemických a fyzikálních znalostí. Nejčastěji tak můžeme poznat kvalitu kovu, když jej rozezníme úderem a nebo zkouškou pilníkem, při přejíždění měkkého kovu pilník zabírá, u tvrdé ocele nikoliv.
    Železu dnes odpovídají měkké druhy ocelí, které nejsou kalitelné a obsahují asi 0,06-0,2%C, které slouží k výrobě různých kování, skob, háků, obručí či spojek. Naproti tomu leží uhlíkové ocele vhodné pro nástroje, neboť jsou kalitelné. Slouží jako materiál k výrobě kos, srpů, nožů, sekáčů, nůžek. Ještě jiným typem jsou pak nástrojové ocele slitinové (legované), které obsahují významný podíl dalších prvků, např mangan nebo chrom. Nutno zmínit, že příměs nějakého prvku obsahuje každá ocel, ovšem ve velmi malém množství, přesto i malé množství může rozhodovat o jejích vlastnostech.
    Uhlík zvyšuje podstatně tvrdost a pevnost, ale také křehkost a lámavost za studena a znesnadňuje svařitelnost. Mangan pak dodává materiálu pevnost, tvrdost, kujnost a svařitelnost, ubírá na tažnosti a houževnatosti. Při větším obsahu manganu ( 2-4%) může docházet k přehřívavosti materiálu a hrubnutí struktury. Křemík je ve starých nálezech obsažen jen skromně (0,02-0,04%), fosfor však mohl kvalitu materiálu v podmínkách historické výroby velice ovlivnit. Při nižších teplotách obvykle většina přecházela do strusky, avšak prvek zachycený kovem výrazně ovlivnil tvrdost a u litiny také slévatelnost, lámavost a křehkost za studena. K výrobě oceli se fosfor vůbec nehodí, neboť nežádoucím způsobem ovlivňuje i další procesy při její výrobě. Fosforu by v oceli nemělo být více než 0,1%, v ušlechtilých materiálech je přípustno pouze 0,04-0,07%. V pravěku bylo zvykem k výrobě železa používat dřevěné uhlí a tak v něm není příliš vysoký obsah síry. Naproti tomu v železu, které bylo zpracovávané nad koksem najdeme síry podstatně více. Způsobuje křehkost, lámavost za tepla a považuje se za velice škodlivý prvek. Měď je velice častá příměs v železe a není nežádoucí; zlepšuje pevnost a odolnost vůči korozi. Častou příměsí je i nikl. Je-li obsah niklu v železe vyšší než 2,5%, může jít jen o železo meteoritického původu (obrázek 1.).
    V hřivnách a v železných lupách najdeme zmíněné prvky, které se do nich dostali zpracováním. U železných hřiven je možné, že některý prvek zde bude i v nápadně vyšší míře. Může jít o recyklované železo, předmět, který byl pro lepší vlastnosti např. nauhličen, ale rozbil se či opotřeboval, a byl přepracován zpět na hřivnu, aby dostal novou podobu. Výroba lup je již popsána výše, svůj tvar získali prostým utuhnutím roztavené suroviny a nebyly dotvářeny žádnou kovářskou technikou. Výroba hřiven byla složitější. První krok, který je společný téměř všem typům bylo zpracovat materiál do dlouhé tyče. Pak následovalo rozkovávání do různých podob. Nejzajímavější je nejspíše vytváření sekerovité hřivny, kdy jeden konec byl roztepán více a zasahoval přibližně do dvou třetin hřivny. Druhý konec byl taktéž roztepán, ovšem příčně s prvním a bylo v něm probité oko, které sloužilo ke svazování více kusů dohromady, což usnadňovalo transport. Probíjení je nejrychlejší způsob, jak opatřit železné předměty otvorem a probíhá ve žhavém stavu. Oproti vrtání má výhodu, že respektuje vlákna materiálu a roztahuje je. To umožní proděravět i velké otvory v úzkých pásech. Probíjení probíhá ve kruhovém otvoru v kovadlině pomocí průbojníku z tvrdé oceli a kladiva. Otvor se narazí asi do dvou třetin, pak se předmět otočí a narážení se opakuje z druhé strany.


Zdroje a citace ( i pro prezentaci) :
Borovec, A. – Bartoš, J.: Výroba kovů I.; Praha 1977
Dragoun, B.-Matoušek, V.: Archeologie ve středních Čechách 8 , Praha
Malinovi, R. a J.: Vzpomínky na minulost ; Ostrava 1982
Lutovský, M. 2001: Encyklopedie slovanské archeologie v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha- Libri.
Fusek, G. 1994: Slovensko vo včasnoslovanskom období. Nitra.
Kuna, M. - Profantová, N. 2005: Počátky raného středověku v Čechách. Praha.
Kalus, J. 1964: Velkomoravské železné hřivny jako platidlo. In: Jaroslav Pošvář (ed) :Numismatické listy – 18
Bartošková, A.: Slovanské depoty železných předmětů v Československu, Praha 1986.
Pleiner, R.: Staré evropské kovářství, Praha 1962.
Balcárková, A.: Nůž v ranném středověku na příkladu nálezů z Břeclavi Pohanska, Brno 2006
Beranová, M. 2000: Slované., Praha Charvát, P. 1985: Zpracování železa v písemných pramenech českého středověku do počátku 14. století. Archeologické rozhledy XXXVII, Nový, L. 1974: Dějiny techniky V Československu (do konce 18.st.). Praha Pleiner, R. 1958: Základy slovanského železářství a hutnictví v českých zemích., Praha

1 komentář:

  1. Veľmi pekný článok ... len by som doplnil, že z územia Slovenska okrem spomenutej Bíne a Pobedima máme aj veľmi významné depoty hrivien z hradiska Bojná a tiež z hradiska Pružina-Mesciská. Obidva nálezy sú nafotené na stránke http://www.hradiska.sk/search/label/Pru%C5%BEina%20-%20Mescisk%C3%A1 a http://www.hradiska.sk/search/label/Bojn%C3%A1 Chcem sa ešte spýtať, či tento Váš článok môžem prevziať na môj web.

    OdpovědětVymazat