autor: Abbadan
KOROZE A KONZERVACE KOVOVÝCH PŘEDMĚTŮ
KOROZE
Koroze je samovolné, postupné
rozrušení kovů či organických i anorganických materiálů vlivem chemické nebo
elektrochemické reakce s okolním prostředím. Může probíhat v atmosféře
nebo jiných plynech, ve vodě a jiných kapalinách, zeminách a různých chemických
látkách, které jsou s materiálem ve styku. Toto rozrušování se může projevovat
rozdílně; od změny vzhledu až po úplný rozpad celistvosti.
KONZERVACE
KOVOVÝCH ARTEFAKTŮ
Průzkum
předmětu
Před konzervací jakéhokoli předmětu musí byt v
první řadě proveden průzkum, díky kterému zjistíme závažnost poškození artefaktu
a můžeme tedy navrhnout vhodný postup práce. Do průzkumu se zahrnuje i
zpracování historických informací o předmětu, jeho dřívější způsob využití, v
neposlední řadě i identifikace místa nálezu a možné historické spojení s danou
lokalitou.
V této první fázi je důležité zjistit
materiálové složení artefaktu, jelikož od složení se odvíjí následné kroky
přímé konzervace. Například zjištění organických částí konzervaci poněkud
komplikuje. U kovových předmětů je také nutné zjistit, zda se zachovalo kovové
jádro. K získání této informace nám poslouží rentgen.
Mechanické
čištění
Mechanické čistění má několik fází. První
předběžné čistění, se nejčastěji provádí pomocí různých druhů kartáčů. Tento
druh mechanického opracování je však velmi zdlouhavý a dojde k odstranění pouze
nejsvrchnější vrstvy korozních produktů.
V další fázi čištění volíme většinou broušení
vrstev zubní vrtačkou, či otryskávání ve speciálních přístrojích. Otryskává se
nejčastěji balotinou či pískem.
Po tomto základním čistění je artefakt
připraven na fázi chemické konzervace.
Chemické
čištění
Korozní vrstva na výrobcích ze železa může být
tvořena ze směsi oxidů, křemičitanů, uhličitanů, chloridů a sulfidů železa a v
případě archeologických nálezů i vápenatými solemi. Nejdůležitější je odstranění
chloridů z povrchu materiálu. Tento proces se nazývá desalinace. Odstraňování chloridů je ovšem velmi zdlouhavý
proces. Doporučená délka louhování předmětů je cca 14 týdnů. Během této doby se
pravidelně odebírají vzorky z lázní a průběžně se kontroluje stav chloridových
iontů v roztoku. Ustálí-li se naměřené hodnoty, je potřeba louhovací lázeň
vyměnit. Během výměny je vhodné původní roztok přefiltrovat a zjistit tak
hmotnost vylouhované sekundární koroze.
K desalinaci se využívá buď samotná destilovaná
voda, nebo pro lepší efektivnost procesu se pak využívají různé chemické látky.
Účinné je ošetření artefaktu v roztoku uhličitanu amonného nebo v roztoku
amoniaku. Zde platí, že pokud je lázeň zahřívána, efekt odsolování je výrazně
znatelnější. Ovšem při výrazném zahřívání předmětů se musí počítat s tím, že
je-li předmět silně zkorodován, může ho tento postup poškodit.
Při nutnosti ošetření předmětu do hloubky se dá
použit hydroxid sodný, který má účinky hloubkového čistění.
Odstraňovat chloridy lze i elektrochemickým
způsobem. Ve 2-3%-ních roztocích NaOH nebo KOH se železný předmět připojí k zápornému
pólu zdroje napětí. Jako anoda slouží olověná či železná deska. Proces se provádí
při nízkém napětí 2-12 V a nízké proudové hustotě 2-10A/dm3. Nutností
je pravidelné, nejlépe každodenní vyměňování elektrolytu. Po konci procesu musíme
samozřejmě předmět dostatečně omýt od hydroxidu.
Další možné čistění povrchu kovů se nabízí
pomoci nízkoteplotního plynového plazmatu. Toto plynové plazma obsahuje značné
množství chemicky aktivních iontů, radikálů, atomů a molekul ve vzbuzeném
stavu. U nás se především archeologické artefakty čistí pomocí plazmatické
redukce H2 . Plazma se budí ve vakuu pomocí vysokofrekvenčního výboje.
Ochrana
kovů do budoucna
Pro ochranu kovů před další korozí či jinou
degradací se nejčastěji využívá fosfatizace a tanatování. Fosfátová vrstva
(složena z fosforečnanů železa, manganu a zinku) na povrchu utvoří tenký,
dostatečně pórovitý film. Má dobré izolační vlastnosti zabraňující vzniku
elektrochemické koroze. Vlastní fosfatizace se provádí v horkých či chladných
roztocích.
K přeměně rzi se používá 20%-ní vodně-alkalický
roztok tanninu. Stalá ochranná vrstva se tvoří po několikerém nanesení roztoku,
přičemž každá z vrstev se musí nechat důkladně zaschnout (nejlépe několik dní).
Jako další ochranné materiály se používají
různé organické nátěry, směsi vosků, nebo polymerní vrstvy.
Preventivní
uložení
Každý předmět má své doporučené preventivní
uložení, v případě kovových artefaktů je to potom teplota 18 °C (± 5 °C),
celková roční expozice světlem max. 100000 lx.h.rok-1 , max. osvětlenost do 200
lx, energie UV pod 30 mW.l-1 m-1. S kovovými artefakty manipulujeme v
rukavicích, a ukládáme je do ochranných obalů – např. PE, PTFT, PP folie.
Na kterejpak předmět si tohle zpracovával? A nemyslíš, že to mechanický čištění může artefakt nějak poškodit? Třeba jedná-li se o něco drobného s jemnými detaily..:-O
OdpovědětVymazatdělal jsem ho na Pavlů, na velkoplošný výzkumy ;) ...tak samozřejmě si musíš ten předmět prohlédnout, než s ním začneš vůbec něco dělat, pak teprve zvolíš tu správnou metodu ;) Abbadan
OdpovědětVymazat