Seminární práce: Jehlice měděné a bronzové

autor: Barča S.

Jehlice měděné a bronzové (starší a střední doba bronzová)

            Jehlice je ozdoba s funkcí původně technickou (k upevnění oděvu, účesu). Skládá se z těla a hlavice. Tělo pak dále z hrotu, dříku a krčku. Hrot je rovný nebo zahnutý, dřík může být hladký, tordovaný nebo rytý. Tělo je rovně prohnuté nebo vlnité. Průřez nejspíše okrouhlý nebo čtyřhranný. Krček někdy zesílený či zeslabený. Hlavice se nejvíce používá k rozpoznání podtypů (Sklenář, K. 1989, 12). Po otevřeném kruhovém šperku paží a nohou a nášivkách jsou jehlice třetí nejfrekventovanější třídou z kategorie šperků, součástí oděvů a toaletních nástrojů, která se objevuje v depotech (1274 ks ve 46 depotech na Moravě; 10,0%), (Salač, M. 2005, 104).

            Jehlice jsou nejvíce vyráběny z bronzu, ale na začátku starší doby bronzové, hlavně v únětické kultuře, je hodně jehlic vyrobeno ještě z mědi. Nejčastěji jsou vyráběny kovotepectvím, které je spjato s kovářstvím. Znamená to vlastně kování za studena. Délka jistých částí, např. jehel u jehlic, se mohla kováním zvětšovat, stejně tak i šířka. Tyto všechny úkony se nazývají kovářské operace. Kováním za studena měděný drát tvrdne a křehne. Lámavosti, která by zabraňovala další práci, se čelilo novým žíháním (Pleiner, R. 1978, 551). Dalším typem výroby jehlic je odlévání. Většinou se odlévaly do forem na tzv. ztracenou formu. Forma byla vymodelována z vosku, obalena hlínou a nechal se malý otvor na vylití. Forma se zahřála, vosk se roztekl a byl vylit a nahrazen kovem. Dalšími formami k výrobě jehlic mohly být formy z písku, hliněné nebo třeba jedno nebo dvojdílné.

Seminární práce: Železná kladiva a kovadliny v pravěku

autor: J. Krpálek

Železná kladiva a kovadliny v pravěku

Kladiva a kovadliny jsou pracovní nástroje, které se vyvíjejí spolu s metalurgií železa. Kladiva jsou podle definice K. Sklenáře nástroje k zatloukání nebo zpracování materiálu úderem. Podle způsobu upevnění rozeznáváme v zásadě kladiva s tulejí a s okem, které může mít různý tvar a i samotné kladivo může mít zvláštní formy. (Viz. obrazová příloha)  

     Kovadliny jsou tvarově nejednotná hmotná podložka při zpracování kovu kováním. V zásadě prostý kovový blok s rozšířenou horní plochou, dolů zpravidla konicky zúžený, masivní nebo štíhlý. Tvar homole je jehlancovitý až klínovitý, někdy je opatřen průvlakem nebo rýhou pro zápustkové kování. I kovadlina má své zvláštní formy (viz. obrazová příloha)

Železo 

  Železo je kov, u něhož se často konstatuje, že vyřešil prohlubující se surovinovou krizi pozdní doby bronzové. Tato krize byla způsobená pozvolným vyčerpáním dostupných rudných zdrojů, zejména cínu, a snad i kvůli přerušení jejich dálkové distribuce pod vlivem společenské krize v 8. Století před Kr.

Seminární práce: Konvice bronzové

Autor:Lucka Lapáčková

Bronzové konvice 

(zkráceno)
(Obrazovou přílohu stahujte zde)

 ÚVOD

Bronzové konvice, jakož i soubory ostatních bronzových nádob, náležely k předmětům vysoce ceněným. Jejich výskyt počínáme pozorovat již v pozdně halštatském období a zřetelněji v časné době laténské, v prostoru bohatých „knížecích“ hrobů. Produkce bronzových konvic se plynule udržovala až do doby římské.

Tzv. toreutické výrobky indikují nejen významné společenské postavení majitele, nýbrž i důležité obchodní kontakty. Obchod však nemusel být jedinou formou distribuce. Mohlo se též jednat o dary, součásti věna či kořist.

Práce toreutických mistrů se odráží na vzhledu těchto impozantních nádob. Stejně jako čas formoval společnost i na bronzových nádobách je znát vývoj, jenž nám umožňuje jejich chronologické zařazení.

3. PICÍ SERVISY

Již víme, že bronzové konvice reprezentovaly prestižní importy. Z praktického hlediska tyto výrobky pochází z tzv. picích servisů. Jak nápojové soubory, tak i picí rituály či obřady procházely svým osobitým vývojem.

3.1. Eneolit

Tradice picích obřadů všeobecně sahá hluboko do pravěku. Již časně eneolitické kultury organizovaly picí ceremonie specifického rázu. Evžen Neústupný vyčlenil tzv. eneoliticko-bronzový keramický komplex 1 , který se uplatňuje v průběhu časného eneolitu a vyznívá na počátku doby železné. Část tohoto komplexu lze interpretovat jako picí soubory, které zřejmě sloužily k pití piva při slavnostech nebo rituálech. V časném eneolitu sem patří bohatě zdobené džbánky (jordanovské, mladší jordanovské, skupiny jenštejnské, schussenriedské), později nezdobené džbánky michelsberské (Neústupný et al. 2008, 59).

1 Jde o soubor ustálených forem nádob, který obsahuje čtyřuché a dvouuché amfory, poháry, džbánky, hrnky a koflíky, mísy, hrnce a zásobnicové nádoby s nálevkovitým hrdlem a úzkým hrdlem. Teritoriálně je omezen na střední Evropu a jižní Skandinávii. V časném eneolitu je tento komplex charakteristický především pro kulturu nálevkovitých pohárů (Neústupný et al. 2008, 59). 4

Seminární práce: Bronzové meče

autor: Detremar

 Bronzové meče

Úvod

Za téma své seminární práce jsem si vybral bronzové meče. Cílem práce bylo shromáždit co možná nejvíce dostupných informací, jejich utřídění, a následně sestavení ucelenějšího obrazu o této problematice, přičemž tato práce se zaměřuje pouze na dva hlavní typy bronzových mečů týkající se našeho území a částečně i území Slovenska.

Technologie odlévání předmětu

Nejčastější způsobem výroby mečů je jejich odlití do forem, ať už vytvořených z hlíny, metodou voskového jádra (tzv. ztracená forma), nebo do kadlubů, což byl daleko jednodušší způsob výroby.
Ztracená forma
Požadovaný předmět je vytvořen ze včelího vosku, následně obalen jemně plavenou hlínou a poté je forma vypálena. Vosk z formy vypuštěn a na jeho místo se nalije roztavený bronz. Po jeho vychladnutí je forma rozbita (proto „ztracená“ forma – každý předmět je tedy originál), předmět se vyjmut a dále zpracováván. Zlomky těchto hliněných forem se nacházejí velmi zřídka.

Kadlub
Kadlub je jedno či vícedílná forma vyrobená z měkké horniny (nejčastěji to býval pískovec). Formy obsahují negativ požadovaných předmětu a často také otvory pro sesazení více dílů formy k sobě. Nálevní otvor a někdy také odvzdušňovací kanálky pro odvedení plynů z vnitřku formy. Přetlak plynů vznikající při nalévání tekutého kovu do formy by při jejich neodvedení mimo formu mohl ohrozit kvalitu povrchu odlévaného předmětu - tvoří se tzv. lunkry, zjednodušeně řečeno praskliny.
Všechny kadluby byly v době odlévání postaveny tak, aby nálevní otvor směřoval vzhůru a negativy předmětu na formách byly často tuhovány. Nanesený grafit má totiž izolační vlastnosti. K tzv. jednodílným formám byla na straně negativu přisazena plochá deska.

Seminární práce: Situly, vědra a bronzové kotle

autor: Andrea Zezulková

SITULY, VĚDRA, KOTLE BRONZOVÉ (A JEJICH SOUČÁSTI např. Ataše)

Na začátku mé seminární práce představím něco málo o získávání bronzu jako suroviny a způsobu výroby, dále se budu zabývat situlami, vědry a bronzovými kotli od doby halštatské po dobu římskou.

Podle předpokladů se domníváme, že surovinu na výrobu bronzu mohla poskytnout kromě alpských ložisek také ložiska cínu a mědi z Krušných hor, zejména v okolí Radovesic, kde byl představen nález polymetalické rudy s obsahem mědi, olova a dalších prvků v kontextu LT A. Uvažuje se o tom, že lokalizace některých hradišť pak souvisela mj. s kontrolou zdrojů mědi a cínu a že některé kamenné artefakty mohly být používány při těžbě a k roztloukání rudy (Venclová a kol. 2008, 42). V Krušných horách v okolí Krupky a také ve Slavkovském lese v západních Čechách se nacházejí celoevropsky významná ložiska cínu. Značný význam také mohlo mít ložisko kasiteritu u Tehova na Říčansku, pokud ještě nebylo v době laténské vyčerpáno (Venclová a kol. 2008, 42). Využívání těchto zdrojů lze sice předpokládat, ale prokázané však není (Venclová a kol. 2008, 73). Podle složení bronzu, zejména obsahu cínu (poměr cínu ku mědi činil nejčastěji 1:9) a také olova, se lišila i teplota potřebná k tavbě. Vyšší obsah olova charakterizuje technologickou inovaci zvyšující tvárnost bronzové slitiny (Venclová a kol. 2008, 73).
Jako kovolitecké dílny bývají interpretovány zahloubené objekty v obytných areálech, v nichž se nalezly hliněné tyglíky, někdy s kapkami bronzoviny, příp. doprovázené také železnou kovářskou struskou a dyznami (Radovesice, Libochovice, Tuchoměřice), (Venclová a kol. 2008, 42). V době římské je těchto dokladů ještě méně. Máme doloženou kovárnu v Berouně, kde byly zjevně zpracovávány i barevné kovy, což předkládají nálezy kousků bronzoviny a strusky ve formě bronzových plíšků. Většina bronzových nádob se neomezuje na jednu kulturu, nýbrž jsou obvyklé na větších územích, zahrnující zhruba hornodunajská a středodunajská popelnicová pole a v současné době se objevují i daleko na severu. Jsou to výrobky specialistů ve zpracování měděného plechu, kteří ovládali nejen technicky tepání a žihání, ale také techniky vybíjené a cizelované výzdoby a ovládali i nýtování, neboť tímto způsobem se připojovala ucha. Dílen nebylo mnoho, takže výskyt bronzových nádob lze většinou uvést ve vztah se směnou na větší vzdálenosti (Pleiner-Rybová 1978, 577).

Seminární práce: Vlasové ozdoby, prsteny, náušnice, zápony

Autor: Katka Hiklová

Spirálovité a drátěné vlasové ozdoby (Noppenring, záušnice), prsteny, náušnice, zápony (kostěné, měděné, zlaté, stříbrné, elektronové, bronzové)

(obrazový doprovod k práci si stáhnětete zde)

1. Úvod

Ozdoby se vyskytují ve společnosti již ode dávna. První šperky můžeme zařadit již do období paleolitu. V této době ale musíme hovořit o špercích převážně z organického materiálu jako kůže, kosti, paroží a podobně. Ozdoby tohoto období lze rozdělit do tří skupin: ozdoby hlavy, těla a oděvu. Ze skupiny ozdoby těla lze zmínit například drobné prstýnky, které byly vyráběny z mamutoviny, a mohly mít otvor pro vsazení kamene. Díky vývoji společnosti se také rozvíjely technologie výroby nejen šperků.

Na počátku neolitu se začíná objevovat tzv. spondylový šperk, což je ozdoba vyrobená ze schránek tlustoskořapatého středomořského mlže Spondylus gaedoropus. V mladším období neolitu byl spondylový šperk vystřídán hliněnými šperky, hlavně korálky, nebo se k jeho výrobě použilo schránek z domácího prostředí a to schránek mlžů a říčních škeblí. Postupný rozmach výroby šperků nastává až na konci eneolitu. Hlavní surovinou pro vznik ozdoby se stává měď. Mezi nejčastější ozdoby se řadí čelenky a záušnice. V době bronzové šperky byly jemněji propracovány a kromě bronzu a drahých kovů hledány k jejich výrobě i jiné látky, zvláště sklo a lignit. Pásové zápony, různé kovové přezky a nákončí byly, vhodným doplňkem oděvu hlavně v pozdních dobách. V době bronzové a halštatské se začínají ve větší míře objevovat opaskové zápony. Od počátku druhého tisíciletí nosili naši předkové kovové náušnice, nejprve z jednoduchého tvaru, později ozdobně propracované. V době bronzové je již plně rozvinutá metalurgie bronzu díky lidu Únětické kultury. Mezi bronzovými předměty dominuje řada jehlic, časté jsou také vlasové ozdoby stočené z dvojitého drátu tzv. „noppenringy“. V této periodě se kromě vlasových ozdob a jehlic začínají postupně vyvíjet náušnice a kruhové ozdoby. Ve starším i mladším období doby železné je měď nahrazena železem, ale objevují se také šperky ze zlata, stříbra nebo bronzu. V době římské začíná být vzácný kruhový šperk, který do tohoto období patřil, kromě spon a jehlic, mezi nejčastější ozdoby těla. Začínají se častěji vyskytovat prsteny a náušnice. I když se Germáni snažili přiblížit Římu podobným stylem oblékání a zdobení, náušnice se u nich populární nestaly. Naopak v období stěhování národů se šperk opět dostává do popředí. Typické jsou prsteny, závěsky, nákrčníky, jehlice, ojediněle i kování opasků. V raném středověku je výroba ozdob na vrcholné úrovni. Typické jsou různé druhy náušnic, závěsků, nákončí opasků, jehlic a podobně. Slovanské ženy kromě drahých náušnic často cizího (byzantsko-orientálního) původu zaplétaly si do vlasů zvláštní záušnice esovitého tvaru, zhotovené z bronzu a stříbra.

Muzeum Hradec Králové - recenze

Autor: Kača

VÝCHODOČESKÉ MUZEUM HRADEC KRÁLOVÉ

Muzeum města Hradce Králové se nachází na adrese Eliščino nábřeží 465. Samotná budova má tři patra, archeologická expozice se nachází v patře prvním, a má trvat až do roku 2015. Expozice s názvem „Královské město nad soutokem“ návštěvníky informuje o dějinách Hradecka od pravěku až po polovinu 18. století. Expozice se nachází ve třech místnostech. Tato expozice také vyhrála II. místo v soutěži o Cenu Gloria musaealis v kategorii muzejní výstava roku 2009.

První místnost začíná úvodní „předsíní“, kde je vystavena tabule s informacemi o nejstarší době dějinné - pravěku. Dále se v předsíni nachází dvě vitríny s paleolitickými  nálezy. Jsou ze vystaveny převážně úštěpy. Nálezy v celém muzeu nejsou rozděleny                     ve vitrínách podle historického období, ale podle lokalit, což se mi moc nelíbí. Dala bych přednost vitríně s artefakty u sebe z jednoho období. V hlavní části první místnosti se po pravé straně nachází neolitický dřevěný „člun“. Ve středu tohoto sálu se nachází vitríny s artefakty z neolitu, doby bronzové, halštatské a doby římské. Je zde vystavena neolitická keramika, bronzové koflíky, unětické náušnice, keramika kultury Lužické, šperky a spony z tohoto období, z doby železné je zde vystavena spona Duchcovského typu, skleněné korálky a opět keramika, například tzv. Plaňánský pohár. Ze slovanského období zde máme vystavenou také keramiku, šperky, nákončí opasku a mince, které se nachází pod zvětšovacím sklem. Toto sklo ale zvětšuje minci tolik, že není moc dobře vidět z boční strany. Kde není zvětšovací sklo je mince rozeznatelná mnohem lépe. Tyto artefakty byly nalezeny na lokalitách Plotiště nad Labem, Předměřice nad Labem, Nové Dvory a Pouchov.

Ve druhém sále se nachází artefakty ze středověku, převážně doby husitské.  Celé místnosti dominuje model Hradce Králové a jeho okolí, který by měl vypovídat o způsobu osídlení, které bylo na tomto území v roce 1419. Samotný model je celý za sklem a po stisknutí dané kombinace čísel se rozsvítí světlo, které označuje kostel, či církevní stavbu, která na daném místě v 15. století stála. Po obvodu místnosti se nachází vitríny se středověkou keramikou, kam patří například hrnec na nožkách, loštické poháry, červeně malovaný džbán, mísa s uchy a pohár s ostny. Část této místnosti je také zasvěcena stavbě jedné z nejvýznamnějších církevních staveb Hradce Králové a to městského chrámu sv. Ducha, jehož stavba započala ve 14. století. První a druhá místnost jsou spojeny uměle vyrobeným průchodem, aby od sebe byly odděleny jednotlivé etapy dějin. Kdyby se tady ten průchod nenalézal, byla by to pouze 1 místnost.

Poslední místnost je zasvěcena novověku a církvi. Můžeme zde najít různé církevní obrazy. Hlavně se jedná o církevní téma Poslední večeře Páně. V centru sálu jsou vystaveny zvony, protože město bylo v tomto oboru vyhlášené. Po obvodu sálu jsou vystaveny vitríny s porcelánem, rytířskou zbrojí, kovovými předměty konkrétně picí servis, dále pak je zde vystavena starobylá skříň a několik truhlic. V zadní části místnosti je ukázáno, jak vypadala sedací souprava z konce 18. století, je zde pohovka, křesla a stolek. V pozadí této scenérie je tabule s textem o 18. století. Naproti této soupravě se nachází 2 vitríny s předměty rovněž ze století 18. a to mince, šperky a různé hygienické nástroje.

Webové stránky tohoto muzea jsou velmi podrobné. Naleznete na nich odpověď na vše, co Vás napadne a každá expozice má svůj odkaz. Na stránkách archeologie se dozvíme, jak expozice vznikala, od kdy do kdy bude trvat, je zde stručný komentář a fotky přímo sálů   i samotných artefaktů.

Celá expozice je doplňována fotografiemi z výzkumů, různých rekonstrukcí či staveb z daného období. Fotografie jsou zvětšené tak, že se zabírají většinu výšky zdi.

Tato expozice se mi až nějaké drobnosti velmi líbila, je zde velmi příjemný personál, který Vám odpoví na cokoli se zeptáte. Určitě bych ji doporučila všem spolužákům.

Železný meč: Meč jako symbol společenského postavení - seminární práce

autor: Vlk

Železný meč
Meč jako symbol společenského postavení

Úvod

            Některé předměty v dějinách lidstva byly dávnými společnostmi bezesporu vnímány jako symbol společenského  postavení svých majitelů. Mezi takovéto předměty můžeme řadit třeba sekeromlaty v eneolitu, koně v raném středověku (i jiných obdobích), bronzové dýky v době bronzové či jiné předměty. Jedním z takových předmětů byl v dávných společnostech i meč a to po větší část období jeho praktického využití. Tuto seminární práci bych chtěl zasvětit osvětlení jeho symbolického významu v různých dějinných obdobích.

Proč právě meč?

            Důvodů, proč si tento předmět získal takové postavení je patrně více. Jedním z těchto důvodů je dle mého názoru již sám materiál, z něhož byly meče vyrobeny, tedy železo (dříve bronz). Samotná cena železa je neopominutelná, obzvlášť v počátečním období použití železných mečů, tedy v době halštatské, kdy rozšíření tohoto kovu ještě nebylo velké a železo nebylo zcela běžným materiálem a jeho cena byla patrně velmi vysoká, což. můžeme odvodit z nálezů většího počtu železných artefaktů pouze v bohatších hrobech v podobě nožů, kování vozů a dalších předmětů. Nicméně ani v pozdějších obdobích nebyla cena železa zcela zanedbatelná, na což můžeme usuzovat z depotů polotovarů železa ještě v období středověku. Jako příklad nám mohou posloužit nálezy sekerovitých hřiven v depotech. U venkovského obyvatelstva se ještě v období raného středověku omezovalo množství železných předmětů jen na nejnižší nezbytný počet a to hlavně nástroje jako sekera či nůž. Například raně středověké meče patrně vážily kolem jeden a půl kilogramu i více, z nichž drtivou většinu hmotnosti tvořilo železo. Hmotnost ostatních materiálů - dřevěného jílce, popř. jeho kožené omotávky - můžeme považovat za zanedbatelnou. Cena už samotné takové hmotnosti železa jako suroviny také jistě nebyla zanedbatelná.

            Dalším faktorem zvyšujícím reálnou i společenskou i reálnou hodnotu (cenu) tohoto předmětu byla i značná řemeslná náročnost výroby meče a nutnost specializovanosti jeho výroby. Běžný venkovský kovář patrně nebyl schopen takovou zbraň vyrobit. Ve vrcholném až pozdním středověku s jistotou existovali specialisté, kteří se věnovali pouze výrobě mečů nebo dokonce pouze jen jejich součástí, například jen čepelí takzvaní čepelníci. Čepelníci se zabývali výrobou pouze čepelí a kompletací meče, tedy osazením jílce a hlavicí, se zabývali mečíři, kteří ale také nejspíš sami čepele vyráběli. Mezi léty 1351 a 1400 víme na Starém Městě Pražském o patnácti mečířích a jedenácti čepelnících.

            Významným důvodem symbolické funkce meče je nepochybně nejen nutnost specializace jeho výroby, ale i jasná specializace jeho funkce. Co je to vlastně meč? Meč je zcela jistě zbraň, tedy předmět používaný k boji člověka proti člověku. Jeho postavení oproti mnoha jiným předmětům používaným ke stejnému účelu je ale poněkud odlišné. Meč byl totiž používán pouze jako zbraň a k žádnému jinému účelu. Výjimky z tohoto pravidla

existují, ale jsou velmi vzácné. V muzeu ve Vídni můžeme třeba nalézt novověké dvouruční meče k lovu divokých prasat. Ostatní nástroje sloužící jako zbraně totiž většinou plní i další funkce různého charakteru. Kopí, oštěp, luk a kuše slouží jako nástroje lovecké. Sekera jako nástroj k opracování dřeva či řeznictví. Nůž a tesák pak jako nástroje k širokému použití pro mnoho účelů. Většina těchto předmětů také na rozdíl od meče pravděpodobně nevznikla jako zbraň. Výjimkou z výčtu je pouze kuše, která naopak pravděpodobně jako zbraň vznikla. Je zde, myslím, jasně vidět, že už svým použitím se v případě meče jedná o výlučný předmět, i když po vojenské stránce existují jemu podobné předměty. Jako příklad můžeme použít třeba sekeromlat, který jednoznačně navíc plní i funkci symbolickou nebo palcát, který taktéž plní pouze bojovou funkci. V tuto chvíli by asi bylo dobré připomenout fakt, že válečnická úloha často náležela vyšším vrstvám společnosti a že zbraně bývají nezřídka jedním z atributů movitosti pohřební výbavy majitele, ať už se jedná o sekeromlat, meč, dýku či kopí.

Bronzová kopí - seminární práce

autor: Abbadan

Bronzová kopí

1.   Těžba surovin a metalurgie

Těžba rud v mladší době bronzové v Evropě je doložena těžbou mědi například v tyrolských Alpách, Španělsku nebo Bulharsku. Způsob, jakým pravěcí horníci při dolování rud ze země postupovali, je tedy známý. Šlo již o poměrně vyspělou těžbu v hlubinných šachtách zpevněných dřevěnou výztuží, které byly vybaveny větracími šachtami. Proces samotné těžby spočíval v tom, že před stěnou byla rozložena hranice a zapálen oheň. Stěna byla silně zahřáta a poté vodou prudce ochlazena, následkem čehož rozpukala a rudu bylo možné vylámat. Získaný materiál byl nošen na povrch v kožených vacích, nebo jednoduchým rumpálem vytahován na povrch. Na místě zřejmě docházelo k drcení a čištění rudy, a poté k tavení v tavících píckách do formy nejčastěji ve tvaru tzv. koláčů (čoček) nebo hřiven, vhodných k transportu a výměně.

Z území Čech přímé doklady těžby mědi nejsou. Měď nalézaná na našem území v eneolitu je především sedmihradského a slovenského původu, v mladších obdobích je využívána surovina z Alp a středního Německa. Ovšem v Krušných horách se vyskytoval cín, tedy druhá složka potřebná k výrobě bronzu (cínový bronz), který se začal do slitiny přidávat ve starší době bronzové (Reinecke BA2). V nejstarší fázi starší doby bronzové (Reinecke BA1) se k mědi přidával arsen, nebo již arsen měď obsahovala jako příměs (arsenový bronz), ale cín měl lepší vlastnosti a oproti arsenovému bronzu, který měl stříbřitou barvu, cínový bronz byl barvy zlatavé. V době, kdy popularita zlata výrazně narůstala, je možné, že i zlatavá barva přispěla k většímu využití cínu.

Koroze a konzervace kovových předmětů

autor: Abbadan

KOROZE A KONZERVACE KOVOVÝCH PŘEDMĚTŮ

KOROZE

Koroze je samovolné, postupné rozrušení kovů či organických i anorganických materiálů vlivem chemické nebo elektrochemické reakce s okolním prostředím. Může probíhat v atmosféře nebo jiných plynech, ve vodě a jiných kapalinách, zeminách a různých chemických látkách, které jsou s materiálem ve styku. Toto rozrušování se může projevovat rozdílně; od změny vzhledu až po úplný rozpad celistvosti.

KONZERVACE KOVOVÝCH ARTEFAKTŮ

Průzkum předmětu

Před konzervací jakéhokoli předmětu musí byt v první řadě proveden průzkum, díky kterému zjistíme závažnost poškození artefaktu a můžeme tedy navrhnout vhodný postup práce. Do průzkumu se zahrnuje i zpracování historických informací o předmětu, jeho dřívější způsob využití, v neposlední řadě i identifikace místa nálezu a možné historické spojení s danou lokalitou.