SITULY, VĚDRA, KOTLE BRONZOVÉ (A JEJICH SOUČÁSTI např. Ataše)
Podle předpokladů se domníváme, že surovinu na výrobu bronzu mohla poskytnout kromě alpských ložisek také ložiska cínu a mědi z Krušných hor, zejména v okolí Radovesic, kde byl představen nález polymetalické rudy s obsahem mědi, olova a dalších prvků v kontextu LT A. Uvažuje se o tom, že lokalizace některých hradišť pak souvisela mj. s kontrolou zdrojů mědi a cínu a že některé kamenné artefakty mohly být používány při těžbě a k roztloukání rudy (Venclová a kol. 2008, 42). V Krušných horách v okolí Krupky a také ve Slavkovském lese v západních Čechách se nacházejí celoevropsky významná ložiska cínu. Značný význam také mohlo mít ložisko kasiteritu u Tehova na Říčansku, pokud ještě nebylo v době laténské vyčerpáno (Venclová a kol. 2008, 42). Využívání těchto zdrojů lze sice předpokládat, ale prokázané však není (Venclová a kol. 2008, 73). Podle složení bronzu, zejména obsahu cínu (poměr cínu ku mědi činil nejčastěji 1:9) a také olova, se lišila i teplota potřebná k tavbě. Vyšší obsah olova charakterizuje technologickou inovaci zvyšující tvárnost bronzové slitiny (Venclová a kol. 2008, 73).
Jako kovolitecké dílny bývají interpretovány zahloubené objekty v obytných areálech, v nichž se nalezly hliněné tyglíky, někdy s kapkami bronzoviny, příp. doprovázené také železnou kovářskou struskou a dyznami (Radovesice, Libochovice, Tuchoměřice), (Venclová a kol. 2008, 42). V době římské je těchto dokladů ještě méně. Máme doloženou kovárnu v Berouně, kde byly zjevně zpracovávány i barevné kovy, což předkládají nálezy kousků bronzoviny a strusky ve formě bronzových plíšků. Většina bronzových nádob se neomezuje na jednu kulturu, nýbrž jsou obvyklé na větších územích, zahrnující zhruba hornodunajská a středodunajská popelnicová pole a v současné době se objevují i daleko na severu. Jsou to výrobky specialistů ve zpracování měděného plechu, kteří ovládali nejen technicky tepání a žihání, ale také techniky vybíjené a cizelované výzdoby a ovládali i nýtování, neboť tímto způsobem se připojovala ucha. Dílen nebylo mnoho, takže výskyt bronzových nádob lze většinou uvést ve vztah se směnou na větší vzdálenosti (Pleiner-Rybová 1978, 577).
V době halštatské byli bronzové nádoby zpravidla součástmi picích souprav, které se dávaly do hrobu vynikajícím osobnostem, a zdá se, že to nebyli jen věci okázalého přepychu, ale že souviseli s kultovními úkony i při obřadech pohřbu. V době halštatské jsou totiž takové nádoby zobrazovány ve slavnostních scénách na výzdobě bronzových situl z jihovýchodní a jižní Evropy (Pleiner-Rybová 1978, 577).
V období bylanské kultury byly všechny nádoby zhotovovány z plechu spojovaného falcováním a nýty, některé byly opatřeny litými atašemi s uchy. Z nálezů v rámci tohoto období zatím známe tyto předměty: situla se zúženým spodkem, vysoko položenou zalomenou výdutí a ven přehnutým okrajem z lokalit Rvenice a Praha-Vinoř). Dále pak kotlík s křížovou ataší s prohnutým dnem, vyššími oble a slabě zataženými stěnami a dvěma uchy s křížovými atašemi z lokality Nymburk (Venclová a kol. 2008, 54).
V halštatské mohylové kultuře byly nádoby zhotovovány stejným způsobem jako v kultuře bylanské, tedy z plechu spojovaného falcováním a nýty. Najdeme zde např. situlu, která má kónický spodek, žebra na plecích a lité držadlo z lokality Dobřany. Vědro se srpovitou ataší, je to nádoba kónického těla nízkých oblých plecí s pohyblivým držadlem upevněným pouty ve tvaru W z lokality Kříše, kde toto vědro bylo nalezeno v mohyle. Původně nebylo časové a kulturní zařazení nálezu správně rozpoznáno a nádoba byla považována za kotlík (Venclová a kol. 2008, 75). Dále pak vědro typu Kurd s nižším válcovitým hrdlem, šikmými plecemi, kónickým tělem, páskovým uchem s obdélníkovitou ataší z lokality Kyšice-Dýšina a jako poslední kotlík s křížovou ataší, je to nádoba oblých stěn s pohyblivým držadlem nalezená na lokalitě Švihov-Červené Poříčí v okresu Klatovy.
V slezskoplatěnické kultuře jsou bronzové nádoby doloženy pouze několika exempláři a to spíše fragmenty. Zatím nebyla doložena ani jediná nádoba z typů, kterými se zabývá má seminární práce.
V pozdní době halštatské tvořili bronzové nádoby celé picí servisy, jak to ukazuje soubor z mohyly v Hradišti u Písku; sloužily k mísení nápojů (stamnos-situla), nalévání (zobákovitá konvice) a pití (dvojice mis), (Venclová a kol. 2008, 130). Nádoby byly vytepáváním za tepla z několika kusů plechu na šablonách; ataše, části držadel a ozdobných okrajů byly odlévány do ztracené formy. Jako exempláře z Čech uvedu stamnos-situlu, která má kónické stěny, zaoblené odsazené plece, široký okraj na kterém byly původně přiletovány dvě lité ataše tvaru ploché destičky. Jedno dochované pouto se dvěma otvory pro pohyblivá držadla nese na bázi motiv lotosového květu (Mírkovice), (Venclová a kol. 2008, 133). Dalším předmětem je situla se svislým hrdlem, která je opatřena jedním pohyblivým obloukovým držadlem spojeným s ataší přinýtovanou k vnější straně hrdla, dno je připojeno falcováním a stěny jsou vyrobeny ze dvou plechů spojených nýty (Veselý nad Lužnicí-Vlkov). Ještě byla nalezena situla v Jaroměři, která měla snad tordovaná ucha.
Veškeré bronzové nádoby doby laténské jsou zřejmě importy z antického světa, nejčastěji z Itálie. Zlomky a součásti nádoby jsou známy především z oppid (Závist, Stradonice, Třísov), v bronzových kotlích byly uloženy depoty zlatých mincí z Podmokel a v jiném tzv. duchcovský depot z Lahoště-Obřího pramene. Oba tyto kotle můžeme typově zařadit jako typ Eggers 20. Určité typy zastupují vědra Eggers 18 s delfínovitou ataší (Stradonice, jelikož jsou delfínci odlišní, je pravděpodobné, že jsou ze dvou nádob) do této skupiny také pravděpodobně patří pouto držadla vědra, které má pod kroužkem dva zahrocené prohnuté výběžky (Staré hradisko). Vědra s delfínovitou ataší byla vysoká 200 až 250 mm, na dně mívala připájeny tři nožky, tělo se směrem nahoru rozšiřovalo, výduť byla pod válcovitým hrdlem s mírně vně prohnutými stěnami. Držadla byla masivní a obloukovitě prohnutá s konci zpět stočenými. Dále pak typ Eggers 19 se srdcovitou ataší a Eggers 21 s trojúhelníkovitou ataší. Pouto vědra se srdcovitou ataší tvoří kroužek, prohnutá tyčinka s vyznačenými hranami a ataše ve tvaru srdce, od předchozích věder se tato liší pouze ataší a nepatrně širším dnem. Podle Wenera jsou považovány za starší než vědra s delfínovitou hlavičkou. Vědra jsou na oppidech zastoupena pouze atašemi, zlomky držadel a jejich pouty.
V době kolem přelomu letopočtu se území Čech dostalo do intenzivnějšího kontaktu se středomořským světem, římská expanze v tomto období znamenala faktické ovládnutí oblastí kolem Rýna a Dunaje. Bronzové nádoby se do Čech dostávají po tzv. Norické cestě (Via Norica), která vycházela z Aquileie a směřovala přes Virunum k Linci-Lentii či Ensuu-Lauriacu. Na tuto cestu pravděpodobně navazovaly linie stezek, vedoucích přes Šumavu na Prachatice, Vodňany, Strakonice, Písek a dále do vnitrozemí (Salač a kol. 2008, 110).
V tomto období se začíná zvyšovat také množství předmětů římské provenience. Mezi předměty vyrobenými na území římských provincií představují nejzajímavější skupinu
bronzové nádoby (Salač a kol. 2008, 100). Nejstarší římské nádoby na našem území pocházejí z laténských oppid, nejvíce jich bylo objeveno ve Stradonicích. Nálezy z ostatních oppid jsou spíše sporadické. Oblíbena byla situlová vědra s delfínovitými, břečťanovými a trojúhelníkovitými atašemi (Eggers 18, 19, 21) ze Stradonic vyrobené pravděpodobně v Itálii (Salač a kol. 2008, 100). Tyto nádoby jsou podle Petrovszkého charakterizovány jako produkce 1. generace, kterou doprovázejí jednodušší tvary, především bronzová vědra s železným okrajem (Eggers 7-8), vyráběná ještě v laténské tradici např. z Dobřichova-Pičhory, Lužce nad Vltavou. Nádoby z doby římské nacházíme především v žárových nebo kostrových hrobech a zcela ojediněle je známe i ze sídlišť. V našich zemích se můžeme setkat s pestrou škálou různých tvarů a typů. V žárových hrobech se zachovali velmi často poškozené a přetavené zlomky, u nich je mnohdy obtížné určit původní tvar. Nejstarší nálezy je možno předpokládat již v plaňanském horizontu.
Největší rozkvět zaznamenaly naše země, resp. Čechy v období horizontu Marobudovy říše. K nejčetnějším tvarům patřily kotle s polokulovitou výdutí a s železnými okraji, vědra s obličejovými atašemi (Eggers 24), plechová östlandská vědra (Eggers 38). Jsou doloženy i ojedinělé a zvláštní tvary, ke kterým patří kotel typu Eggers 33 z Holubic. Od počátku 2. století je patrný úpadek brynzařských dílen jak v Kampánii, tak i v Galii (Salač a kol. 2008, 108).
Také v následujících fázích starší doby římské až do počátků 3. století import bronzových nádob neustal. Dovážela se vědra s obličejovými atašemi (Eggers 25-29), s trapezoidními atašemi (Eggers 30), östlandská vědra (Eggers 38-41), kotel s železnou obrubou (Eggers 42), žlábková vědra (Eggers 47). Ke zcela unikátním nálezům je třeba zařadit velký kotel se čtyřmi germánskými (svébskými) bustami z bohatého hrobu z Mušova.
Ve druhé polovině 3. a v průběhu 4. století lze sledovat znatelný úpadek dovozu nádob, který se promítl i do typologické skladby. V tomto období převažují vědra östlandská (zejména Eggers 40-42) a kónická (Eggers 36). Na několika nádobách byly zjištěny také kolky výrobců. K nejznámějším patří např. B•BVCCION(is) OMVL(li), TI•ROBILI•SI(ti) a C•ATILI•HANNON(is), (Droberjar 2002, 30-33).
Literatura:
Drda, P. – Chytráček, M. – Koutecký, D. – Michálek, J. – Vokolek, V. – Venclová, N. (ed.) 2008: Archeologie pravěkých Čech 6, Doba Halštatská. Praha, 42, 54, 75, 91, 130-133.
Drda, P. – Michálek, J. – Militký, J. - Salač, V. – Sankot, P. – Vokolek, V. – Venclová, N. (ed.) 2008: Archeologie pravěkých Čech 7, Doba Laténská. Praha, 110.
Droberjar, E. – Militský, J. – Musil, J. – Urbanová, K. – Salač, V. (ed) 2008: Archeologie pravěkých Čech 8, Doba římská a stěhování národů. Praha, 100, 108, 110.
Pleiner, R. – Rybová, A. (ed.) 1978: Pravěké dějiny Čech. Praha, 577-583.
Svobodová, H. 1983: Bronzové nádoby z keltských oppid v Čechách a na Moravě. Archeologické rozhledy XXXV. Praha, 656 – 675.
Droberjar, E. 2002: Encyklopedie římské a germánské archeologie. Praha, 30 – 33.
Obrazová příloha:
obr. 1 kotlík s křížovou ataší, bylanská kultura
obr. 2 kotlík s křížovou ataší, halštatská mohylová kultura
Žádné komentáře:
Okomentovat