Seminární práce: Konvice bronzové

Autor:Lucka Lapáčková

Bronzové konvice 

(zkráceno)
(Obrazovou přílohu stahujte zde)

 ÚVOD

Bronzové konvice, jakož i soubory ostatních bronzových nádob, náležely k předmětům vysoce ceněným. Jejich výskyt počínáme pozorovat již v pozdně halštatském období a zřetelněji v časné době laténské, v prostoru bohatých „knížecích“ hrobů. Produkce bronzových konvic se plynule udržovala až do doby římské.

Tzv. toreutické výrobky indikují nejen významné společenské postavení majitele, nýbrž i důležité obchodní kontakty. Obchod však nemusel být jedinou formou distribuce. Mohlo se též jednat o dary, součásti věna či kořist.

Práce toreutických mistrů se odráží na vzhledu těchto impozantních nádob. Stejně jako čas formoval společnost i na bronzových nádobách je znát vývoj, jenž nám umožňuje jejich chronologické zařazení.

3. PICÍ SERVISY

Již víme, že bronzové konvice reprezentovaly prestižní importy. Z praktického hlediska tyto výrobky pochází z tzv. picích servisů. Jak nápojové soubory, tak i picí rituály či obřady procházely svým osobitým vývojem.

3.1. Eneolit

Tradice picích obřadů všeobecně sahá hluboko do pravěku. Již časně eneolitické kultury organizovaly picí ceremonie specifického rázu. Evžen Neústupný vyčlenil tzv. eneoliticko-bronzový keramický komplex 1 , který se uplatňuje v průběhu časného eneolitu a vyznívá na počátku doby železné. Část tohoto komplexu lze interpretovat jako picí soubory, které zřejmě sloužily k pití piva při slavnostech nebo rituálech. V časném eneolitu sem patří bohatě zdobené džbánky (jordanovské, mladší jordanovské, skupiny jenštejnské, schussenriedské), později nezdobené džbánky michelsberské (Neústupný et al. 2008, 59).

1 Jde o soubor ustálených forem nádob, který obsahuje čtyřuché a dvouuché amfory, poháry, džbánky, hrnky a koflíky, mísy, hrnce a zásobnicové nádoby s nálevkovitým hrdlem a úzkým hrdlem. Teritoriálně je omezen na střední Evropu a jižní Skandinávii. V časném eneolitu je tento komplex charakteristický především pro kulturu nálevkovitých pohárů (Neústupný et al. 2008, 59). 4

Seminární práce: Situly, vědra a bronzové kotle

autor: Andrea Zezulková

SITULY, VĚDRA, KOTLE BRONZOVÉ (A JEJICH SOUČÁSTI např. Ataše)

Na začátku mé seminární práce představím něco málo o získávání bronzu jako suroviny a způsobu výroby, dále se budu zabývat situlami, vědry a bronzovými kotli od doby halštatské po dobu římskou.

Podle předpokladů se domníváme, že surovinu na výrobu bronzu mohla poskytnout kromě alpských ložisek také ložiska cínu a mědi z Krušných hor, zejména v okolí Radovesic, kde byl představen nález polymetalické rudy s obsahem mědi, olova a dalších prvků v kontextu LT A. Uvažuje se o tom, že lokalizace některých hradišť pak souvisela mj. s kontrolou zdrojů mědi a cínu a že některé kamenné artefakty mohly být používány při těžbě a k roztloukání rudy (Venclová a kol. 2008, 42). V Krušných horách v okolí Krupky a také ve Slavkovském lese v západních Čechách se nacházejí celoevropsky významná ložiska cínu. Značný význam také mohlo mít ložisko kasiteritu u Tehova na Říčansku, pokud ještě nebylo v době laténské vyčerpáno (Venclová a kol. 2008, 42). Využívání těchto zdrojů lze sice předpokládat, ale prokázané však není (Venclová a kol. 2008, 73). Podle složení bronzu, zejména obsahu cínu (poměr cínu ku mědi činil nejčastěji 1:9) a také olova, se lišila i teplota potřebná k tavbě. Vyšší obsah olova charakterizuje technologickou inovaci zvyšující tvárnost bronzové slitiny (Venclová a kol. 2008, 73).
Jako kovolitecké dílny bývají interpretovány zahloubené objekty v obytných areálech, v nichž se nalezly hliněné tyglíky, někdy s kapkami bronzoviny, příp. doprovázené také železnou kovářskou struskou a dyznami (Radovesice, Libochovice, Tuchoměřice), (Venclová a kol. 2008, 42). V době římské je těchto dokladů ještě méně. Máme doloženou kovárnu v Berouně, kde byly zjevně zpracovávány i barevné kovy, což předkládají nálezy kousků bronzoviny a strusky ve formě bronzových plíšků. Většina bronzových nádob se neomezuje na jednu kulturu, nýbrž jsou obvyklé na větších územích, zahrnující zhruba hornodunajská a středodunajská popelnicová pole a v současné době se objevují i daleko na severu. Jsou to výrobky specialistů ve zpracování měděného plechu, kteří ovládali nejen technicky tepání a žihání, ale také techniky vybíjené a cizelované výzdoby a ovládali i nýtování, neboť tímto způsobem se připojovala ucha. Dílen nebylo mnoho, takže výskyt bronzových nádob lze většinou uvést ve vztah se směnou na větší vzdálenosti (Pleiner-Rybová 1978, 577).

Železné hřivny a význam zpracování kovů na přelomu letopočtu a slovanském období

autor: Miho

Seminární práce:

Železné hřivny a význam zpracování kovů na přelomu letopočtu a slovanském období

(Stáhněte si i prezentaci k tématu :http://www.uloz.to/xVD6nBk/prezentace2-pdf )

    Předmětem mého odborného referátu jsou železné hřivny. Tyto jednoduché předměty známé znamenaly pro naše předky mnoho. Ačkoliv samozřejmě železo nebylo ceněno jako zlato, díky jeho skvělým vlastnostem stálo lidem za to, trápit se s jeho velice pracnou výrobou.


Počátky výroby železa a obchodovatelné suroviny
    Počátku výroby železa předcházela zaběhnutá výroba a zpracování mědi a jejich slitin, která má v Evropě kořeny již na sklonu eneolitu, ale předtím však již v 7. až 5. tis. př.n.l. některé kmeny na Předním východě tuto technologii ovládaly. V průběhu doby bronzové se začala projevovat vyčerpanost dosud známých ložisek, což byla jedna z příčin, proč se lidé začali ohlížet po jiném kovu, který by uspokojil stále se zvětšující poptávku. Na základě velice ojedinělých nálezů lze předpokládat, že první setkání člověka s kovovým železem, nastalo již dávno před rokem 3000 př.n.l., na území ve východním
Středomoří. Zpočátku se jednalo hlavně o železo meteoritické (charakteristické vysokým obsahem niklu, obrázek 1.), či železo náhodně vyrobené. V třetím a druhém tis. př.n.l. začaly pracovat první železářské pece v přední Asii a Anatólii, kdy se jednalo především o zbraně a předměty mimořádného významu. Vznik železářství je úzce spojen se zaběhnutou technologií výroby mědi, kdy tavbou sulfidických rud (CuFeS2) vzniká železo jako vedlejší, odpadový produkt. K oddělení obou technologií došlo ke konci 2. tis. př.n.l., kdy se v objevují v 12.-11.st. př.n.l. železné zbraně i výjimečně zemědělské nářadí, ale stále se jedná o okolí východního Středomoří. Otázka, kde vznikla metalurgie železa, je stále nezodpovězená, zda –li se objev uskutečnil na jednom místě kulturního dějiště, či zda se jedná o jev , polygenetický. Do Evropy se znalost výroby železa dostávala přes Středomoří, Makedonii, dnešní severní Jugoslávii a do východních podhůří Alp, odkud se pak volně šířila do ostatních částí střední a severní Evropy. Do střední Evropy se znalost zpracování železa dostala až v halštatském období, okolo 8.st. př. n. l.

Recenze na knihy: Pravěk českých zemí v evropském kontextu, Keltové našich zemí v evropském kontextu

 autor: Aenale, Detremar

   Jan Bouzek: Pravěk českých zemí v evropském kontextu. Triton Praha 2005.

 Jan Bouzek: Keltové našich zemí v evropském kontextu. Triton Praha 2007.

     Prof. PhDr. Jan Bouzek, DrSc., narozený 17. února 1935 v Praze, je profesorem klasické archeologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, pracovníkem Ústavu archeologie a muzeologie na Masarykově universitě v Brně a také autorem celé řady publikací a vysokoškolských skript. Jako odborník na starověk se zabývá především o Středomořskou oblast.

     V První monografii se J. Bouzek zaměřuje na chybějící článek v odborných publikacích – pojednání o našem pravěku v evropském kontextu. V této knize se věnuje především kulturnímu vývoji našich zemí, přijímání a předávání znalostí mezi naším územím a zbytkem Evropy. První kapitola s názvem Krajina a lidé přibližuje čtenářům význam naší země v pravěku – ve smyslu geografickém a klimatickém. Kniha je dále dělena do kapitol zaměřených na období od paleolitu až po dobu halštatskou. Autor jmenuje nejdůležitější a nejvýraznější kultury a typické artefakty doby, přičemž nesklouzává k jednoduchému popisu, ale poukazuje na jednotlivé časové, tak i místní rozdíly. Kniha je zakončena samostatnou kapitolou Etruskové a Čechy, týkající se konce doby halštatské a začátku doby laténské, kdy byl rozvinut dálkový obchod s jihem a na českých lokalitách se tak nachází mnoho importů právě z Etrurie či Řecka.

Recenze na výstavu: Po stopách Keltů - Nasavrky

autor: Abbadan

 Po stopách Keltů – Nasavrky

Město Nasavrky leží asi 20 km jižně od Pardubic na svazích Železných hor. Dnešní stálá expozice „Po stopách Keltů“ je umístěna v prostorách renesančního zámku, který byl kolem roku 1600 přestavěn z tvrze, vybudované v 10. - 11. st. jako strážiště pro celníky. V 90. letech 20. st. prošla budova rozsáhlou rekonstrukcí. Dnes je zámek využíván ke kulturním účelům. V přízemí je obřadní síň, informační centrum a cestovní kancelář. V prvním poschodí se nachází již zmiňovaná expozice, kterou zde v roce 2005 otevřelo občanské sdružení Boii. Druhé poschodí je využíváno pro výstavy a koncerty, jako například každoroční výstava výtvarných děl, nazvané „Nasavrcká paleta“, nebo také „Nasavrcké hudební léto“.

Expozice je rozmístěna do šesti místností rozdělených do 8 zastavení. Hned naproti schodům na návštěvníky čeká figurína keltského válečníka, držící oštěp a štít. Návštěvník se zde dozví základní informace o keltském obyvatelstvu, kdo byli, v jakém období a kde žili, jak se oblékali a také proč a kdy jejich civilizace zanikla. V druhé části místnosti máme možnost nahlédnout do rekonstrukce keltské polozemnice, ve které nalezneme předměty denní potřeby Keltů, jako je bronzový kotlík na železném závěsu, keramické nádoby, nářadí, kamenný žernov, stojan na spřádání lnu, nebo předměty osobní potřeby.