autor: Miho
Kdybych teď nepsala report o semináři experimentální archeologie, ale třeba o konferenci o římských sponách, byla by moje práce strašně vážná až závažná. Protože tomu tak ale není a tento víkend jsme se v Deštném bavili nevážně až odvázaně, pojímám tento text v duchu celého semináře a experimentálně to tu zkusím svou krásnou východočeštinou zrekonstuovat.
Naše Radikální skupina (jen počkejte, ještě o nás uslyšíte) z Hradce se přikodrcala svým tančíkem tak akorát včas. V podstatě jsme si stihli jen koupit nějaké tekuté dobro a obsadit pohodlné gauče v chatě Va potoce a pořadatel Bohumír Dragoun nás už všechny vítal a zahajoval konferenci, která začínala příspěvkem Kristýny Urbanové a Jiřího Košty. První přednáškový blok měl trvat do sedmi večer, kdy byla večeře. Za sebe bych ráda vyzdvihla práci, kterou představil Jarda Fieger. Fantasticky hovořil o výrobě kamenných mlýnků a žernovů, výklad podával laicky ale lidsky a na posluchače působila jeho zapálenost pro práci jako feromony.
Mezi referáty se také výrazně vyjímal výstup Honzy Zemana, který se všem přítomným slečnám představil jako Zoro. Při lehkém poskakování před projekčním plátnem přednášel o svých hokusech pokusech s tavbou a litím bronzu. Když jsem ho tak poslouchala, v hlavě se mi tvořilo nějaké přísloví ve smyslu Když chceš bronzu líti, nelej do sebe pití. No zatím to není moc dobré, ale zapracuju na tom! Zoro zcela jistě nezanechal dojem jen ve mně a když v neděli zase vystupoval, bylo pro mě velkým zklamáním, že neposkakoval a mluvil docela normálně…
Povečeřoví přednášející byli didaktiky znalí, věděli, že hrou se nejvíc naučí a že i dospělí lidé si rádi hrají, takže dobrovolníci se zdravotním připojištěním si zkoušeli štípání kamene pod vedením Petra Zítky. Dobrovolníci bez zdravotního připojištění pak hráli zcela bezpečnou zarcheologizovanou podobu Kimovy hry, kterou připravily Hana Plíhalová a Eva Pecháčková.
Na sobotu se každý těšil, byly naplánované tři exkurze po pravěkých vesnicích (odmítám používat slovo archeoskanzen, vždyť je to blbost, nic takového nemůže existovat). Každý byl velmi zvědav na Všestary a každý byl velmi zklamán, nejvíce pak právě naše Radikální skupina. Protože chci ještě dostudovat, nebudu to raději více rozebírat, zcela jistě ale můžu říct aspoň to, že na Všestary budou účastníci konference vzpomínat ještě za pár let. Pohledem na poctivě odvedenou práci jsme se ale uspokojili na Křivolíku. Tam se dá pochválit a závidět v podstatě všechno, skvělé umístění, rozmístění a skvělá parta, která to má na svědomí. Řekla bych, že každý druhý si cestou na Villa Novu rozmýšlel, kde má nějaký ten kus půdy na kterém by se dalo stavět. Všichni Křivoličtí jsou nakaženi tou nejzávažnější formou entuziasmu a my, ubožáci bez imunity, to asi pěkně odskáčeme.
Villa Nova je takový stabilní projekt, který zná prakticky každý. Já si pamatuji, že jsem tam byla ještě jako malinká holčička na exkurzi se školou. Myslím, že pro každého, který o nějaký takový areál pečuje to byla taková vzpruha; člověk pochopí, že i taková bláznivina může fungovat. Na Villa Nově se tomu věnují s láskou a duch toho místa je krásný.
V autobuse jsme měli dost prostoru k diskusi, což je dobře, neboť při večerních blocích přednášek na to nijak moc času nebylo. Vzhledem k tématům, která se zde otvírala je to velká škoda, často se zabrousilo od experimentů a rekonstrukcí i k prezentaci archeologie, což je téma, nad kterým by se dalo mudrovat hodiny. Hovory o prezentaci neustaly ani poslední, nedělní den, zvlášť pak, když Kristýna Urbanová a Jiří Košta rozvíjeli takové složité téma, jako je výuka pravěku na školách a ideální podoba informací stravitelná pro školáky. Malý návod, jak pracovat s cílovými skupinami dětí i dospělých dal Jan Tonda Půlpán. Demonstroval svůj způsob, jak do člověka ochotného poslouchat a dívat se nalít co nejvíce informací tak, aby odcházel aspoň se 70% poznání. Sta procent člověk dosáhne už pouze tím, že se o problematiku začne sám aktivně zajímat. Tondo, dám ti radu, jak dosáhnout u žen úspěšnosti 120%! Ukaž jim svou fotku, jak tam seš jen v tej bederní roušce!
Při nedělním dopoledni ještě Jarda Fieger statečně zapůjčil své broušené sekery a připojištění dobrovolníci zase s nadšením zkoušeli nějaké strašně nebezpečné experimenty se štípáním dřeva. Já respektovala moc těchto mystiských nástrojů a radši pěstovala družbu, vždyť konference byla téměř u konce, pak už nás kromě posledního společného jídla nečekalo nic než cesta domů! Snad nikdo při odjezdu neřekl, že je rád, že to končí. Co znělo nejčastěji byly plány, co za rok, kdo si připraví referát a jak spolu zase probendíme noci… Jak se nám těžko loučí s novými přáteli a jak se musíme brzy sejít nad dobrým pívem. Nevím, proč za každým svým článkem dávám patetickej závěr (když tu slovy Bódi Dragouna vytvářím „kejč“), ale tenhle si o to vysloveně říkal. Konference v sobě ukrývala spoustu vzteku a rozhořčení, chvíli na to zase uklidnění a povzbuzení a ten proud emocí (společně s Křivoličáckým entuziasmem) mě asi nějak poznamenal. Takže díky organizátorovi, díky, díky! A příští rok se těšte na můj referát, bude to velkej styl.
