Seminární práce: Železná kladiva a kovadliny v pravěku

autor: J. Krpálek

Železná kladiva a kovadliny v pravěku

Kladiva a kovadliny jsou pracovní nástroje, které se vyvíjejí spolu s metalurgií železa. Kladiva jsou podle definice K. Sklenáře nástroje k zatloukání nebo zpracování materiálu úderem. Podle způsobu upevnění rozeznáváme v zásadě kladiva s tulejí a s okem, které může mít různý tvar a i samotné kladivo může mít zvláštní formy. (Viz. obrazová příloha)  

     Kovadliny jsou tvarově nejednotná hmotná podložka při zpracování kovu kováním. V zásadě prostý kovový blok s rozšířenou horní plochou, dolů zpravidla konicky zúžený, masivní nebo štíhlý. Tvar homole je jehlancovitý až klínovitý, někdy je opatřen průvlakem nebo rýhou pro zápustkové kování. I kovadlina má své zvláštní formy (viz. obrazová příloha)

Železo 

  Železo je kov, u něhož se často konstatuje, že vyřešil prohlubující se surovinovou krizi pozdní doby bronzové. Tato krize byla způsobená pozvolným vyčerpáním dostupných rudných zdrojů, zejména cínu, a snad i kvůli přerušení jejich dálkové distribuce pod vlivem společenské krize v 8. Století před Kr.

Seminární práce: Konvice bronzové

Autor:Lucka Lapáčková

Bronzové konvice 

(zkráceno)
(Obrazovou přílohu stahujte zde)

 ÚVOD

Bronzové konvice, jakož i soubory ostatních bronzových nádob, náležely k předmětům vysoce ceněným. Jejich výskyt počínáme pozorovat již v pozdně halštatském období a zřetelněji v časné době laténské, v prostoru bohatých „knížecích“ hrobů. Produkce bronzových konvic se plynule udržovala až do doby římské.

Tzv. toreutické výrobky indikují nejen významné společenské postavení majitele, nýbrž i důležité obchodní kontakty. Obchod však nemusel být jedinou formou distribuce. Mohlo se též jednat o dary, součásti věna či kořist.

Práce toreutických mistrů se odráží na vzhledu těchto impozantních nádob. Stejně jako čas formoval společnost i na bronzových nádobách je znát vývoj, jenž nám umožňuje jejich chronologické zařazení.

3. PICÍ SERVISY

Již víme, že bronzové konvice reprezentovaly prestižní importy. Z praktického hlediska tyto výrobky pochází z tzv. picích servisů. Jak nápojové soubory, tak i picí rituály či obřady procházely svým osobitým vývojem.

3.1. Eneolit

Tradice picích obřadů všeobecně sahá hluboko do pravěku. Již časně eneolitické kultury organizovaly picí ceremonie specifického rázu. Evžen Neústupný vyčlenil tzv. eneoliticko-bronzový keramický komplex 1 , který se uplatňuje v průběhu časného eneolitu a vyznívá na počátku doby železné. Část tohoto komplexu lze interpretovat jako picí soubory, které zřejmě sloužily k pití piva při slavnostech nebo rituálech. V časném eneolitu sem patří bohatě zdobené džbánky (jordanovské, mladší jordanovské, skupiny jenštejnské, schussenriedské), později nezdobené džbánky michelsberské (Neústupný et al. 2008, 59).

1 Jde o soubor ustálených forem nádob, který obsahuje čtyřuché a dvouuché amfory, poháry, džbánky, hrnky a koflíky, mísy, hrnce a zásobnicové nádoby s nálevkovitým hrdlem a úzkým hrdlem. Teritoriálně je omezen na střední Evropu a jižní Skandinávii. V časném eneolitu je tento komplex charakteristický především pro kulturu nálevkovitých pohárů (Neústupný et al. 2008, 59). 4

Seminární práce: Situly, vědra a bronzové kotle

autor: Andrea Zezulková

SITULY, VĚDRA, KOTLE BRONZOVÉ (A JEJICH SOUČÁSTI např. Ataše)

Na začátku mé seminární práce představím něco málo o získávání bronzu jako suroviny a způsobu výroby, dále se budu zabývat situlami, vědry a bronzovými kotli od doby halštatské po dobu římskou.

Podle předpokladů se domníváme, že surovinu na výrobu bronzu mohla poskytnout kromě alpských ložisek také ložiska cínu a mědi z Krušných hor, zejména v okolí Radovesic, kde byl představen nález polymetalické rudy s obsahem mědi, olova a dalších prvků v kontextu LT A. Uvažuje se o tom, že lokalizace některých hradišť pak souvisela mj. s kontrolou zdrojů mědi a cínu a že některé kamenné artefakty mohly být používány při těžbě a k roztloukání rudy (Venclová a kol. 2008, 42). V Krušných horách v okolí Krupky a také ve Slavkovském lese v západních Čechách se nacházejí celoevropsky významná ložiska cínu. Značný význam také mohlo mít ložisko kasiteritu u Tehova na Říčansku, pokud ještě nebylo v době laténské vyčerpáno (Venclová a kol. 2008, 42). Využívání těchto zdrojů lze sice předpokládat, ale prokázané však není (Venclová a kol. 2008, 73). Podle složení bronzu, zejména obsahu cínu (poměr cínu ku mědi činil nejčastěji 1:9) a také olova, se lišila i teplota potřebná k tavbě. Vyšší obsah olova charakterizuje technologickou inovaci zvyšující tvárnost bronzové slitiny (Venclová a kol. 2008, 73).
Jako kovolitecké dílny bývají interpretovány zahloubené objekty v obytných areálech, v nichž se nalezly hliněné tyglíky, někdy s kapkami bronzoviny, příp. doprovázené také železnou kovářskou struskou a dyznami (Radovesice, Libochovice, Tuchoměřice), (Venclová a kol. 2008, 42). V době římské je těchto dokladů ještě méně. Máme doloženou kovárnu v Berouně, kde byly zjevně zpracovávány i barevné kovy, což předkládají nálezy kousků bronzoviny a strusky ve formě bronzových plíšků. Většina bronzových nádob se neomezuje na jednu kulturu, nýbrž jsou obvyklé na větších územích, zahrnující zhruba hornodunajská a středodunajská popelnicová pole a v současné době se objevují i daleko na severu. Jsou to výrobky specialistů ve zpracování měděného plechu, kteří ovládali nejen technicky tepání a žihání, ale také techniky vybíjené a cizelované výzdoby a ovládali i nýtování, neboť tímto způsobem se připojovala ucha. Dílen nebylo mnoho, takže výskyt bronzových nádob lze většinou uvést ve vztah se směnou na větší vzdálenosti (Pleiner-Rybová 1978, 577).