Blažek Bouzek Bratislava Brno bronzová kopí bronzové meče Bureš Castellologica Bohemica ČAS časopis Čelákovice České Lhotice Čižmář článek Čtverák Děčín doba bronzová Droberjar DSN Durdík Eggers encyklopedie eneolit etruský experiment Frymburk Germáni halštat hornictví hra hrad Hradec Králové hradiště hřivna Chrudim Chvojka import Jablonec nad Nisou jehlice jeskyně Jižní Čechy kameny kanibalismus kasteologie Keltové keramika kladiva kniha koflík konzervace koroze kovadliny kovolitectví kovové artefakty Královehradecký kraj latén Lewis-Williams Liberec Liberecký kraj Lutovský lužická popelnicová pole metalurgie montánní archeologie Musil muzeum nabídka náhrobníky Národní muzeum národní technické muzeum návod nedestruktivní archeologie neolit Nitra Oliva Olomoucký kraj paleobotanika paleolit Památkářské časopisy Památková péče na Moravě Památky středních Čech Pardubice Pardubický kraj Pearce Píč Plzeň Podborský Poděbrady popularizace archeologie povrchové sběry pozvánka Praha pravěk Průzkumy památek ranný středověk recenze sborník seminární práce situla skalní hrad Vranov Sklenář Slabina Sloup v Čechách Slované Smejtek speleologie srkipta střední Čechy svatí Šmolíková šperk štípaná industrie technologie těžba surovin tip Turek tvrz únětická Velký Vřešťov Veneti Vokolek východní Čechy výstavy Waldhauser zámek záušnice zpracování nálezů Zprávy památkové péče železo Živá archeologie

pondělí 19. listopadu 2012

Seminář Rekonstrukce a experiment v archeologii

 autor: Miho
          Kdybych  teď nepsala report o semináři experimentální archeologie, ale třeba o konferenci o římských sponách, byla by moje práce strašně vážná až závažná. Protože tomu tak ale není a tento víkend jsme se v Deštném bavili nevážně až odvázaně, pojímám tento text v duchu celého semináře a experimentálně to tu zkusím svou krásnou východočeštinou zrekonstuovat.
          Naše Radikální skupina (jen počkejte, ještě o nás uslyšíte) z Hradce se přikodrcala svým tančíkem tak akorát včas. V podstatě jsme si stihli jen koupit nějaké tekuté dobro a obsadit pohodlné gauče v chatě Va potoce a pořadatel Bohumír Dragoun nás už všechny vítal a zahajoval konferenci, která začínala příspěvkem Kristýny Urbanové a Jiřího Košty. První přednáškový blok měl trvat do sedmi večer, kdy byla večeře. Za sebe bych ráda vyzdvihla práci, kterou představil Jarda Fieger. Fantasticky hovořil o výrobě kamenných mlýnků a žernovů, výklad podával laicky ale lidsky a na posluchače působila jeho zapálenost pro práci jako feromony.
          Mezi referáty se také výrazně vyjímal výstup Honzy Zemana, který se všem přítomným slečnám představil jako Zoro.  Při lehkém poskakování před projekčním plátnem přednášel o svých hokusech pokusech s tavbou a litím bronzu. Když jsem ho tak poslouchala, v hlavě se mi tvořilo nějaké přísloví ve smyslu Když chceš bronzu líti, nelej do sebe pití. No zatím to není  moc dobré, ale zapracuju na tom! Zoro zcela jistě nezanechal dojem jen ve mně a když v neděli zase vystupoval, bylo pro mě velkým zklamáním, že neposkakoval a mluvil docela normálně…
          Povečeřoví přednášející byli didaktiky znalí, věděli, že hrou se nejvíc naučí a že i dospělí lidé si rádi hrají, takže dobrovolníci se zdravotním připojištěním si zkoušeli štípání kamene pod vedením Petra Zítky. Dobrovolníci bez zdravotního připojištění pak hráli zcela bezpečnou zarcheologizovanou podobu Kimovy hry, kterou připravily Hana Plíhalová a Eva Pecháčková.
           Na sobotu se každý těšil, byly naplánované tři exkurze po pravěkých vesnicích (odmítám používat slovo archeoskanzen, vždyť je to blbost, nic takového nemůže existovat). Každý byl velmi zvědav na Všestary a každý byl velmi zklamán, nejvíce pak právě naše Radikální skupina. Protože chci ještě dostudovat, nebudu to raději více rozebírat, zcela jistě ale můžu říct aspoň to, že na Všestary budou účastníci konference vzpomínat ještě za pár let. Pohledem na poctivě odvedenou práci jsme se ale uspokojili na Křivolíku.  Tam se dá pochválit a závidět v podstatě všechno, skvělé umístění, rozmístění a skvělá parta, která to má na svědomí. Řekla bych, že každý druhý si cestou na Villa Novu rozmýšlel, kde má nějaký ten kus půdy na kterém by se dalo stavět. Všichni Křivoličtí jsou nakaženi tou nejzávažnější formou entuziasmu a my, ubožáci bez imunity, to asi pěkně odskáčeme.
            Villa Nova je takový stabilní projekt, který zná prakticky každý. Já si pamatuji, že jsem tam byla ještě jako malinká holčička na exkurzi se školou. Myslím, že pro každého, který o nějaký takový areál pečuje to byla taková vzpruha; člověk pochopí, že i taková bláznivina může fungovat. Na Villa Nově se tomu věnují s láskou a duch toho místa je krásný.
            V autobuse jsme měli dost prostoru k diskusi, což je dobře, neboť při večerních blocích přednášek na to nijak moc času nebylo. Vzhledem k tématům, která se zde otvírala je to velká škoda, často se zabrousilo od experimentů a rekonstrukcí i k prezentaci archeologie, což je téma, nad kterým by se dalo mudrovat hodiny. Hovory o prezentaci neustaly ani poslední, nedělní den, zvlášť pak, když Kristýna Urbanová a Jiří Košta rozvíjeli takové složité téma, jako je výuka pravěku na školách a ideální podoba informací stravitelná pro školáky. Malý návod, jak pracovat s cílovými skupinami dětí i dospělých dal Jan Tonda Půlpán. Demonstroval svůj způsob, jak do člověka ochotného poslouchat a dívat se nalít co nejvíce informací tak, aby odcházel aspoň se 70% poznání. Sta procent člověk dosáhne už pouze tím, že se o problematiku začne sám aktivně zajímat. Tondo,  dám ti radu, jak dosáhnout u žen úspěšnosti 120%! Ukaž jim svou fotku, jak tam seš jen v tej bederní roušce!
            Při  nedělním dopoledni  ještě Jarda Fieger statečně zapůjčil své broušené sekery a připojištění dobrovolníci zase s nadšením zkoušeli nějaké strašně nebezpečné experimenty se štípáním dřeva. Já respektovala moc těchto mystiských nástrojů a radši pěstovala družbu, vždyť konference byla téměř u konce, pak už nás kromě posledního společného jídla nečekalo nic než cesta domů!  Snad nikdo při odjezdu neřekl, že je rád, že to končí. Co znělo nejčastěji byly plány, co za rok, kdo si připraví referát a jak spolu zase probendíme noci… Jak se nám těžko loučí s novými přáteli a jak se musíme brzy sejít nad dobrým pívem. Nevím, proč za každým svým článkem dávám patetickej závěr (když tu slovy Bódi Dragouna vytvářím „kejč“), ale tenhle si o to vysloveně říkal. Konference v sobě ukrývala spoustu vzteku a rozhořčení, chvíli na to zase uklidnění a povzbuzení a ten proud emocí (společně s Křivoličáckým entuziasmem) mě asi nějak poznamenal. Takže díky organizátorovi, díky, díky! A příští rok se těšte na můj referát, bude to velkej styl.

čtvrtek 1. listopadu 2012

Seminární práce: Jehlice měděné a bronzové

autor: Barča S.


Jehlice měděné a bronzové (starší a střední doba bronzová)
            Jehlice je ozdoba s funkcí původně technickou (k upevnění oděvu, účesu). Skládá se z těla a hlavice. Tělo pak dále z hrotu, dříku a krčku. Hrot je rovný nebo zahnutý, dřík může být hladký, tordovaný nebo rytý. Tělo je rovně prohnuté nebo vlnité. Průřez nejspíše okrouhlý nebo čtyřhranný. Krček někdy zesílený či zeslabený. Hlavice se nejvíce používá k rozpoznání podtypů (Sklenář, K. 1989, 12). Po otevřeném kruhovém šperku paží a nohou a nášivkách jsou jehlice třetí nejfrekventovanější třídou z kategorie šperků, součástí oděvů a toaletních nástrojů, která se objevuje v depotech (1274 ks ve 46 depotech na Moravě; 10,0%), (Salač, M. 2005, 104).
            Jehlice jsou nejvíce vyráběny z bronzu, ale na začátku starší doby bronzové, hlavně v únětické kultuře, je hodně jehlic vyrobeno ještě z mědi. Nejčastěji jsou vyráběny kovotepectvím, které je spjato s kovářstvím. Znamená to vlastně kování za studena. Délka jistých částí, např. jehel u jehlic, se mohla kováním zvětšovat, stejně tak i šířka. Tyto všechny úkony se nazývají kovářské operace. Kováním za studena měděný drát tvrdne a křehne. Lámavosti, která by zabraňovala další práci, se čelilo novým žíháním (Pleiner, R. 1978, 551). Dalším typem výroby jehlic je odlévání. Většinou se odlévaly do forem na tzv. ztracenou formu. Forma byla vymodelována z vosku, obalena hlínou a nechal se malý otvor na vylití. Forma se zahřála, vosk se roztekl a byl vylit a nahrazen kovem. Dalšími formami k výrobě jehlic mohly být formy z písku, hliněné nebo třeba jedno nebo dvojdílné.

Bitva u Wogastisburgu

autor: Barča S.


Bitva u Wogastisburgu

         Bitva u Wogastisburgu se odehrála v letech 631/632 mezi franckým kupcem Sámem, který vedl Slovany a Franckou říší vedenou králem Dagobertem. Vítězství Slovanů zajistilo existenci svébytné říše (Lutovský, M. – Profantová, N. 1995, 7).
            Sámo, byl francký kupec, který v letech 623 až 624 stanul v čele rozsáhlého útvaru, zahrnujícího teritorium Čech, Moravy, části Slovenska a zřejmě i Bavorska. Centrum této říše se zřejmě nacházelo v nížinách kolem řeky Moravy. Pohan Sámo vládl přibližně 35 let (Čornej, P. 1995, 5).
            V roce 631/632 byli na území Sámovy říše přepadení franští kupci. Po neúspěšném vyjednávání s vyslancem krále Dagoberta Sichariem, vytáhlo proti Sámovy několik proudů franckého vojska spolu s Langobardy (Lutovský, M. 2001, 291). Ti vytáhli ze svého panství v severní Itálii jako čtvrtý proud vojska. Díky bitvě u Wogastisburgu nedošlo ke spojení všech šiků Dagobertova vojska, které mělo patrně vytvořit drtivou sílu schopnou vpádu do centrální oblasti Sámovy říše. Samotná bitva u Wogastisburgu podle Fredegarovy kroniky trvala 3 dny s výsledkem vítězství Slovanů. Vpádem do Durynska přenášejí boj na franckou stranu hranice. Zde několikrát po sobě plenili tuto zem, ale poté se vždy stáhli zpět na své území (Lutovský, M. – Profantová, N. 1995, 62-67).