Seminární práce: Jehlice měděné a bronzové

autor: Barča S.

Jehlice měděné a bronzové (starší a střední doba bronzová)

            Jehlice je ozdoba s funkcí původně technickou (k upevnění oděvu, účesu). Skládá se z těla a hlavice. Tělo pak dále z hrotu, dříku a krčku. Hrot je rovný nebo zahnutý, dřík může být hladký, tordovaný nebo rytý. Tělo je rovně prohnuté nebo vlnité. Průřez nejspíše okrouhlý nebo čtyřhranný. Krček někdy zesílený či zeslabený. Hlavice se nejvíce používá k rozpoznání podtypů (Sklenář, K. 1989, 12). Po otevřeném kruhovém šperku paží a nohou a nášivkách jsou jehlice třetí nejfrekventovanější třídou z kategorie šperků, součástí oděvů a toaletních nástrojů, která se objevuje v depotech (1274 ks ve 46 depotech na Moravě; 10,0%), (Salač, M. 2005, 104).

            Jehlice jsou nejvíce vyráběny z bronzu, ale na začátku starší doby bronzové, hlavně v únětické kultuře, je hodně jehlic vyrobeno ještě z mědi. Nejčastěji jsou vyráběny kovotepectvím, které je spjato s kovářstvím. Znamená to vlastně kování za studena. Délka jistých částí, např. jehel u jehlic, se mohla kováním zvětšovat, stejně tak i šířka. Tyto všechny úkony se nazývají kovářské operace. Kováním za studena měděný drát tvrdne a křehne. Lámavosti, která by zabraňovala další práci, se čelilo novým žíháním (Pleiner, R. 1978, 551). Dalším typem výroby jehlic je odlévání. Většinou se odlévaly do forem na tzv. ztracenou formu. Forma byla vymodelována z vosku, obalena hlínou a nechal se malý otvor na vylití. Forma se zahřála, vosk se roztekl a byl vylit a nahrazen kovem. Dalšími formami k výrobě jehlic mohly být formy z písku, hliněné nebo třeba jedno nebo dvojdílné.

            V některých případech byla plastická výzdoba přímo odlévána, jindy byla vytepávána do plechu buď puncem v podobě perličkovitých linií, nebo složitěji pomocí dřevěných matric. Někdy byla plastická výzdoba kombinována s rytím. Rytý dekor byl častější. Byl zřejmě prováděn drobnými dlátky. Podmínkou bylo, aby jejich břit byl podstatně tvrdší než rytý povrch, jinak by nemohla vzniknout tříska (Pleiner, R. 1978, 552).

            V nejstarším období doby bronzové se na našem území objevuje únětická kultura. Odlitky, kovotepecké výrobky, jejich tváření, případně rytá výzdoba, jejich začištění, to vše jsou důkazy o tom, že zpracování mědi a jejich slitin muselo už být značně na výši. Kovářské operace včetně prodlužování drátu, roztepávání plechu a rozšiřování vůbec a zakrucování byly zvládnuty. Rytá výzdoba nutně předpokládala hroty tvrzené studeným kováním nebo břity a kružítka. Řetízky k jehlicím nelze vyložit jinak, než jako odlitky z komplikovaných kokil (trojdílných forem), (Pleiner, R. 1978, 360-361).

            Mezi jehlice vyskytující se na území únětické kultury patří únětická jehlice s ouškem, která má okrouhlou hlavici, kuželovitou komoli, na ní nahoře ouško s obvykle zahnutým hrotem (Sklenář, K. 1989, 12; Jiráň, L. a kol. 2008, 52-54). Další často se vyskytující jehlicí v únětické kultuře je cyperská jehlice. Hlavici tvoří drát svinutý do očka a obtočený pak zpět kolem krčku. Hrob bývá zahnutý (Sklenář, K. 1989, 12). Mezi výjimečné nálezy z únětické kultury patří bohatě zdobené terčovité, veslovité a berličkovité jehlice (Jiráň, L. a kol. 2008, 52-54). Terčovitá jehlice má roztepanou hlavici do kruhové plochy v ose dříku. Výzdoba je rytá či prolamovaná. Horní konec hlavice někdy bývá svinuta do malého očka (Sklenář, K. 1989, 12).

            Berličkovitou jehlicí se zabýval Ivan Borkovskyj. Ve svém článku v Památkách archeologických z let 1934-1935 rozvíjí téma příchodu a vývoje této jehlice. Ve střední Evropě nalézáme v hrobech starší doby bronzové některé ozdoby, jejichž původ není dosud uspokojivě vyřešen. Borkovskyj tím má na mysli především berličkovité jehlice a jehlice s kroužkovou hlavicí. Tyto ozdoby jsou nejvíce rozšířeny v únětické kultuře a řešení otázky jejich původu nám umožní objasnit kulturní a etnické prostření, z nich se vyvíjela ve střední Evropě kultura nejstarší doby bronzové. Z únětické kultury v Čechách a na Moravě je Borkovskyjmu známo 7 berličkovitých jehlic a to kostěných s rourkovitou příčkou i bronzových. Bronzové berličkovité jehlice byly nalezeny na lokalitách Malá Černoc, okr. Podbořany (bronzová jehlice společně s jehlicí s kroužkovitou hlavicí), Podlesí u Smidar, okr. Nový Bydžov. Jehlice z Malé Černoce má okraje příčných ramínek mělce žlábkované, jehlice z Podlesí má žlábkování ve skupinách po celé příčce (Borkovskyj, I. 1934-35, 28). Berličkovité jehlice známe ovšem i mimo Čechy, jsou rozšířeny na západě i jihu střední Evropy v eneolitu, ve starší i mladší době bronzové. V západní Evropě se nalézají v době bronzové ve Francii a v Anglii (Borkovskyj, I. 1934-34, 29). Analogii těchto jehlic podle Schránila lze hledat u jehlic z nejstarší doby bronzové z ukrajinských stepí. Na východě Evropy je kulturní oblast, která má ve svém inventáři jehlice dvoukladívkové, velmi důležité pro oblasti středoevropské. Právě kladívkové jehlice mají podle Borkovského analogie ve střední Evropě v jehlicích berličkovitých v nejstarší době bronzové. Avšak středoevropské jehlice berličkovité ukazují jen vzdálenou podobnost a příbuznost, nikoliv tvary, které by nám umožňovaly sledovat bezvadně vývoj od dvojkladívkovitých jehlic z ukrajinských stepí k berličkovitým jehlicím středoevropské bronzové kultury. Z toho je tedy zřejmé že berličkovité jehlice středoevropské souvisí se stepními kladívkovitými jehlicemi jen nepřímo (Borkovskyj, I. 1934-35, 30). Pro podobnost těchto jehlic nám Borkovskyj přináší vysvětlení, že příchod těchto jehlic do střední Evropy souvisí s příchodem árijských kmenů se šňůrovou kulturou z východu Evropy. Středoevropský vývoj těchto jehlic pokračuje zcela jiným směrem a my ho můžeme vidět v kultuře šňůrové a dále v kultuře únětické (Borkovskyj, I. 1934-34, 31). Bezprostřední vývoj středoevropských těchto jehlic v nejstarší době bronzové spěje ke zjednodušení; mizí profilace hlavičky a výčnělek na temeni hlavice, provrtání hlavičky se stává výjimečným a hlavička je podélně provrtaná ve tvaru rourky. Takže dvojkladívkovitá stepní jehlice se mění na půdě středoevropské v jehlici berličkovitou (Borkovskyj, I. 1934-1935, 32).    

            Dále v únětické kultuře nalézáme jehlice s kroužkovou hlavicí. Hlavici tvoří kruhové očko, do něhož někdy bývá připojen řetízek.

            Jehlice s jetelovitou hlavicí se dá také nalézt v období této kultury, stejně tak jehlice s dvojkonickou hlavicí a ouškem na krčku a také jehlice se stočeným koncem (Jiráň, L. a kol. 2008, 52-54).

            Jehlice s kulovitou hlavicí má hlavici či zesílený krček někdy svisle či šikmo provrtaný. Dřík může být dlouhý nebo krátký, někdy je tordovaný (Sklenář, K. 1989, 13; Jiráň. L. a kol. 2008, 52-54).  

            Jehlice křížová patří již do mladší únětické kultury. Ramena kříže jsou zakončena buď kroužky, nebo kuličkami. Ke kroužku může být připevněn řetízek (Sklenář, K. 1989, 12; Jiráň, L. a kol. 2008, 52-54).

            Velmi vzácným nálezem je jehlice únětická s ouškem se zlatým plátováním na krčku nalezená na Kamýku (Jiráň, L. a kol. 2008, 54).

            Kulturami navazujícími na únětickou kulturu jsou kultury mohylové. Západní a jižní Čechy osídlila českofalcká kultura, střední a severozápadní Čechy osídlila kultura středodunajská, která se také objevuje na jižní Moravě. Ta na konci střední doby bronzové pronikla do českofalcké kultury.

            Českofalcká kultura vznikla současně na obou stranách hor (Šumava) z přechodného (předmohylového) horizontu. U nás se nazývají předlochmanský a lochmanský. I když je kultura v jižních a západních Čechách stejná, tak vývoj artefaktů se v některých věcech liší.

            V západních Čechách se nám objevuje jehlice s provrtanou kulovitou hlavicí. Nalézáme jí z období přechodného stupně, mezi Reineckovými stupni BA2-BB1. Vyskytují se v depotech typu Trassem-Langquaid (Pleiner, R. 1978, 380).

            Dále jsou tu nalézané jehlice se čtyřhrannou jehlou. Pochází z lochmanského horizontu. Vycházejí ze srpovitých jehlic. Ve středních Čechách došlo ke smíšení s vlivy českofalckými postupujícími dále na západ. Nalezena byla např. v mohyle na Nové Hospodě v Plzni (Pleiner, R. 1978, 380-381). Objevuje se v depotech typu Koszider. Podle Maďarů, depoty tohoto typu na jejich území, vznikají násilně díky útokům mohylového lidu přicházejících ze západu (Pleiner, R. 1978, 378).

            Do středního stupně českofalcké kultury patří jehlice s pečetítkovitou a kolečkovitou hlavicí (Pleiner, R. 1978, 381).

            Jehlice s terčovitou hlavicí, zdobenou rytým vzorem, do jejíž tulejky je ze zadní strany zasunuta jehla patří do mladšího stupně falcké kultury, podle Reinecka BC2 (Pleiner, R. 1978, 382).

         Do mladšího mohylového období patří jehlice typu Hammer. Nalezeny byly v depotu z Jevíčka. Byl zde objeven tzv. český typ jehlice. Byla to dvojdílná jehlice, kdy vlastně je terčovitá jehlice vertikálně nasazena na roztepanou a do očka svinutou část jehly. Plocha hlavice je bohatě zdobena rytím. Tento typ jehlice je dominantní v jižních a západních Čechách a v hornofalcké oblasti. Jehlice číslo 122 má hvězdicový ornament ze šrafovaných trojúhelníků a má západní původ. Jehlice číslo 123 je unikátní tím, že má spirálu ovíjející soustředěné kružnice, které nacházíme na jehlicích a zlatých plechových puklicích v českých mladomohylových hrobových celcích.

            Jižní Čechy jsou územně uzavřená skupina. V mohyle z Bechyně-Hemer byla ze středního období  nalezena byly nalezeny velké jehlice s plochými hlavicemi a tordovanými jehlami. Ve Skalce u Újezdu byl v roce 1956 nalezen soubor kovotepeckého nářadí spolu s jednou zdobenou a jednou nezdobenou dvojdílnou terčovitou jehlicí (Pleiner, R. 1978, 389).

            Středodunajská mohylová kultura vzniká z věteřovské kultury, která přímo navazovala na únětickou kulturu.

            V horizontu koszider (Reinecke BB1) se ve středodunajské mohylové kultuře objevuje srpovitá jehlice s tordovanou jehlou (Pleiner, R. 1978, 439). Nalézá se v hrobech a také ve 2 depotech na Moravě, Mušov I a Mušov II. Podle Říhovského se srpovitá jehlice s masivní terčovitou jehlou, která se tu také objevuje, nazývá jako typ Regelsbrunn (Salač, M. 2005, 105).

            Dalšími jehlami z tohoto horizontu jsou jehlice s hraněnými, vybíjenými a někdy i zvlněnými jehlami. Hlava může být plochá, hřebíkovitá ale i dvojkuželovitá se zduřelým provrtaným krčkem (Pleiner, R. 1978, 439).

            Dále se v tomto nacházejí jehlice s otvorem v krčku. Byly nalezeny ve třech depotech a to v Hodoníně, a v Přítlukách I. Jehlice mají terčovitou hlavicí, krátce zesílený provrtaný krče a kvadraticky profilovanou jehlu (Salač, M. 2005, 105).

            Jehlice s terčovitou hlavicí bez otvoru v krčku, která se dá dále rozdělit na další 4 typy, byla nalezena v depotu v Hradisku I. Patří také do stupně BB1. Jehlice má šikmo provrtanou hlavici (Salač, M. 2005, 105).

            V horizontu Reinecke B2 se objevují hřebíkovité jehlice a jehlice se zduřelým krčkem. Oba tyto typy mají horní části jehly členité do příčného žebrování (Pleiner, R. 1978, 439).

            Stupeň Reinecke C můžeme ještě rozdělit na starší, vrcholný a pozdní. Ze staršího stupně nalézáme jehlice se čtyřhrannou jehlou zdobenou vybíjením. Hlavice může být i kulovitá. Tento typ jehlice byl nalezen v Tuchoměřicích. Stejný typ jehlice, ale s hlavicí dvojkuželovitou se zduřelým provrtaným krčkem, se našla v Praze-Bubenči. V Chocni byla nalezena hřebíkovitá jehlice s hranatým průřezem jehly, která je tordovaná (Pleiner, R. 1978, 444).

             Z vrcholného období se nám dochovaly jehlice s pečetítkovou hlavicí a jehlice s vřetenovou hlavicí. Na sklonku tohoto vrcholného období se jehlice také objevují v depotech horizontu Plzeň-Jíkalka (Pleiner, R. 1978, 445).

            Na přelom stupně Reinecke BC2/BD můžeme zařadit jehlice s terčovitou hlavicí a středovým žebrem. Tento typ jehlice se nám objevuje v depotech z Hradiska I, z Hulína, z Přerova-Předmostí a z Tršic. Objevují se pouze na střední a severní Moravě. Jehlice č. 118 z Hradiska I má analogii s jehlicí z depotu v Hořicích, které patří do horizontu depotů Plzeň-Jíkalka. Jehlice z Přerova-předmostí má analogii v hrobech klasické fáze předlužické kultury v Polsku.  Mateřskou oblast mají tyto jehlice v jižní a západní oblasti předlužické kultury (severní střední Evropa) od Pomoří na severu až po severovýchodní Čechy, severozápadní a severní Slovensko na jihu (Salač, M. 2005, 105,106).

            Jehlice s masivnější hřebíkovitou hlavicí byla nalezena v depotech z Hradiska II a ze Želatic. Tento typ jehlic má široké teritorium od středobronzových mohylových kultur až po konec popelnicových polí (Salač, M. 2005, 106).

            Jehlice typu Deinsdorf je vyznačuje tím, že má zesílený otvor neprotknutý krčkem (podle Salače 32,1% jehlic v depotech na Moravě). Máme různé typy těchto jehlic.  Jehlice typu Deinsdorf s rýhovaným krčkem byly nalezeny v depotech Hradisko, Blučina II, Blučina XVI, Drslavice I, Drslavice II, Mankovice a Velehrad. Jehlice typu Deinsdorf se slabě žebrovaným krčkem se nalezly v depotech Hradisko I, Tršice, Blučina I, Blučina IV, Blučina XIII, Polešovice, Slatinice, Bystřice pod Hostýnem, Drslavice I, Drslavice II, Olšany a Saravice. Dalším tímto typem jsou jehlice s výrazně žebrovaným krčkem. Nalezeny byly v depotech z Hulína, Drslavic, Polešovic, Blučiny XV a Olšan. V depotu z Blučiny XIII byly nalezeny další tři jehlice typu Deinsdorf ale u těch nelze přímo určit příslušnost, víme jen, že patří do mladšího mohylového stupně až časného popelnicového.  U mohylových jehlic se objevuje motiv jedlové větvičky mezi skupinami příčných rýh na krčku. Dále se také objevují jehlice typu Deinsdorf se svisle rýhovanou spodní částí hlavice, doprovázenou někdy motivem klikatky a vybíjenými body. Tyto jehlice byly nalezeny v depotech z Hradiska I a Hulína.  Do skupiny jehlic typu Deinsdorf patří také jehlice s nasazenou větší hlavicí na jehle, zdobenou hustým svislým nebo šikmým rýhováním, ohraničeným horizontálními svorkami rýh. Tento typ zdobení je podobný pro varianty jehlic Malá Vieska (vnitrokarpatské teritorium) a synchronní se stupně Ópályí. Tyto jehlice se našli v depotech z Drslavic I a Saravic (Salač, M. 2005, 107).

            Jehlicemi s provrtaným krčkem se ve svém článku z Památek archeologických zabývá Charvát. Jehlice s provrtaným krčkem je tvarem známým jak z prehistorie Evropy, tak i ze starého Předního Východu. Charvát považuje otvor v krčku jehlice za prvek tvořící z této jehlice samostatný typ z následujících důvodů: 1) Zcela všeobecně slouží tento otvor k zavěšení řetízku s ozdobnými přívěsky nebo pečetidly (starý Přední Východ a Kavkazu. V Evropě byl tento řetízek ovazován kolem hrotu jehlice, vyčnívajícího z látky, aby byl oděv sepnut bezpečně. Provedením této formy sepnutí v bronzu vznikla patrně později na severu dvojdílná spona. 2) V celé oblasti výskytu se v hrobech objevuje jehlice s provrtaným krčkem pouze na horní části hrudi pohřbených a nikdy jinde, což naznačuje uniformitu používání. 3) Tyto jehlice na sebe ve svém časovém i prostorovém rozšíření navazují tak úzce, že eventualita, že by došlo k provrtání otvoru náhodně, je velmi nepravděpodobná.

            Jehlice s provrtaným krčkem byly (pokud dnes víme) použity v sumerském Umu asi 2500 př. n. l. S expanzí akkadské říše se patrně dostaly do severní Sýrie, odkud se dále šířily 3 směry: 1) do pobřežní Sýrie, Palestiny a Egypta. V této oblasti vymizely úplně kolem r. 1400 př. n. l., jen v Palestině se udrželi až do 10. století př. n. l. 2) do kavkazské oblasti. V Arménii už byly kolem roku 2000 př. n. l. hlavní kavkazský hřebe překročili mezi lety 1700 a 1300 př. n. l. a v celé tamní oblasti trvaly až do helénistického období. Postupně odtud pronikly až do východobalkánské oblasti (Maďarsko, Rumunsko) kolem 1200 př. n. l. 3) od Anatólie a do trojské oblasti. Z Troje pak pronikají do Evropy nejprve kostěné napodobeniny, ale již během Reineckova stupně A proniky i kovové exempláře do celé oblasti východní střední Evropy a na západ až do Bavorska (depot z Langquaidu). Na tomto území je nepochybně převzali lidé středobronzových mohylových kultur, které je pak rozšířili na rozsáhlých prostorách až na sever Evropy. Před stupněm konce R B mizí tyto jehlice i ze střední Evropy. Pouze v severské oblasti lze předpokládat, že se staly východiskem dvojdílných spon (Charvát, P. 1976, 355).                                                                             

Použitá literatura

Jiráň, L. - Čujanová-Jílková, E – Hrala, J. – Hůrková, J. – Chvojka, O. – Koutecký, D .   – Michálek, J. – Moucha, V. – Pleinerová, I. – Smrž, Z. – Vokolek, V. 2008: Archeologie pravěkých Čech. Doba bronzová. L. Jiráň ed. Praha. (52-54, 56, 115, 117).

Chvojka, O. – Michálek, J. 2003: Sídliště ze střední doby bronzové u Radčic – Vodňan, okres Strakonice – Výzkum na stavbě silničního obchvatu v letech 1994–1996. Siedlungen aus der mittleren Bronzezeit bei Radčice – Vodňany, Kreis Strakonice – Ausgrabungen bei der Strassenumfahrungsbau in den Jahren 1994-  1996. Památky archeologické XCIV, (89-90, 128-129).

Sklenář, K. a kol. 1989: Archeologický slovník 2. Kovové artefakty 1. Praha. (12-14).

Salač, M. 2005: Bronzové depoty střední až pozdní doby bronzové na Moravě a ve Slezsku. I. text. Brno.

Salač, M. 2005: Bronzové depoty střední až pozdní doby bronzové na Moravě a ve Slezsku. II. tabulky. Brno.

Pleiner, R. 1978: Pravěké dějiny Čech. Praha.

Charvát, P 1976: The Toggle and their Diffusion through at the Old World during the Early Bronze Age – Jehlice s provrtaným krčkem a jejich rozšíření ve starém světě během rané doby bronzové. Památky archeologické LXVII. Praha. (341-  358).

Borkovskyj, I. 1934-1935: Středoevropské berličkovité jehlice. Památky archeologické. Skupina Pravéká. XXXX. Praha. (27-33).

Podborský, V. a kol. 1993: Pravěké dějiny Moravy. Brno.