Seminární práce: Železná kladiva a kovadliny v pravěku

autor: J. Krpálek

Železná kladiva a kovadliny v pravěku

Kladiva a kovadliny jsou pracovní nástroje, které se vyvíjejí spolu s metalurgií železa. Kladiva jsou podle definice K. Sklenáře nástroje k zatloukání nebo zpracování materiálu úderem. Podle způsobu upevnění rozeznáváme v zásadě kladiva s tulejí a s okem, které může mít různý tvar a i samotné kladivo může mít zvláštní formy. (Viz. obrazová příloha)  

     Kovadliny jsou tvarově nejednotná hmotná podložka při zpracování kovu kováním. V zásadě prostý kovový blok s rozšířenou horní plochou, dolů zpravidla konicky zúžený, masivní nebo štíhlý. Tvar homole je jehlancovitý až klínovitý, někdy je opatřen průvlakem nebo rýhou pro zápustkové kování. I kovadlina má své zvláštní formy (viz. obrazová příloha)

Železo 

  Železo je kov, u něhož se často konstatuje, že vyřešil prohlubující se surovinovou krizi pozdní doby bronzové. Tato krize byla způsobená pozvolným vyčerpáním dostupných rudných zdrojů, zejména cínu, a snad i kvůli přerušení jejich dálkové distribuce pod vlivem společenské krize v 8. Století před Kr.

Seminární práce: Bronzové meče

autor: Detremar

 Bronzové meče

Úvod

Za téma své seminární práce jsem si vybral bronzové meče. Cílem práce bylo shromáždit co možná nejvíce dostupných informací, jejich utřídění, a následně sestavení ucelenějšího obrazu o této problematice, přičemž tato práce se zaměřuje pouze na dva hlavní typy bronzových mečů týkající se našeho území a částečně i území Slovenska.

Technologie odlévání předmětu

Nejčastější způsobem výroby mečů je jejich odlití do forem, ať už vytvořených z hlíny, metodou voskového jádra (tzv. ztracená forma), nebo do kadlubů, což byl daleko jednodušší způsob výroby.
Ztracená forma
Požadovaný předmět je vytvořen ze včelího vosku, následně obalen jemně plavenou hlínou a poté je forma vypálena. Vosk z formy vypuštěn a na jeho místo se nalije roztavený bronz. Po jeho vychladnutí je forma rozbita (proto „ztracená“ forma – každý předmět je tedy originál), předmět se vyjmut a dále zpracováván. Zlomky těchto hliněných forem se nacházejí velmi zřídka.

Kadlub
Kadlub je jedno či vícedílná forma vyrobená z měkké horniny (nejčastěji to býval pískovec). Formy obsahují negativ požadovaných předmětu a často také otvory pro sesazení více dílů formy k sobě. Nálevní otvor a někdy také odvzdušňovací kanálky pro odvedení plynů z vnitřku formy. Přetlak plynů vznikající při nalévání tekutého kovu do formy by při jejich neodvedení mimo formu mohl ohrozit kvalitu povrchu odlévaného předmětu - tvoří se tzv. lunkry, zjednodušeně řečeno praskliny.
Všechny kadluby byly v době odlévání postaveny tak, aby nálevní otvor směřoval vzhůru a negativy předmětu na formách byly často tuhovány. Nanesený grafit má totiž izolační vlastnosti. K tzv. jednodílným formám byla na straně negativu přisazena plochá deska.

Seminární práce: Vlasové ozdoby, prsteny, náušnice, zápony

Autor: Katka Hiklová

Spirálovité a drátěné vlasové ozdoby (Noppenring, záušnice), prsteny, náušnice, zápony (kostěné, měděné, zlaté, stříbrné, elektronové, bronzové)

(obrazový doprovod k práci si stáhnětete zde)

1. Úvod

Ozdoby se vyskytují ve společnosti již ode dávna. První šperky můžeme zařadit již do období paleolitu. V této době ale musíme hovořit o špercích převážně z organického materiálu jako kůže, kosti, paroží a podobně. Ozdoby tohoto období lze rozdělit do tří skupin: ozdoby hlavy, těla a oděvu. Ze skupiny ozdoby těla lze zmínit například drobné prstýnky, které byly vyráběny z mamutoviny, a mohly mít otvor pro vsazení kamene. Díky vývoji společnosti se také rozvíjely technologie výroby nejen šperků.

Na počátku neolitu se začíná objevovat tzv. spondylový šperk, což je ozdoba vyrobená ze schránek tlustoskořapatého středomořského mlže Spondylus gaedoropus. V mladším období neolitu byl spondylový šperk vystřídán hliněnými šperky, hlavně korálky, nebo se k jeho výrobě použilo schránek z domácího prostředí a to schránek mlžů a říčních škeblí. Postupný rozmach výroby šperků nastává až na konci eneolitu. Hlavní surovinou pro vznik ozdoby se stává měď. Mezi nejčastější ozdoby se řadí čelenky a záušnice. V době bronzové šperky byly jemněji propracovány a kromě bronzu a drahých kovů hledány k jejich výrobě i jiné látky, zvláště sklo a lignit. Pásové zápony, různé kovové přezky a nákončí byly, vhodným doplňkem oděvu hlavně v pozdních dobách. V době bronzové a halštatské se začínají ve větší míře objevovat opaskové zápony. Od počátku druhého tisíciletí nosili naši předkové kovové náušnice, nejprve z jednoduchého tvaru, později ozdobně propracované. V době bronzové je již plně rozvinutá metalurgie bronzu díky lidu Únětické kultury. Mezi bronzovými předměty dominuje řada jehlic, časté jsou také vlasové ozdoby stočené z dvojitého drátu tzv. „noppenringy“. V této periodě se kromě vlasových ozdob a jehlic začínají postupně vyvíjet náušnice a kruhové ozdoby. Ve starším i mladším období doby železné je měď nahrazena železem, ale objevují se také šperky ze zlata, stříbra nebo bronzu. V době římské začíná být vzácný kruhový šperk, který do tohoto období patřil, kromě spon a jehlic, mezi nejčastější ozdoby těla. Začínají se častěji vyskytovat prsteny a náušnice. I když se Germáni snažili přiblížit Římu podobným stylem oblékání a zdobení, náušnice se u nich populární nestaly. Naopak v období stěhování národů se šperk opět dostává do popředí. Typické jsou prsteny, závěsky, nákrčníky, jehlice, ojediněle i kování opasků. V raném středověku je výroba ozdob na vrcholné úrovni. Typické jsou různé druhy náušnic, závěsků, nákončí opasků, jehlic a podobně. Slovanské ženy kromě drahých náušnic často cizího (byzantsko-orientálního) původu zaplétaly si do vlasů zvláštní záušnice esovitého tvaru, zhotovené z bronzu a stříbra.

Železný meč: Meč jako symbol společenského postavení - seminární práce

autor: Vlk

Železný meč
Meč jako symbol společenského postavení

Úvod

            Některé předměty v dějinách lidstva byly dávnými společnostmi bezesporu vnímány jako symbol společenského  postavení svých majitelů. Mezi takovéto předměty můžeme řadit třeba sekeromlaty v eneolitu, koně v raném středověku (i jiných obdobích), bronzové dýky v době bronzové či jiné předměty. Jedním z takových předmětů byl v dávných společnostech i meč a to po větší část období jeho praktického využití. Tuto seminární práci bych chtěl zasvětit osvětlení jeho symbolického významu v různých dějinných obdobích.

Proč právě meč?

            Důvodů, proč si tento předmět získal takové postavení je patrně více. Jedním z těchto důvodů je dle mého názoru již sám materiál, z něhož byly meče vyrobeny, tedy železo (dříve bronz). Samotná cena železa je neopominutelná, obzvlášť v počátečním období použití železných mečů, tedy v době halštatské, kdy rozšíření tohoto kovu ještě nebylo velké a železo nebylo zcela běžným materiálem a jeho cena byla patrně velmi vysoká, což. můžeme odvodit z nálezů většího počtu železných artefaktů pouze v bohatších hrobech v podobě nožů, kování vozů a dalších předmětů. Nicméně ani v pozdějších obdobích nebyla cena železa zcela zanedbatelná, na což můžeme usuzovat z depotů polotovarů železa ještě v období středověku. Jako příklad nám mohou posloužit nálezy sekerovitých hřiven v depotech. U venkovského obyvatelstva se ještě v období raného středověku omezovalo množství železných předmětů jen na nejnižší nezbytný počet a to hlavně nástroje jako sekera či nůž. Například raně středověké meče patrně vážily kolem jeden a půl kilogramu i více, z nichž drtivou většinu hmotnosti tvořilo železo. Hmotnost ostatních materiálů - dřevěného jílce, popř. jeho kožené omotávky - můžeme považovat za zanedbatelnou. Cena už samotné takové hmotnosti železa jako suroviny také jistě nebyla zanedbatelná.

            Dalším faktorem zvyšujícím reálnou i společenskou i reálnou hodnotu (cenu) tohoto předmětu byla i značná řemeslná náročnost výroby meče a nutnost specializovanosti jeho výroby. Běžný venkovský kovář patrně nebyl schopen takovou zbraň vyrobit. Ve vrcholném až pozdním středověku s jistotou existovali specialisté, kteří se věnovali pouze výrobě mečů nebo dokonce pouze jen jejich součástí, například jen čepelí takzvaní čepelníci. Čepelníci se zabývali výrobou pouze čepelí a kompletací meče, tedy osazením jílce a hlavicí, se zabývali mečíři, kteří ale také nejspíš sami čepele vyráběli. Mezi léty 1351 a 1400 víme na Starém Městě Pražském o patnácti mečířích a jedenácti čepelnících.

            Významným důvodem symbolické funkce meče je nepochybně nejen nutnost specializace jeho výroby, ale i jasná specializace jeho funkce. Co je to vlastně meč? Meč je zcela jistě zbraň, tedy předmět používaný k boji člověka proti člověku. Jeho postavení oproti mnoha jiným předmětům používaným ke stejnému účelu je ale poněkud odlišné. Meč byl totiž používán pouze jako zbraň a k žádnému jinému účelu. Výjimky z tohoto pravidla

existují, ale jsou velmi vzácné. V muzeu ve Vídni můžeme třeba nalézt novověké dvouruční meče k lovu divokých prasat. Ostatní nástroje sloužící jako zbraně totiž většinou plní i další funkce různého charakteru. Kopí, oštěp, luk a kuše slouží jako nástroje lovecké. Sekera jako nástroj k opracování dřeva či řeznictví. Nůž a tesák pak jako nástroje k širokému použití pro mnoho účelů. Většina těchto předmětů také na rozdíl od meče pravděpodobně nevznikla jako zbraň. Výjimkou z výčtu je pouze kuše, která naopak pravděpodobně jako zbraň vznikla. Je zde, myslím, jasně vidět, že už svým použitím se v případě meče jedná o výlučný předmět, i když po vojenské stránce existují jemu podobné předměty. Jako příklad můžeme použít třeba sekeromlat, který jednoznačně navíc plní i funkci symbolickou nebo palcát, který taktéž plní pouze bojovou funkci. V tuto chvíli by asi bylo dobré připomenout fakt, že válečnická úloha často náležela vyšším vrstvám společnosti a že zbraně bývají nezřídka jedním z atributů movitosti pohřební výbavy majitele, ať už se jedná o sekeromlat, meč, dýku či kopí.

Bronzová kopí - seminární práce

autor: Abbadan

Bronzová kopí

1.   Těžba surovin a metalurgie

Těžba rud v mladší době bronzové v Evropě je doložena těžbou mědi například v tyrolských Alpách, Španělsku nebo Bulharsku. Způsob, jakým pravěcí horníci při dolování rud ze země postupovali, je tedy známý. Šlo již o poměrně vyspělou těžbu v hlubinných šachtách zpevněných dřevěnou výztuží, které byly vybaveny větracími šachtami. Proces samotné těžby spočíval v tom, že před stěnou byla rozložena hranice a zapálen oheň. Stěna byla silně zahřáta a poté vodou prudce ochlazena, následkem čehož rozpukala a rudu bylo možné vylámat. Získaný materiál byl nošen na povrch v kožených vacích, nebo jednoduchým rumpálem vytahován na povrch. Na místě zřejmě docházelo k drcení a čištění rudy, a poté k tavení v tavících píckách do formy nejčastěji ve tvaru tzv. koláčů (čoček) nebo hřiven, vhodných k transportu a výměně.

Z území Čech přímé doklady těžby mědi nejsou. Měď nalézaná na našem území v eneolitu je především sedmihradského a slovenského původu, v mladších obdobích je využívána surovina z Alp a středního Německa. Ovšem v Krušných horách se vyskytoval cín, tedy druhá složka potřebná k výrobě bronzu (cínový bronz), který se začal do slitiny přidávat ve starší době bronzové (Reinecke BA2). V nejstarší fázi starší doby bronzové (Reinecke BA1) se k mědi přidával arsen, nebo již arsen měď obsahovala jako příměs (arsenový bronz), ale cín měl lepší vlastnosti a oproti arsenovému bronzu, který měl stříbřitou barvu, cínový bronz byl barvy zlatavé. V době, kdy popularita zlata výrazně narůstala, je možné, že i zlatavá barva přispěla k většímu využití cínu.

Železné hřivny a význam zpracování kovů na přelomu letopočtu a slovanském období

autor: Miho

Seminární práce:

Železné hřivny a význam zpracování kovů na přelomu letopočtu a slovanském období

(Stáhněte si i prezentaci k tématu :http://www.uloz.to/xVD6nBk/prezentace2-pdf )

    Předmětem mého odborného referátu jsou železné hřivny. Tyto jednoduché předměty známé znamenaly pro naše předky mnoho. Ačkoliv samozřejmě železo nebylo ceněno jako zlato, díky jeho skvělým vlastnostem stálo lidem za to, trápit se s jeho velice pracnou výrobou.


Počátky výroby železa a obchodovatelné suroviny
    Počátku výroby železa předcházela zaběhnutá výroba a zpracování mědi a jejich slitin, která má v Evropě kořeny již na sklonu eneolitu, ale předtím však již v 7. až 5. tis. př.n.l. některé kmeny na Předním východě tuto technologii ovládaly. V průběhu doby bronzové se začala projevovat vyčerpanost dosud známých ložisek, což byla jedna z příčin, proč se lidé začali ohlížet po jiném kovu, který by uspokojil stále se zvětšující poptávku. Na základě velice ojedinělých nálezů lze předpokládat, že první setkání člověka s kovovým železem, nastalo již dávno před rokem 3000 př.n.l., na území ve východním
Středomoří. Zpočátku se jednalo hlavně o železo meteoritické (charakteristické vysokým obsahem niklu, obrázek 1.), či železo náhodně vyrobené. V třetím a druhém tis. př.n.l. začaly pracovat první železářské pece v přední Asii a Anatólii, kdy se jednalo především o zbraně a předměty mimořádného významu. Vznik železářství je úzce spojen se zaběhnutou technologií výroby mědi, kdy tavbou sulfidických rud (CuFeS2) vzniká železo jako vedlejší, odpadový produkt. K oddělení obou technologií došlo ke konci 2. tis. př.n.l., kdy se v objevují v 12.-11.st. př.n.l. železné zbraně i výjimečně zemědělské nářadí, ale stále se jedná o okolí východního Středomoří. Otázka, kde vznikla metalurgie železa, je stále nezodpovězená, zda –li se objev uskutečnil na jednom místě kulturního dějiště, či zda se jedná o jev , polygenetický. Do Evropy se znalost výroby železa dostávala přes Středomoří, Makedonii, dnešní severní Jugoslávii a do východních podhůří Alp, odkud se pak volně šířila do ostatních částí střední a severní Evropy. Do střední Evropy se znalost zpracování železa dostala až v halštatském období, okolo 8.st. př. n. l.