Seminární práce: Železná kladiva a kovadliny v pravěku

autor: J. Krpálek

Železná kladiva a kovadliny v pravěku

Kladiva a kovadliny jsou pracovní nástroje, které se vyvíjejí spolu s metalurgií železa. Kladiva jsou podle definice K. Sklenáře nástroje k zatloukání nebo zpracování materiálu úderem. Podle způsobu upevnění rozeznáváme v zásadě kladiva s tulejí a s okem, které může mít různý tvar a i samotné kladivo může mít zvláštní formy. (Viz. obrazová příloha)  

     Kovadliny jsou tvarově nejednotná hmotná podložka při zpracování kovu kováním. V zásadě prostý kovový blok s rozšířenou horní plochou, dolů zpravidla konicky zúžený, masivní nebo štíhlý. Tvar homole je jehlancovitý až klínovitý, někdy je opatřen průvlakem nebo rýhou pro zápustkové kování. I kovadlina má své zvláštní formy (viz. obrazová příloha)

Železo 

  Železo je kov, u něhož se často konstatuje, že vyřešil prohlubující se surovinovou krizi pozdní doby bronzové. Tato krize byla způsobená pozvolným vyčerpáním dostupných rudných zdrojů, zejména cínu, a snad i kvůli přerušení jejich dálkové distribuce pod vlivem společenské krize v 8. Století před Kr.

     Hlavní důvod rozšíření železa je spatřován ve snadné dostupnosti suroviny pro tehdejší úroveň hutnění. Po překonání prvotních potíží při výrobě se mělo železo stát rozšířeným kovem k výrobě nástrojů, zbraní, různých předmětů a šperků především proto, že surovinu bylo tehdy možné získat v potřebném množství téměř kdekoliv v Evropě a nebylo nutné dovážet surovinu, polotovary nebo sbírat a přetavovat použité kusy jako v případě slévání bronzu.

    Železo je vedle hliníku nejčastější kovový prvek v zemské kůře, vyskytující se ve sloučeninách - v železných rudách různého původu a složení (např. hnědel, krevel) z nichž se získává snadněji a za nižších teplot než měď nebo cín, ačkoliv bod tání železa je nejvyšší ze všech tří uvedených kovů-1528 ºC. V pravěku bylo na předním východě využíváno nejprve vzácné meteorické železo, které však není vhodné pro zpracování a mohlo mít spíše mimopraktický (kultovní) význam. Později se železo objevilo patrně jako vedlejší produkt tavby měděných rud, pokud při ní železné rudy tvořily struskotvornou přísadu.

     Surovina pro výrobu železa se získávala těžbou dostupných rudných zdrojů, ve srovnání se surovinami pro výrobu bronzu početnějších, ale v celku méně kvalitních. Pro praktické užití měla význam povrchově dostupná ložiska sedimentárních rud- hodnotnějšího, ale hůře tavitelného krevele, rozšířenějšího a častěji užívaného hnědele- včetně nekvalitních gosanů („železných klobouků“, zvětralých svrchních poloh rudných ložisek těsně při povrchu země) nebo dokonce chudých železitých pískovců.  U nás to bylo zejména v oblasti Barrandienu mezi Prahou a Berounem, v moravském krasu, na Drahanské plošině či jižních okrajích Jeseníků. Těžba byla povrchová či jámová na výchozech (hloubková nezačala dříve než v době laténské). Konkrétní místa těžby rud pro pravěké železářství však u nás neznáme, některé jejich typy ani nelze archeologicky prokázat.

    Získaná ruda se s největší pravděpodobností musela pro potřeby hutnění upravovat, Prvním krokem před vlastním tavením bylo roztloukáním rudy na malé kousky, v této souvislosti se uvažuje o jejím pražení. Nejasná zůstává otázka používání přísad při výrobě železa, i když se předpokládá, že v podmínkách pravěké výroby byly zbytečné. K vlastní tavbě se používalo dřevěné uhlí – poměr váhy vytaveného železa k váze spotřebovaného dřevěného uhlí byl zhruba 1:8-10. Dokladem hutnické činnosti je především struska, odpadový materiál nelézaný na dně objektů. V  tehdejších pecích využívajících dřevěné uhlí nebylo možné dosáhnout teploty potřebné k roztavení železa. Bod tání železa je 1528 ºC přičemž v  tehdejších pecích se nejspíše  dosahovalo teploty do 1440 ºC. Produktem byla nečistá, měkká, houbovitá hmota prostoupená struskou s nízkým obsahem uhlíku, kujná za studena. Ta byla dále zbavena nečistot vykováváním a následně přenášená do kováren.

    Zpracovatelským odvětvím bylo tedy kovářství a již ne kovolitectví jako tomu bylo v předchozích obdobích. Vytavené surové železo bylo dále zpracováváno kovářskými technikami, které již v prvotních obdobích zpracování železa dosahovaly vysoké úrovně a pravěcí kováři je dále rozvíjeli a zdokonalovali.

    Kovářstvím je třeba rozumět zpracování vytaveného železa. Z technologického hlediska jde tedy o výrobu konečného produktu (železných předmětů) z materiálu, jímž je železo v obchodovatelné formě jako produkt hutnické výroby. Na pomezí mezi hutnictvím a kovářstvím stojí, jak již bylo řečeno, zpracování železné houby-vyhříváním a vykováváním, jímž se z lupy odstraňuje struska a vzniká relativně homogenní surové železo. Předpokládá se, že tuto činnost provozoval sám personál hutě v návaznosti na redukci železa, a to přímo v hutnickém areálu. Uvažuje-li se o transportu lupy, pak se tímto míní již toto homogenizované železo. Kovář zpracovával jednak lupu či nějaký standardizovaný polotovar, případně polotovar sám zhotovoval (hřivny), jednak vyráběl finální artefakty, případně je opravoval.

První doklady přítomnosti železa v Čechách a na Moravě

   Znalost výroby železa přišla do Evropy přes Balkán z Předního východu, kde železářské hutnictví začínalo pracovat kolem poloviny 2 tis. Př. kr.  Zpočátku bylo železo hospodářsky nevýznamné, často spíše prestižní, dokonce se využívalo ke zdobení bronzových předmětů (např. nýty na bronzových mečích, vložky na sošce býka z Habrůvky –Býčí skály). Dostávalo se k nám zprvu jako importy z J a JV už od střední doby bronzové ve formě drobných předmětů, od pozdní doby bronzové už i jako zbraně a nástroje kombinované někdy ještě s bronzem, jindy už celoželezné. Jde především o zbraně nalezené v prostoru komunikačního koridoru Poohří a podél Bíliny-železnou čepel meče s litou bronzovou rukojetí auvernierského tipu ze žárového hrobu a dva hroty železných kopí ze samého závěru doby bronzové a počátku doby železné. Pod dojmem hojných nálezů v prostorných hrobech staršího období se v literatuře poměrně často setkáváme s tvrzením o zevšeobecnění železa.

Doba železná

Halštat

Provozování domácí kovářské výroby vyplívá z existence výrobků považovaných za lokální (např. dřevěné vozy s jejich kovovými součástmi), nicméně objekty kováren nebyly většinou dosud jednoznačně identifikovány.

    Někdy se předpokládá, že kovářské výhně byly umístěny v polozemnicích, pokud ovšem nejde o zařízení vybudovaná až po jejich zániku. Z řady lokalit jsou známi doklady kovářské činnosti, tj. jednak nečetné nálezy částí dmychacích zařízení, jednak hojnější kovářský odpad-struska. Kamenné bloky nalézané v těchto zahloubených objektech spolu s kovářskou struskou, se považují za potenciální kovadliny. Metalografickými analýzami identifikované kovářské strusky, a nepřímo tedy také dílny, jsou z halštatského období známi ze středomoří, ale také ze střední Evropy, např. z Bavorska. Metalografie také zjišťuje používání sofistikovaných kovářských operací. 

    Vysokou úroveň kovářství již v tomto období dokládají kování vozů. Zákolníky z těchto vozů, které zajišťovali kola proti vypadnutí z osy, jsou mistrovská díla v oboru uměleckého kovářství. Při zhotovování některých tipů zákolníků se předpokládá použití sekáče, nejméně dvou druhů kleští a kladiv. Kladiva byla různých velikostí a tvarů. Z nálezů jsou známá i železná kovotepecká kladívka a kovadlinky určené na jemnou práci. I přes četné doklady kovářské činnosti v podobě finálních výrobků, disponujeme stále jen minimem nalezených nástrojů z tohoto období.

    Kováři tohoto období rychle zvládli starší techniky a postupně je začaly i rozvíjet. V tomto období byla již objevena značná část kovářských technik, jako je sekání kovu za tepla, probíjení, pěchování a tepání. Koncem tohoto období bylo používáno dokonce i nýtování a hlazení povrchu. Z předmětů denní potřeby lze usoudit, že byla známa i technika štěpení a ohýbání železných prutů

    Jako materiál byla zpravidla využívána nestejnoměrně nauhličená či měkká ocel, taková ocel se samozřejmě lépe zpracovávala, ale nástroje z ní nebyly příliš pevné. Proto se začala objevovat technika tvrzení, kdy rozžhavený nástroj byl několikrát vložen do hromady dřevěného uhlí s přísadami, čímž došlo k nauhličení. Zajímavé je, že ačkoli bylo známo kalení, bylo využíváno velmi sporadicky. To bylo pravděpodobně způsobeno tím, že kováři nevěděli, co kalit lze a co ne, a při ceně materiálu se báli experimentovat.

    Jak již bylo řečeno, tak přes rozsáhlé plochy archeologických výzkumů, především v posledním čtvrtstoletí, se na našem území dosud nepodařilo prozkoumat objekt, který by bylo možné jednoznačně označit za kovárnu. Podle experimentů s kovářským zpracováním surového železa v mladších obdobích lze uvažovat o přenosném zařízení celé kovárny. Do jednoho až dvou kožených měchů či jakýchsi tašek se vejde kus nebo kusy železa v podobě dvojhrotých hřiven, „prefabrikovaných“ polotovarů budoucích nástrojů a kovářské nářadí. Ze zavazadel se dá udělat měch na vhánění vzduchu do výhně a dá se v nich přepravovat i dřevěné uhlí nutné pro provoz kovářské výhně. Tu bylo možné postavit poměrně snadno přímo na místě zhotovení zakázky. Po celodenní intenzivní kovářské činnosti pod širým nebem zůstane v lepším případě několik kusů vypálené hlíny, hromádka uhlíků a kovářské okuje-tzn. materiál archeologicky takřka nezjistitelný.

Latén

V laténském období kovářství prochází velkým rozvojem a předpokládá se specializace kovářů: kromě kovářů vesnických, kteří produkovali omezený sortiment základních výrobků (běžné nástroje, stavební kování) a prováděli i jejich opravy, existovali zřejmě i kováři specialisté, věnující se jemnému („uměleckému“) řemeslu, např. ve významných sídlištních aglomeracích). Další specializací byla jistě výroba zbrojařská (meče atd.), nožířská, nástrojářská.

    Metalografické a technické analýzy výrobků i nálezů nástrojů dokládají používání všech základních kovářských operací v době laténské. Byly používány i složité technologie zvyšující obsah uhlíku, a zlepšující tak vlastnosti materiálu, zejména u řezných nástrojů: cementování nauhličování břitů, svařování čepelí z nauhličených dílů, svařování čepelí z vrstev železa a oceli a kalení oceli. Další operace probíhaly jak za tepla (např. utínání, pěchování, vytahování, ostření, štěpení, probíjení, tordování, ohýbání atd.), za studena (sekání, tepání, práce s pilníkem, řezáním aj.).

    Samostatnou specializací byla výroba mečů. Vycházela zřejmě z mečového ingotu (hřivny). Čepel byla obvykle svařována z více částí a zpravidla alespoň jedno ostří bylo zakaleno. Podle metalografických analýz měla asi třetina mečů velmi dobrou kvalitu. Časová náročnost výroby meče se odhaduje na jeden den práce. V mečířské dílně pravděpodobně pracovali i specialisté na výrobu výzdoby plechových pochev mečů.

Základní stabilní (nemovité) výrobní zařízení kovárny představuje kovářská výheň, vytvořená slabě zahloubenou jámou, jejíž identifikace v archeologických nálezech nebývá jednoznačná. Vhánění vzduchu obstarávali měchy s hliněnými dyznami – výfučnami, příp. vsazované do dyznových cihel nebo hliněného (kamenného?) obložení výhně. Palivem ve výhni bylo dřevěné uhlí.

    Základní movitý nástroj představuje železná kovadlina. Funkci kovadliny mohly mít zřejmě také kamenné bloky, které se nepřenášely, a tvořily tak vlastně stabilní zařízení kovárny. Nevelké železné kovadliny s trnem pro zasazení do země sloužili spíše pro jemnou (šperkařskou) práci. K výhni patřila obdélníková lichoběžníkovitá lopatka s dlouhou rukojetí s tordovaným držadlem. Ke kovářským nástrojům náleží dlouhé kleště, kladivo s plochým nebo oblým týlem a otvorem pro násadu ve střední či týlové rozšířené části, sekáče, různě široká dláta, průbojníky kruhového nebo pravoúhlého průřezu, pilníky, nýtovačky aj.

    Ačkoliv přítomnost kovářského odpadu dokládá provozování kovářství na velkém počtu laténských osad, ne-li ve všech, dokladů konkrétních kovářských dílen je v Čechách k dispozici velmi málo. Zjištěné či předpokládané kovárny se nacházely v rámci obytného areálu. Z běžného výskytu kovářské strusky v nehrazených osadách lze usuzovat na časté (obvyklé?) provozování kovářství ve vesnicích, přičemž nemuselo jít o náročnou kovářskou výrobu, ale častěji asi jen o recyklaci a opravy běžného nářadí. Rozptýlené výrobě praktikované na velkém počtu lokalit nasvědčuje také značně rozkolísaná kvalita kovářských výrobků. Byla-li hrubá (vesnická) kovářská výroba provozována běžné, a šlo tedy o výrobu s nízkým stupněm specializace, neplatí to o zhotovování ozdob a jiných drobných a složitých předmětů a jistě ani o výrobě zbraní. Tyto vysoce specializované činnosti byly doloženy na oppidech a pravděpodobně se prováděly také ve významnějších rovinných osadách či sídlištních aglomeracích.

    Podle dokladů zpracování bronzu v některých kovářských dílnách lze předpokládat, že někteří kováři byli zároveň kovolitci. Jemné kovářské práce mohly být prováděny nejen na železe, ale souběžně i na zlatě a stříbře.

    Produktem kovářské výroby jsou železné artefakty, při jejichž výrobě vzniká kovářský odpad.

    Velké kolekce kovářských produktů-železných artefaktů různých druhů pocházejí z oppid. Ze středočeských oppid se uvádí 135 typů výkovků, které lze rozdělit na nástroje a nářadí, stavební součásti včetně zařízení domů, součástí oděvu a ozdoby, výzbroj, součásti vozu a koňského postroje. Dalším zdrojem poznání železných předmětů jsou depoty.  Lze předpokládat výrobu nářadí a nástrojů, stavebního kování a běžných součástí kroje ve více dílnách, doklady pro to jsou však velmi sporadické. Konkrétní sortiment kováren, a to ani na oppidech, však neznáme, protože polotovary a zmetky nebyly identifikovány (mohly být snadno recyklovány).

    Doklad místní kovářské výroby je také odpad – kovářská struska. Typický struskový okrouhlý plankonvexní slitek, vytvářející se v kovářské výhni pod místem přívodu vzduchu, kromě toho však vznikají také jednotlivé amorfní kusy strusky. Kovářská struska se vyskytuje v téměř každé laténské osadě. Dalším dokladem kovářské výroby na místě jsou také nálezy železných okují.

Doba Římská a stěhování národů

Čechy v prvních dvou století po Kr. byly zvlášť proslavené výrobou železa, její doklady nacházíme na velkém množství sídlišť. Jedná se především o tavící pece určené k redukci rudy, ostatní zařízení (výhně) a železnou strusku. K hlavním oblastem hutnické činnosti patřily severozápadní Čechy. Zde archeologický výzkum odkryl řadu objektů (pecí). Podle R. Pleinera jich existovalo několik typů.

    Ačkoliv pro kovářství máme nesrovnatelně méně dokladů než pro hutnictví, lze podle četných výrobků předpokládat, že toto odvětví mělo velmi významný podíl na ekonomice starých Germánů v našich zemích. U nás dosud postrádáme doklady vlastních kovářských dílen. Některá nářadí (kladívka, kovadlinky, pilníky) nalezená v hrobě kovolitce ze 6. století v Brně-Kotlářské ulici by naznačovala, že také kovárny byly vybaveny podobnými nástroji.

     Železné kovadliny jsou v našich nálezech vzácné. Jejich absenci je možno vysvětlit i tím, že by mohly být částečně nahrazeny kamennými pseudokovadlinami z tvrdých materiálů.

    Železná kladívka se v našich archeologických nálezech objevují také jen velmi zřídka. Byla vždy nalezena v souvislosti s řemeslnickou činností. Pocházejí mj. z dílenského objektu, zjištěného na východním svahu římské výšinné fortifikace na Mušově-Burgstallu. Další dva kusy se našli v hrobě již zmíněného kovolitce či kovotepce z doby stěhování národů v Brně-Kotlářské ulici.

    Je nepochybné, že rozdíl mezi značným množstvím dokladů hutnění železa a vzácnými stopami po kovářství je dán především odlišnou nápadností a hlavně odlišným množstvím pozůstatků (pecí a strusek), které obě činnosti po sobě zanechávají.

    Užívání železa v prvních staletích po Kr. nebylo zdaleka tak rozšířené jako ke konci laténského období. Zjevné je výrazné zúžení sortimentu vyráběných předmětů. R. Pleiner uvádí ze starší doby římské 25 druhů železných výrobků. Dnes by bylo možné toto spektrum poněkud rozšířit, avšak počet druhů zřejmě nepřekračuje čtyřicítku. Naproti tomu P. Drda a  A. Rybová jich shledávají na laténských oppidech více než trojnásobek. I tato skutečnost svědčí proti hypotéze, že produkce a zpracování železa představují bezprostřední keltské dědictví. Pro srovnání uveďme, že v římských vojenských táborech v Hesensku bylo zjištěno minimálně 86 druhů nástrojů a nářadí (tj. bez zbraní, ozdob, stavebních želez, součástí vozů, podkov, ostruh atd.). Nelze se tedy divit, že v tomto porovnání se Tacitovi zdálo, že Germáni železem příliš neoplývají a užívají jej především k výrobě zbraní.

   

Použitá literatura

Venclová,  N. et al.; 2008: Doba Halštatská. In:N. Venclová a kol., Archeologie Pravěkých Čech, Praha  41-42.

Venclová,  N.  et al.;  2008: Doba Laténská. In:N. Venclová a kol., Archeologie Pravěkých Čech, Praha 71-73.

Salač, V. 2008: Doba Římská a stěhování národů. In: V. Salać a kol., Archeologie Pravěkých Čech, Praha 59-63.

Čtverák, V. 2005: Praha železná. In: Lutovský, M. – Smejtek, L. a kol., Pravěká Praha, Praha, 629-630.

Sklenář, K. Sklenářová, Z. Slabina, M. 2002: Encyklopedie pravěku v Čechách na Moravě a ve Slezsku. Praha, 416.

Sklenář,  K. :  1989: Kovové artefakty. In: K. Sklenář a kol., Archeologický slovník 2., Praha, 14-15, 19-20.

Kovářská výroba. 1 rekonstrukce kovárny, 2 pilník, 3 šperkařská kovadlina, 4 dláto, 5 kovářské kleště, 6, 7 kladiva, 8 výhňová lopatka, 9, 10 dyznové cihly, 11 dyzna, 12 kovářská struska. 2-8 železo, 9-10 hlína. 1,9 Závist, 2, 4, 12 Mšecké Žehrovice I, 3, 6-8 Bezdědovice, 5 Radovesice, 10 Praha - Hostavice, 11 Hrazany

Halštatské kovářské nástroje-pérové kleště, kladiva, kovadlinky (podle R. Pleinera)

Laténské kovářské nástroje z oppida Stradonice o. Beroun. 1 dláto-sekáč, 2-3, 10 kladiva, 4 utínka, 5 hlavičkář na nýty, 6 průbojník, 7 kleště, 8 pilník, 9 výhňová lopatka, 11 děrovací kladivo.