autor: Abbadan
Bronzová kopí
1. Těžba surovin a metalurgie
Těžba
rud v mladší době bronzové v Evropě je doložena těžbou mědi například
v tyrolských Alpách, Španělsku nebo Bulharsku. Způsob, jakým pravěcí
horníci při dolování rud ze země postupovali, je tedy známý. Šlo již o poměrně
vyspělou těžbu v hlubinných šachtách zpevněných dřevěnou výztuží, které
byly vybaveny větracími šachtami. Proces samotné těžby spočíval v tom, že
před stěnou byla rozložena hranice a zapálen oheň. Stěna byla silně zahřáta a
poté vodou prudce ochlazena, následkem čehož rozpukala a rudu bylo možné
vylámat. Získaný materiál byl nošen na povrch v kožených vacích, nebo
jednoduchým rumpálem vytahován na povrch. Na místě zřejmě docházelo
k drcení a čištění rudy, a poté k tavení v tavících píckách do
formy nejčastěji ve tvaru tzv. koláčů (čoček) nebo hřiven, vhodných
k transportu a výměně.
Z území
Čech přímé doklady těžby mědi nejsou. Měď nalézaná na našem území
v eneolitu je především sedmihradského a slovenského původu,
v mladších obdobích je využívána surovina z Alp a středního Německa. Ovšem
v Krušných horách se vyskytoval cín, tedy druhá složka potřebná
k výrobě bronzu (cínový bronz), který se začal do slitiny přidávat ve
starší době bronzové (Reinecke BA2). V nejstarší fázi starší doby bronzové
(Reinecke BA1) se k mědi přidával arsen, nebo již arsen měď obsahovala
jako příměs (arsenový bronz), ale cín měl lepší vlastnosti a oproti arsenovému
bronzu, který měl stříbřitou barvu, cínový bronz byl barvy zlatavé.
V době, kdy popularita zlata výrazně narůstala, je možné, že i zlatavá
barva přispěla k většímu využití cínu.
Slitina
mědi a cínu se v přírodě volně nevyskytuje, všechny tyto slitiny jsou umělého
původu. Ideální množství cínu v bronzu na výrobu nástrojů a zbraní je
8–12%. Bronz je potom sice křehčí, ale hlavně tvrdší než měď, je snáze
tavitelný (již kolem 850°C) a je možné nástroje a zbraně dokonaleji vyleštit.
Do 5 % cínu v bronzu je možné slitinu kovat za studena, byla velmi měkká,
a proto se používala pro výrobu nýtů. Pro čepele mečů a dýk se používala směs
s 15 % cínu. Na výrobu pilníků v době hallstattské se využívala
dostatečně tvrdá směs, kdy se do mědi přidávalo až 30 % cínu.
1.1. Kovolitectví
Mezi
přímé doklady kovolitectví patří odlévací formy (kadluby), keramické nádobky
s výlevkou, sloužící k nalévání roztaveného kovu do formy (tyglíky),
náustky dmýchacích měchů (dýzny), slitky suroviny, nebo nástroje samotných
kovolitců, jako jsou kladívka, dlátka, razidla a kovadliny. S těmito i
dalšími nástroji kovolitec opracoval odlitek, který po vyjmutí z formy byl
hrubý a nedokonalý, pomocí hlazení, obroušení, leštění a případně zdobení. První
přímé doklady kovolitectví pochází z našeho území již z eneolitu
(odlévací forma kultury zvoncovitých pohárů z Ludéřova), kdy se zřejmě
začala vytvářet vrstva lidí zabývajících se metalurgií. Tento vývoj vyvrcholil
v době bronzové, kdy se slévači a kovolitci koncentrovali na otevřených
sídlištích i na výšinných opevněných polohách, na kterých vznikla metalurgická
centra - Cezavy u Blučiny, Tabulová hora u Klentnice, Réna u Ivančic,
Brno-Obřany, Hradisko u Křepic atd. Kromě těchto středisek existovali ještě
potulní kovolitci. K dalším nepřímým dokladům kovolitectví patří depoty hřiven,
slitků, nebo výše uvedených nástrojů.
1.2. Kadluby
Kadluby byly zhotovovány z hlíny, kamene
nebo z kovu (bronzu). Kamenný materiál musel splňovat několik požadavků -
povrch kamene musel být hladký, materiál musel být pokud možno lehce
opracovatelný a také žáruvzdorný. V našich podmínkách převažují odlévací
formy z pískovce, zřídka
se vyskytne břidlice. Některé formy nemusely sloužit přímo
k odlévání předmětů, ale sloužily k získání voskových odlitků. Ty,
které sloužily k odlévání, musely být opatřeny nálevním otvorem
k vlévání bronzoviny a u složitějších tvarů také vzduchovými kanálky,
které měly zabránit nedokonalému vyplnění formy roztaveným kovem. Vyskytují se také formy, které
jsou uzpůsobeny k odlévání více předmětů buď vedle sebe, nebo na opačné
straně kadlubu. Mohlo jít o úspornou variantu nošenou potulnými kovolitci, nebo důvodem mohl být nedostatek vhodné kamenné
suroviny na odlévací formy. Nejjednodušší bylo odlévání do otevřených
(jednodílných) forem, které mohly být vyhloubené přímo v zemi, nebo
vyvedené z hlíny či kamene. V tomto případě byla propracována pouze
jedna strana předmětu, zatímco druhá strana byla upravena po vyjmutí předmětu
z formy. Šlo převážně o některé druhy dýk, dlát, srpů a sekerek.
Složitější artefakty byly odlévány do dvoudílných, nebo vícedílných kadlubů.
Mezi nejsložitější předměty takovýmto způsobem odlévané již ve starší době
bronzové (únětická kultura) byly řetězy tvořené odléváním každého kroužku
zvlášť. Jiným způsobem odlévání je odlévání do ztracené formy. Předmět byl
nejdříve vytvořen nebo odlit v pomocné formě z vosku, poté byl
potažen tenkou vrstvičkou hlíny, do které se otiskla výzdoba, a pak silnější
vrstvou silně porézní hlíny, která byla schopna odvádět vzduch i bez
vzduchových kanálků. Posléze se nechala takto vytvořená forma vypálit a po
vytečení vosku vznikl dutý kadlub, který mohl být použit k odlévání pouze
jednou a po ztuhnutí kovu byl rozbit. Jako nejnáročnější formu kovolitectví je odlévání dutých předmětů
(odlévání s jádrem), kdy bylo nejdříve vymodelováno z hlíny jádro
předmětu, které tvořilo budoucí dutinu, potaženou voskem odpovídající šířky. To
pak bylo obaleno vrstvou hlíny podobně jako u ztracené formy. Jádro
s voskem bylo posléze protknuto několika bronzovými tyčinkami, které
způsobily, že jádro bylo zafixováno v žádané poloze. V průběhu
vypalování formy odtekl vosk a při odlévání bronzoviny pohltil roztavený kov
jak bronzové spojky, tak hliněný obal. Takovýmto způsobem byly odlévány také
dýky s litou prolamovanou rukojetí z depotu z Kozích Hřbetů,
nebo duté plastiky.
2. Historie
Kopí
se používalo už v pravěku, kdy se opracovaný kamenný hrot připevnil
k tyči. Kopí sloužilo k lovu a později se uplatnilo jako bodná zbraň
pro boj zblízka. Po objevu metalurgie kovů se hroty odlévali z bronzu a
následně ze železa. Ve starověku je boj kopím spojován zejména s pojmem falanx-falanga,
který pochází z řečtiny. Je to jedna z nejstarších válečných formací,
kdy skupina pěchoty bojuje v sevřeném útvaru kopími nebo oštěpy. Existují
doklady, že se falanga objevila již v Mezopotámii kolem roku 2500 BC,
například obraz vytesaný na tzv. Supí stéle zobrazuje bojovníky s velkými
obdélníkovými štíty a kopími, jak pochodují vedeni králem do boje (Obr. 1). Ve
starověkém Řecku byla falanga tvořena zámožnějšími muži, oděnými v těžké
bronzové zbroji. Kopí měřilo 2-3 metry a mělo dřevěnou násadu a bronzový nebo
železný hrot. V bitvě se bojovníci kryli za velkými štíty a měly odkryté
jen nohy a hlavu. Makedonský král Filip II. si všiml nedostatků, které měla
falanga, tedy zranitelnost z boků a týla, a vyzbrojil své muže obouručním kopím
zvaným sarissa, které měřilo 5-6 metrů a bylo opatřeno dvěma hroty a to jak
vepředu, tak i vzadu.
V egyptské
armádě došlo po vpádu Hyksósů (1674 BC) k reorganizaci vojenské kultury
s použitím technologií Středního Východu. Egyptská pěchota měla dvě
složky: lučištníky a jednotky Nakhtu-aa, kteří byli vybaveni kopími
s širokými hlavicemi, krátkými sekerami a dřevěnými štíty.
Kopí
tvořilo též součást výzbroje keltských bojovníků a náleželo i k jejich
hrobové výbavě. Tvary keltských kopí mají velkou variabilitu, od velmi dlouhých
a úzkých hrotů, až po krátké a široké listy. Hrot byl pomocí dvou železných,
někdy i bronzových, bohatě zdobených hřebů připevněn k ratišti. Délka se
pohybovala většinou okolo 2 metrů. Ratiště bývalo občas na spodním konci
opatřeno tzv. botkou, která chránila dřevo proti roztřepení. Ratiště keltského kopí se od hrotu
k botce výrazně rozšiřovalo, z 2 cm v tulejce na 3,5 cm
v botce. Těžiště se tím posunulo dozadu a kopí bylo možno uchopit již v první
třetině. Další variantou kopí jsou tzv. standarty. Jedná se o bohatě zdobené
kopí, které svými parametry vylučuje bojové použití. Tyto kopí byly spíše
reprezentativní odznak moci jednotlivce, nebo uskupení.
Také
v době římské byla kopí hojně využívána. Byla to hlavní zbraň Germánů a i složka
římské armády, zvaná triarii, tvořená veterány, využívala kopí (hasta), které
měřilo 2 metry.
V
raném středověku se kopí stávalo spíše jezdeckou zbraní. Na délku měřilo 2,5-3
metry a hrot byl listovitého tvaru, někdy opatřen křidélky. Jezdci je drželi ve
vztyčené ruce a bodali pohybem paže vpřed směrem dolů. V 11. století
převládlo technicky náročnější, ale účinnější založení kopí do podpaží pravé
ruky. Od druhé poloviny 14. století díky zdokonalení plátové zbroje začali
jezdci používat delší (3-3,5 metru) a masivnější kopí a v 15. století se
zmenšil hrot a dostal kosočtverečný průřez, čímž se stal průbojnějším.
Dlouhé
pěší kopí, měřící až 6 metrů se nazývalo píka a na opačném konci bylo opatřeno
bodcem, umožňujícím zaražení kopí do země. Jednotky bojující s touto
zbraní se nazývali pikenýři.
S rozvojem
palných zbraní se kopí postupně ztrácelo z bojiště a s rozšířením
pušek s křesacím zámkem a bodákem zmizeli úplně.
3. Bronzová kopí
První bronzová kopí se v Čechách objevují
již v prostředí nejmladší únětické kultury a na rozhraní střední a
mladší doby bronzové se stávají součástí hrobové výbavy vždy v kombinaci s
jehlicemi, nebo s meči. Vyrábějí se po celou dobu bronzovou a v časné době
halštatské. Je však prokázáno, že z chronologického hlediska nemají kopí
zdaleka takový význam jako např. dýky nebo meče.
Skládá
z kovového hrotu a ratiště, které je vyrobeno ze dřeva a proto se ratiště
většinou nedochová. Hrot kopí se dále skládá z tuleje, ve které může být
otvor pro upevňovací hřeb, a listu, který se dále dělí na hrot a břit. Tulej
někdy přechází do středového výstužného žebra, podle kterého můžeme listy
rozdělit na ploché (bez žebra), kosočtverečné, nebo listy s oble
vystupujícím žebrem. List je obvykle symetricky oboustranný.
Dále se
hroty dělí podle tvaru listu na oválné, hruškovité, nebo rombické a můžou být
úzké nebo široké. Podle profilace je možné hroty rozdělit do dalších 4 skupin:
- kopí
s profilovaným listem a hladkou tulejkou (Obr. 2)
- kopí s
hladkým listem i hladkou tulejkou (Obr. 3)
- kopí s
profilovanou tulejí a hladkým listem (Obr. 4)
- kopí s
profilovaným listem a profilovanou tulejkou
Hroty
kopí se nejčastěji nalézají v depotech, jsou součástí hrobové výbavy a
v poslední době je často nacházejí detektoráři.
4. Depoty
Hroty kopí
a popřípadě oštěpů jsou ze všech tříd zbraní nejvíce zastoupené v depotech
a téměř dvěma procenty se podílejí na celkové skladbě depotů. Téměř pětinu
nálezů kopí představují neurčitelné zlomky tulejek a listů. Nejpočetněji jsou
v depotech nalézány kopí s profilovaným listem a hladkou tulejkou
(40,7%) a naopak tvary s profilovaným obrysově oválným listem jsou poměrně vzácné.
Bezmála třetinu (32,2 %) jich však tvoří zlomky, u nichž nelze určit celkový
tvar listu. V této skupině jsou nejpočetněji zastoupeny tvary
s hruškovitě modelovaným listem. V českých depotech tvoří tento tvar
čtvrtinu nálezů všech hrotů kopí mladší doby bronzové a na Moravě je pak
zastoupen nejvíce (30,7% všech klasifikovaných druhů). Tento druh kopí je rozšířen
především v širší oblasti Karpatské kotliny a středního Podunají od
mladšího až do pozdního mohylového stupně.
Další,
téměř třetinový podíl (30,3%) všech klasifikovatelných hrotů tvoří tvary
s hladkým listem i hladkou tulejkou, který je nejčastěji oválný
s maximální šířkou listu ve spodní části. Tento druh kopí
s hruškovitě tvarovaným listem je zastoupen šesti kusy z pěti depotů.
U kopí z Uherského Hradiště 2 jsou hladká plastická žebírka při obvodu
ústí tulejky. Tato výzdoba ve středodunajském prostoru není obvyklá, ale je
naopak typická pro tzv. sasko-durynská kopí.
K nálezům hrotů
kopí s profilovanou tulejí a hladkým listem z Drslavic se přidali nálezy z
Polešovic a Mušova. Pouze dvěma zlomky čepelí z Drslavic a Polešovic je
v depotech zastoupen čtvrtý druh s profilovaným listem a profilovanou
tulejkou, z dochovaných obrysů lze usuzovat na tvar s hruškovitou čepelí.
Všeobecně
mnohem vzácnější než hroty jsou botky kopí či oštěpů, jsou však prakticky bez
kulturní a chronologické vypovídací hodnoty. W. A. von Brunn interpretoval litý
dutý kuželovitý artefakt se dvěma protilehlými příčnými otvory z Přestavlk jako
botku kopí.
5. Závěr
Cílem této
práce je seznámit čtenáře s jednou z nestarších a nejnebezpečnějších
zbraní pravěku a středověku, kterou je bronzové kopí. Je zde popsána těžba
surovin potřebných k jeho výrobě i technologie výroby bronzových předmětů.
V další kapitole je popsána stručná historie použití kopí, jako zbraně, od
pravěku až téměř do novověku. Ve třetí kapitole je rozebráno třídění kopí podle
tvaru listů a čtvrtá kapitola se zabývá nálezy bronzových kopí v depotech.
Seznam literatury
Jiráň, L. (ed.), et al,
2008: Archeologie pravěkých Čech 5.
Doba bronzová. Praha
Kosarová Z. 2006: Odlévací formy mladší doby
bronzové z jižní Moravy. (Diplomová práce) Brno –
Masarykova univerzita, fakulta filozofická.
Pleiner, R. a kol. 1978:
Pravěké dějiny Čech, s. 330-481. Praha
Podborský, V. a kol. 1993:
Pravěké dějiny Moravy, s. 233-328. Brno
Jockenhövel, A, 1971: Die Rasiermesser in Mitteleuropa: (Süddeutschland, Tschechoslowakei, Österreich, Schweiz). München
Jockenhövel, A, 1971: Die Rasiermesser in Mitteleuropa: (Süddeutschland, Tschechoslowakei, Österreich, Schweiz). München
Salač, M. 2005: Bronzové
depoty střední až pozdní doby bronzové na Moravě a ve Slezsku, s. 70-72. Brno
Sklenář, K. a kol. 1992:
Archeologický slovník 2. Kovové artefakty, s. 17-18. Praha
Zeman J. 2011: Doklady metalurgie bronzu
na halštatských lokalitách na Moravě.
(Diplomová práce)
Brno – Masarykova univerzita, fakulta filozofická.
Žádné komentáře:
Okomentovat