Seminární práce: Konvice bronzové

Autor:Lucka Lapáčková

Bronzové konvice 

(zkráceno)
(Obrazovou přílohu stahujte zde)

 ÚVOD

Bronzové konvice, jakož i soubory ostatních bronzových nádob, náležely k předmětům vysoce ceněným. Jejich výskyt počínáme pozorovat již v pozdně halštatském období a zřetelněji v časné době laténské, v prostoru bohatých „knížecích“ hrobů. Produkce bronzových konvic se plynule udržovala až do doby římské.

Tzv. toreutické výrobky indikují nejen významné společenské postavení majitele, nýbrž i důležité obchodní kontakty. Obchod však nemusel být jedinou formou distribuce. Mohlo se též jednat o dary, součásti věna či kořist.

Práce toreutických mistrů se odráží na vzhledu těchto impozantních nádob. Stejně jako čas formoval společnost i na bronzových nádobách je znát vývoj, jenž nám umožňuje jejich chronologické zařazení.

3. PICÍ SERVISY

Již víme, že bronzové konvice reprezentovaly prestižní importy. Z praktického hlediska tyto výrobky pochází z tzv. picích servisů. Jak nápojové soubory, tak i picí rituály či obřady procházely svým osobitým vývojem.

3.1. Eneolit

Tradice picích obřadů všeobecně sahá hluboko do pravěku. Již časně eneolitické kultury organizovaly picí ceremonie specifického rázu. Evžen Neústupný vyčlenil tzv. eneoliticko-bronzový keramický komplex 1 , který se uplatňuje v průběhu časného eneolitu a vyznívá na počátku doby železné. Část tohoto komplexu lze interpretovat jako picí soubory, které zřejmě sloužily k pití piva při slavnostech nebo rituálech. V časném eneolitu sem patří bohatě zdobené džbánky (jordanovské, mladší jordanovské, skupiny jenštejnské, schussenriedské), později nezdobené džbánky michelsberské (Neústupný et al. 2008, 59).

1 Jde o soubor ustálených forem nádob, který obsahuje čtyřuché a dvouuché amfory, poháry, džbánky, hrnky a koflíky, mísy, hrnce a zásobnicové nádoby s nálevkovitým hrdlem a úzkým hrdlem. Teritoriálně je omezen na střední Evropu a jižní Skandinávii. V časném eneolitu je tento komplex charakteristický především pro kulturu nálevkovitých pohárů (Neústupný et al. 2008, 59). 4

3.2. Doba bronzová

V mladším období bronzové éry (BD – HA) se na evropské půdě objevila řada tvarů bronzových tepaných nádob, tvořící součásti picích souprav nebo představující nádoby kultovního charakteru (Pleiner 1978, 577). Dominují především bronzové koflíky. Ty jsou v Čechách doloženy hlavně z hromadných nálezů, tzv. depotů, nebo z významnějších hrobových celků. Zdá se, že to nebyly jen věci okázalého přepychu, ale že souvisely s úkony při obřadech pohřbu (Pleiner, 1978, 577).

3.3. Halštat a latén

V 6. – 5. století jsou celé picí soubory (často dovážené z Etrurie), včetně etruských zobákovitých konvic, nalézány v bohatých „knížecích“ hrobech. V Etrurii tyto soubory (misky s konvicí) sloužily při líbacích a kultovních obřadech (Bouzek 2003, 187).

S importem bronzových nádob je spojen i dovoz vína. Elita keltské společnosti si osvojila jak konzumaci vína, tak i specifické etruské obřady. Popíjení alkoholických nápojů (nejen vína, ale i jiných nápojů keltské provenience) sloužilo k upevnění vztahu mezi vůdcem a jeho družiníky (Bouzek 2003, 188).

Nápojový servis se v této epoše skládal převážně z konvice nebo vědra, cedníku, naběračky a v neposlední řadě i trojnožky.

3.4. Doba římská

V době římské nádoby sloužily k vícerému užití. I nadále si ponechávaly funkci picích servisů (konvice, vědra, naběračky a cedníky, patera), zároveň však přibyly třídy určené pro přípravu a konzumaci pokrmů (například pánve, östlandská vědra atd.), (Droberjar 2002, 236).

4. OBCHODNÍ STYKY KNÍŽECÍCH DVORŮ S JIŽNÍM PROSTŘEDÍM 5

Příchozí jižní impulzy vyústily kolem roku 600 př. Kr. v založení kolonie Massilie (dnešní Marseille). Ta zásobovala své okolí zvláště řeckými výrobky a svůj vliv rozšířila až do horního Podunají (Filip 1995, 41).

Obchodní spoj Massilia-rhônské údolí a Burgundská brána se stal důležitým dodavatelem výrobků maloasijských, rhodských, řeckých i místních provensálských, které se dostaly až na Heuneburg. Také střední Evropa již od 6. století př. Kr. čile obchoduje se Středomořím. Právě přes Massilii se řecké zboží dostává do Podunají a Porýní (Filip 1995, 41-42).

Z řeckých dílen rhodsko-milétského typu sem byly přiváženy výrobky, později také jejich italské napodobeniny. Vyskytují se zřídka v hrobech s vozy již v mladohalštatském prostředí okruhu hornodunajsko-východofrancouzského. Jedná se především o bronzové konvice rhodského typu z poloviny 6. století a mladší alternativy, s trojlaločným ústím, které jsou na rozdíl od pozdějších etruských konvic nižší a baňatější. Ataše uch jsou vyzdobeny rostlinnými motivy a geometrickými tvary (Filip1995, 42).

5. ETRUSKÝ OBCHOD

V 5. století započal massilskému obchodu konkurovat intenzivnější obchod etruský. Situace 6. století změnila hospodářské a společenské poměry. Ještě v té době má etruský obchod značnou námořní převahu. Do střední Evropy se tudíž etruské zboží dostávalo jen zřídka (Filip 1995, 45).

Politické události 2 a oživená kolonizační činnost Massilie podnítila Etrusky v hledání nových trhů na sever za Alpami (Filip 1995, 45). Před rokem 500 př. Kr. se Etruskové zmocnili boloňského území v severní Itálii. Tím vzrostl i význam území při severoitalských jezerech jako významných obchodních překladišť (údolí Ticina, okolí Bellinzony). Na tomto teritoriu se hojně objevují bronzové zobákovité konvice a později i jejich napodobeniny, také hliněné (Filip1995, 45).

2 V 6. století př. Kr. nastal horizont skytských vpádů z východu. Skytové zpustošili řadu hradišť podél důležité obchodní komunikace, tzv. jantarové stezky. Tento impulz způsobil posunutí cesty na západ a otevření severní trasy (Bouzek 2003, 184).

Situace 5. století př. Kr. nebyla taktéž klidnou dobou. Rostoucí konflikty Řeků a Kartaginců vyústily, po bitvách u Himery (480) a Cumae (474), v uzavření messinské úžiny (mezi Sicílií a jižní Itálií). Tím došlo k totálnímu odříznutí Etrurie a omezení obchodu (Filip 1995, 45). 6

6. TOREUTIKA A KELTSKÉ UMĚLECKÉ ZTVÁRNĚNÍ

Etruské bronzové nádoby byly vytvářeny tzv. toreutikou. Toreutika je umělecká technika výroby předmětů tepáním plechu za studena. Toreutika se považuje za specializované kovotepecké odvětví. Na svém významu nabývá již v průběhu doby bronzové, kdy byly touto technikou vyráběny nejenom bronzové nádoby, respektive koflíky, ale i součásti zbroje či šperků (Pleiner 1978, 552-554).

Keltští umělci dodatečně ozdobovali konvice rytou i plastickou výzdobou podle svých vzorů. Časně laténský styl byl ještě spojen s importy 2. poloviny 5. století. Své rysy opírá o některé předlohy italsko-etruské i orientálnější prvky. Ke sklonku 5. století se v keltském prostředí objevuje nový prvek lidské masky převzatý ze Středomoří. Keltské kovotepectví posléze přejalo i jiné motivy, z jihu prvky rostlinné (palmety, lotosové květy), které kombinovalo s esovitými motivy (Filip 1995, 124).

Uvedené výzdobné prvky můžeme spatřit na bronzové konvici z knížecího hrobu v Halleinu-Dürrnbergu (obr. 1.1) v Rakousku ze 4. století. Konvice je bohatě zdobená měchýřovitými motivy a palmetami, rovněž i lidskými hlavami a zvířecími figurkami (obr. 1.2), (Filip 1995, 126).

Jedinečným výrobkem čistě keltské toreutiky je zobákovitá konvice rovněž ze 4. století z Basse-Yutz z Moselle (obr. 2.1). Reliéf, plastická i rytá výzdoba jsou kombinovány s korálem a emailem. Ucho konvice (obr. 2.2) je dole formováno maskovitě, nahoře ve zvířecí, nejspíše vlčí, hlavu (Filip 1995, 126).

7. ETRUSKÉ ZOBÁKOVITÉ KONVICE

Zobákovité konvice jsou nádoby převážně etruského původu, umělecky provedené s ozdobnými motivy, které jsou přechodem k nově vznikajícímu laténskému stylu. Zobákovité konvice jsou nejčastěji nalézány v kontextu časně laténských bohatých hrobů, od 6. do 4. století př. Kr. (Chytráček 1983, 432-433).

Výskyt těchto importů (obr. 3.) je patrný především v rýnské oblasti. Ve východoalpské oblasti a Karpatské kotlině se prozatím nepodařilo nalézt žádnou zobákovitou konvici (Filip 1995, 182). 7

7.1. Výroba a distribuce zobákovitých konvic

Výroba etruských konvic započala již před koncem 6. století na území Itálie a trvala snad dalších sto let. Hlavním dodavatelem byly dílny ve Vulci 3. Vulci bylo každopádně bohaté na všechny druhy tepaných a litých prací (Chytráček 1983,434).

3 Vulci nebo Volci (etrusky Velch nebo Velx) bylo etruské město ve dnešní provincii Viterbo severně od Říma ve střední Itálii. Název Vulci nesl i zdejší kmen Etrusků.

4 Střední Porýní: Nálezy bronzových nádob včetně konvic v kontextu bohatých hrobů. Lok. Schwarzenbach: dvě bronzové zobákovité konvice s figurálně koncipovanými uchy; lok. Dürkheim (Rýnská Falc): bronzová stolní souprava (zobákovitá konvice, trojnožka, vědro-stamnos); Rodenbach u Kaiserslautern: pět bronzových nádob, také zobákovitá konvice, Reinheim: jedinečná bronzová pozlacená konvice s výlevkou, zdobená jemným vzorem (obr. 4.1-2); Kleinaspergle: etruská zobákovitá konvice a sada bronzových nádob; Waldalgesheim (Hunsrück): souprava bronzových nádob, konvice (obr. 5), (Filip 1995, 36, 39-41).

Výroba toreutického zboží byla výsadou kovotepeckých mistrů. Etruské bronzové nádoby byly tepány z bronzového tenkého plechu a jejich části (především ucha a apliky) se odlévaly. Pro výrobu byly používány voskové předlohy, ale i hliněné modely pro odlévání na tzv. ztracenou formu. Téměř identické ataše uch různých konvic nám napovídají, že tato ucha byla vyráběna v sériích (Bouzek 2003, 168).

Zobákovité konvice jsou dokladem přímého etruského obchodu. Je tedy samozřejmostí, že největší koncentraci můžeme sledovat na území vlastní Itálie. Krom toho se nálezy soustředí do oblasti středního Porýní 4, především do rýnsko-sárské skupiny, jakož i do oblasti Marny, středofrancouzské oblasti, až do Horního Rakouska (Hallein-Dürrnberg), (Chytráček 1983, 434).

Etruské importy se v 6. až 5. století př. Kr. dostávají i na území Čech. Kumulaci zobákovitých konvic lze spatřovat v jižní polovině Čech, zhruba proti toku Vltavy (od dnešního Pražska) na jih a od Kadaně na jihovýchod. Právě tato oblast představovala centrum hospodářského a společenského života (Waldhauser 2001, 120-121). 8

7.2. Nálezy etruských zobákovitých konvic a jejich součástí z Čech a Moravy

Čínov, obec Březany (okr. Louny)

Roku 1910 na parcele číslo 388 došlo k nálezu bronzového ucha konvice s podkovovitou ataší (obr. 6.1) z poloviny 6. století př. Kr. (Waldhauser 2001, 186). Je připisována výrobkům etruských dílen ve Vulci i přesto, že hliněný kadlub pro odlévání uch těchto konvic byl nalezen na hradišti Heuneburg (Waldhauser 2001, 186-187).

Hosty, okr. České Budějovice

Na lokalitě bylo nalezeno ucho zobákovité konvice, ztvárněné plastickou postavou akrobata s dvěma lvími ocasy na ramenou (obr. 7.1-2). Konvice byla vyrobena nejspíše v etruském městě Vulci či Picena po roce 450. Původní plastiky lvů na okraji ústí, stejně jako znázornění bojovníků na spodním konci, byly úmyslně odříznuty tak, aby odpovídaly specifickému vkusu keltských majitelů artefaktu (Waldhauser 2001, 222).

Plastika akrobata byla odlita ze slitiny se zvýšeným podílem olova. Zbylé dochované části (zachovala se jen připevňovací lišta k tělu konvice) jsou vyrobené z běžného bronzu. Rozbory ukázaly, že konvice byla překryta textilií. Jediná analogie severně od Alp pochází z knížecí mohyly u německého Schwarcenbachu (obr. 8), (Waldhauser 2001, 222).

Hradiště u Písku

V roce 1858 byly v poloze Na Dolinách objeveny dvě mohyly. Oba bohaté „knížecí“ pohřby, patrně muže a ženy, spadají do 5. století. Tato lokalita je na nálezy etruských bronzových nádob vskutku bohatá. Kromě luxusní konvice a ucha druhé konvice, se zde nalezly ještě dvě bronzové mísy.

Skvostný nález v jedné z mohyl představoval bronzovou zobákovitou konvici etruského původu (obr. 9.1-2). Donesená sem byla buď jako import či jako dar. Konvice je výkvětem etruského umění a lze ji řadit do zvláštní sorty zobákovitých konvic nazývaných jako „série de prestige“. Ataše ucha je ztvárněná do podoby čtyřkřídlé Sirény s lidskými pažemi a ptačím ukončením (obr. 9.3). Konvice je na hrdle opatřena jemnými rytými motivy květů a palmet (obr. 9.4). Okraj výlevky je zdoben třemi řadami perličkovité výzdoby (obr. 9

9.5). Na horním okraji ucha leží dva plastičtí lvi, rovněž i v koutech výlevky (Waldhauser 2001, 226-227; Chytráček 1983, 434).

Z druhé konvice se dochovala pouze hadovitá ataše ucha z 6. stol. př. Kr. (obr. 6.2). Tento typ konvic patří mezi nejrozšířenější. Analogie můžeme uvést z pohřebiště Castaneda a ze Champagne (Chytráček 1983, 434).

Chlum u Zbiroha, okr. Rokycany

V roce 1904 byla nedaleko obce objevena knížecí mohyla z 5. století. Výzkum prováděl již J. L. Píč. Z hrobu pochází zobákovitá konvice (obr. 10.1-2) podobná té z Hradiště u Písku, nedosahuje však její zdobnosti ani kvality (Waldhauser 2001, 235-236). Výzdoba hrdla chlumecké konvice je opatřena rytými prvky, které jsou však neuměle vytvořené (obr. 10.3). Podle Jana Filipa může jít o pozdější výrobek, pravděpodobně ze 4. století, dodatečně ozdobený keltskými umělci (Filip, 1995). Ucho této konvice dnes chybí, ale původně mohlo být opatřeno volutovou ataší (Bouzek 2003, 186).

Praha-Modřany

Právě z této lokality pochází dvě ucha etruských zobákovitých konvic vyrobených v 6. a 5. stol. př. Kr. ve Vulci, severní Itálii nebo horním Podunají. Určení nálezových okolností je obtížné. Jelikož se ucha nacházela ve sbírkách místního učitele Hrdiny, není jisté, zda konvice vůbec z Modřan pocházely (Waldhauser 2001, 400).

Starší z uch časově spadá ještě do 6. stol. a náleží konvici s podkovovitou ataší (obr. 6.3). Mladší datujeme do 5. století př. Kr. a představuje, pro území Čech, neobvyklou ataši ve tvaru lehce rozvinutého lotosového poupěte (obr. 6.4). Takovýto tvar je blízký skupině etruských mís a zobákovitých konvic se srdcovitou ataší, které zatím známe jen z Itálie (Chytráček 1983, 434).

Černov, okr. Vyškov

Na hradišti Černov byl nedávno nalezen zlomek bronzové konvice s rytou výzdobou na výduti datovanou do časného laténu. Doposud nebyly známy žádné nálezy tohoto druhu z 5. století př. Kr. na Moravě. Všechny exempláře pochází až z pozdní doby laténské (Čižmářová 2004, 198). 10

7.3. Hliněné napodobeniny etruských konvic

V 5. stol. př. Kr. byly některé importované předměty nedostatkovým zbožím. Tento jev mohl být řešen výrobou hliněných alternativ. Hliněná imitace etruské zobákovité konvice z Hradiště – „Závisti“ (obr. 11.1), (Waldhauser 2001, 186), hliněná výlevka z Tuněchod (obr. 11.2), hliněné zobákovité konvice z Dürrnbergu (obr. 11.3), zlomky hliněných napodobenin zobákovitých konvic z hradiště v Heuneburgu, dosvědčují, že jejich předlohy byly známy a oblíbeny v širším středoevropském kontextu (Filip 1995, 182).

8. OPPIDÁLNÍ OBDOBÍ 2. – 1. STOLETÍ PŘ. KR.

V posledních dvou stoletích př. Kr., v době existence oppid, si antické bronzové picí servisy opět získávají oblibu u vyšších vrstev společnosti. Nádoby, respektive zlomky nádob u nás nalezené, pocházejí většinou ze severoitalských dílen republikánského Říma a společně s artefakty jiného rázu, dokládají kontakty s tímto prostorem (ať už se jedná o importy, dary či kořist), (Čižmářová 2004, 47).

Nálezové okolnosti se i vzhledem k transformaci společnosti mění. Bronzové konvice již nejsou přednostně ukládány do hrobů, nýbrž jejich fragmenty se nalézají především na oppidech v rámci středoevropského kontextu (Svobodová 1985, 656).

Výskyt bronzových nádob je i tak málo četný a tudíž lze říci, že se jednalo o vysoce luxusní předměty (Čižmářová 2004, 47).

Z konvic byly nalezeny zlomky jen na Stradonicích. Je to jedno celé ucho, jejich zlomky, ataše a fragmenty ataší (Svobodová 1985, 659).

8.1. Konve typu Kappel-Kelheim

Konve tohoto typu jsou vysoké okolo 200 mm, průměr ústí mají asi 105 mm. Bachraté tělo plynule přechází v krk s rozšířeným okrajem. Masívní ucho bylo odlito dodatečně a připájeno k tělu nádoby. Jeho ramena byla zakončena labutími hlavičkami a obepínala okraj ústí konve. Nahoře bylo držadlo zdobeno stylizovanými lístky, z nichž prostřední sloužil jako 11

opěrka pro palec. Ataše představovala hlavu vousatého Siléna (obr. 12.1), (Svobodová 1985, 659).

Od této skupiny konvic se odděluje skupina typu Kaerumgaard (Eggersův typ 122).

8.2. Konvice typu Kaerumgaard

Od konvice typu Kappel-kelheim se odlišuje jak utvářením ucha, tak i tvarem ústí a těla. Tento typ konvice má štíhlejší krk a elegantnější tvar. Ucho má jednodušší, s ataší srdcovitého listu, dole se dvěma spirálovitými úponky a křížem (obr. 12.2), Svobodová 1985, 659).

Konve obou typů byly vyráběny pravděpodobně v Kampánii a datovány jsou do poloviny 1. století př. Kr.

8.3. Ostatní nálezy

Dalšími nálezy z oppida Stradonice je ouško s ataší ve tvaru lidské busty (obr. 12.3), kde obdobné nálezy známe z ornavasského pohřebiště, z Tržišče u Cerknice (Slovinsko) a u Mostaru v Hercegovině; jiným nálezem je zlomek ouška konvice uloženého ve Vídni v podobě Pana, jenž náleží buď konvici typu Kelheim, nebo typu Eggers 124; posledně jde o ataši konve s ženskou bustou (Svobodová 1985, 659-660).

9. KONVICE DOBY ŘÍMSKÉ

V časné době římské, respektive ve stupni B1, je v českém prostředí nápadná velká koncentrace římských importů. V polovině 3. a průběhu 4. století dochází k úpadku importu (Droberjar 2006, 652). K nejčastějším importům římské provenience patřily mimo jiné bronzové nádoby. Především pánve, soupravy naběraček a cedníků, mísy a také konvice a vědra. Z počátku se jejich výroba koncentrovala jen na italskou půdu, zvláště Kampánii, postupně se však počala přesouvat do provincií v Porýní a do Galie (Droberjar 2002, 236). 12

Základní typologické třídění provedl H. J. Eggers 5, který vyčlenil pro konvice typy Eggers 122 – 129. Na území Čech se však vyskytují jen Eggers 124 – 125, konvice s ústím utvářeným do trojlístkové formy (Droberjar 2006, 652; Tejral 1967, 119).

5 Eggers Hans Jürgen (2. 1. 1906 – 19. 4. 1975) byl významný německý archeolog a profesor na hamburské univerzitě. Jeho vědecký záběr byl široký, nejvíce se však věnoval době římské. Typologie bronzových nádob se používá dodnes. H. J. Eggerrs vypracoval také periodizaci doby římské (Droberjar 2002, 68).

Bronzové nádoby v tomto období pocházejí z bohatých žárových (poničené přetavením) a kostrových hrobů, výjimečně ze sídlišť (Droberjar 2002, 236).

9.1. Konvice s úzkým hrdlem

Nálezy těchto druhů konvic pochází z lok. Vysoké a Zohoru (obr. 13).

Tento typ konvic, alespoň na zkoumaném prostoru Moravy a Slovenska, tvoří nejpočetnější skupinu. Jsou to elegantní tvary s hruškovitě formovaným tělem na nožce a vyšším štíhlým hrdlem s úzkou výlevkou. Na horní části oblouku vyklenutého držadla sedí zvířecí figura, u konvice z Vysoké je to kůň, u konvice ze Zohoru panter. Týl držadla, které se naspodu opírá o maskovitou ataši, je zdoben vegetabilními vzory (Tejral 1967, 118).

Konvice se objevují na Balkáně, ve Středomoří a dotýkají se až maloasijské oblasti, častý je výskyt v Panonii. Datovány jsou nejspíše do druhé poloviny 1. století a počátku 2. stol. po Kr. (Tejral 1967, 119).

9.2. Konvice typu Eggers 124

Starobylejší typ konvice s trojlístkovým ústím. Konvice tohoto typu má horní oblouk zdobený plastickými motivy lidských hlav. České exempláře mají štíhlé vejčité tělo s mírně prohnutým držadlem s ženskou bustou na vrcholu, která pažemi obepíná ústí. Nálezy typu Eggers 124 jsou známy z Lysce, kostrového hrobu v Praze-Bubenči a ze žárového hrobu ve Zlivi (Tejral 1967, 120).

Bohatý hrobu ze Zlivu (okr. Jičín) obsahoval řadu bronzových tepaných nádob. Exemplář konvice (obr. 14.1) má držadlo zakončené Menádou (obr. 14.2) a Satyrem nebo Silenem (obr. 14.3), (Droberjar 2002, 386). 13

Hlavička busty z Prahy-Bubenče je opatřena složitým účesem (obr. 15). Analogii spatřujeme v hrobě z Fontillet (Tejral 1967, 120).

9.3. Konvice typu Eggers 125

Mladší typ konvic s ústím trojlístkové formy má nižší tělo a držadlo, které se klene vysoko nad ústím. Konvice je často zdobena lví hlavou na horním a lví tlapou na dolním konci držadla. Držadlo může být opatřeno ženskou maskou jako v předchozím případě. Ze Starého Města se dochoval zlomek držadla konvice tohoto typu (obr. 16), (Tejral 1967, 120).

Další nálezy pochází z Dobřichova-Pičhory (obr. 17), (Tejral 1967, 120).

Nález ucha konvice z Moravského Krumlova má ataši ucha vytvarovanou do podoby vousatého Siléna. Styl výzdoby se blíží typům konvic s trojlaločným ústím (Eggers 125), (Tejral 1967, 121).

9.4. Konvice s vejčitým tělem

Výzdoba držadla je v blízkosti ústí formována do podoby ptačích hlaviček. Ataše ucha je formována do podoby maskovitých nebo figurálních prvků.

Druhá konvice z lokality Zohor typologicky spadá do této skupiny. Nálevkovité hrdlo je od vejčitého těla odděleno dvěma horizontálními rýhami. Analogie spatřujeme v depotu z Rheizabernu. Její rozšíření je značné v provinciální Galii ve 2. – 3. století (Tejral 1967, 121).

V následné době stěhování národů se bronzové nádoby již téměř nevyskytují.

10. ZÁVĚR

Výroba bronzových nádob se, v téměř celoevropském měřítku, udržela v kurzu po několik staletí. Bronzové konvice si po celou dobu zachovávají svůj standart luxusních výrobků a to i bez ohledu na měnící se nálezový kontext.

Nálezy bronzových konvic nepatří mezi početnou skupinu. Vyjma velkých distribučních center, převážně na antické půdě, se může valná část Evropy pyšnit jen několika málo, zato ale překrásnými, artefakty tohoto typu. Dveře novým objevům však nejsou uzavřeny. Jen budoucnost ukáže, kolik dalších bronzových konvic spatří světlo světa. 14

11. LITERATURA

Bouzek, J. 2003: Etruskové, jiní než všechny ostatní národy. Praha.

Čižmářová, J. 2004: Encyklopedie Keltů na Moravě a ve Slezsku. Praha.

Droberjar, E. 2002: Encyklopedie římské a germánské archeologie v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha.

Droberjar. E. 2006: Hornolabští Svébové – Markomani. K problematice dalšího vývoje großromstedtské kultury ve stupni Eggers B1(„Zeitgruppe 3“) v Čechách (dobřichovská skupina), Archeologie ve středních Čechách, 599-712.

Filip, J. 1995: Keltská civilizace a její dědictví. Academia Praha.

Chytráček, M. 1983: Nové poznatky o halštatsko-laténských bronzových nádobách z Čech, Archeologické rozhledy XXXV, 427 – 444.

Neústupný et al. 2008: Archeologie pravěkých Čech 4. Eneolit. Praha.

Pleiner, R. – Rybová, A. 1978: Pravěké dějiny Čech. Academia Praha.

Svobodová, H. 1983: Bronzové nádoby z keltských oppid v Čechách a na Moravě, Archeologické rozhledy XXXV, 656 – 677.

Tejral, J. 1967: K otázce importu bronzových nádob na Moravu ve starší době římské, Památky archeologické 58, 81 – 134.

Waldhauser, J. 2001: Encyklopedie Keltů v Čechách. Praha.