autor: Lucka Lapáčková
Hromové
klíny a hrnce trpaslíků
Z pokladnice české folklorní
archeologie
Karel
Sklenář
Kniha Karla
Sklenáře je prvním z pokusů skloubit archeologii jako takovou
s folklorem, tedy lidovou slovní tvorbou. Pověry, zvyky či pohádky už od
antického starověku, můžeme předpokládat i starší výskyt, sjednocovaly myšlení
tehdejšího obyvatelstva. Karel Sklenář ve svém díle demonstruje vztah vědy a
myšlení prostého lidu tzv. folklorní archeologii, z čehož vzniká vskutku
poutavá monografie.
Počátky vzniku
folklorní archeologie lze spatřovat již v 19. století. V éře
romantismu vznikaly tendence a touhy spojit vědecké hledisko s tím
folklorním. Romantičtí archeologové měli snahu poučit nevzdělaný lid o
zachování památek, mezi ně patřil i první z českých folklorních archeologů
P. Václav Kromlus a vysloužilý farář a ochránce starožitností P. František
Rohozecký. Většina z pozůstatků lidských kultur však byla ničena a to
z různých důvodů. Lidé byli ziskuchtiví, pověrčiví nebo jen apatičtí.
V úvodu autor
líčí obecnou charakteristiku a dějiny vývoje folklorní archeologie,
v dalších kapitolách se bude zabývat artefakty, na něž nejvíce dolehl vliv
folkloru a nemovitými památkami viditelnými v terénu.
Tedy přejděme
k první kapitole a k prvnímu z témat, hromovým klínům. Jak již
samotný název napovídá, spojitost s hromem a bleskem byla pro lidové
pověry takřka nezpochybnitelná. Celosvětové rozšíření termínu hromový kámen je
důkazem všeobecného lidového povědomí o „původu“ tohoto předmětu. Tradice
pojmenování sahá také velmi daleko. Vždyť již ve starověku byly tyto kameny
využívány k magickým účelům a víra v jejich kouzelnou moc se udržela
až do středověku. Přesvědčení o léčebných, ochranných či obecně prospěšných
vlastnostech byla v mysli obyčejného člověka hluboce zakořeněna a jen
těžko jej šlo přesvědčit o vědeckém účelu artefaktu. Autor uvádí hnedle několik
lidových výkladů zrodu hromových kamenů, nicméně z archeologického
hlediska se na jejich vzniku přičinil jen člověk. Typologicky se setkáme s
broušenými kamennými sekerami, klíny, sekeromlaty, přesleny, výjimečně i
paleolitickými pěstními klíny. Z nearcheologických předmětů se mohou
objevit i meteority nebo zkameněliny.
Následující
kapitola nese pojmenování Rytíři, pastýři, pytláci. Kapitola sama o sobě není
zdlouhavá, přesněji řečeno se jedná o nejkratší kapitolu celé knihy. Námětem se
stávají pohřebiště či samostatné hroby. Hroby nebyly ničím překvapivým, často
se na ně naráželo při stavební činnosti i při práci na poli. Ve chvíli, kdy
pohřeb skýtal bohatou výbavu, byl vzdělaneckou společností označen za hrob
panovníka, světce či mytické osobnosti. Obyčejný lid přistupoval k nálezům
hrobů jiným směrem. Prvním předpokladem byl obvykle zločin vraždy, kromě toho
velkou roli sehrály i milodary přidané do hrobu. Na jejich základě vznikaly
různé historky. Například nalezený meč musel dozajista znamenat pohřeb rytíře,
jelení paroh zase ukazoval na pohřbeného myslivce s jelenem. Toto byly
vcelku běžné situace. Na druhé straně stály pohřebiště, ta byla interpretována
jako místa válečného konfliktu a nebožtíci za padlé oběti boje.
Samorostlé hrnce a
nádobí trpaslíků. Toto pohádkové vyznění nás opravdu přenese do sféry trpaslíků
a skřítků, leč jen v rámci folkloru. V prvotním počátku, již od dob
antického Říma, existovala víra v hrnce vyrostlé ze země. Tato představa
se udržela, stejně jako u hromových klínů, do raného středověku. V období
renesance a humanismu se vzdělanci přiklonili k názoru vědeckému, tedy
k hypotéze uren. Přeměnou ze samorostlých hrnců vznikla víra v hrnce
trpaslíků. U nás se tato idea nikdy moc neuchytila, oproti tomu
v domovském prostředí německého a hornického folkloru se „existenci“
trpaslíků velmi dařilo. Samozřejmě, realita nás odkazuje do patřičných mezí.
Hrnce trpaslíků nejsou ničím jiným, než pozůstatkem lidské tvorby, keramickými
nádobami, které lidé v průběhu věků ukládali do země. Ani tyto památky
neušly ostražitosti soudobého laika. Nádoby, ale i pouhé střepy se těšily
pozornosti jak v kladném, tak i záporném smyslu. V horším případě se
nádoby dočkaly zkázy, jelikož nálezce byl přesvědčen o jejich ďábelském původu.
Na druhé straně byly hrnce často využívány prakticky, k ukládání sypkých
materiálů, napájení domácích zvířat, ale i v léčitelství.
Jedna
z kratších kapitol této knihy nás obeznámí s vnímáním mincí. Nálezy
římských i středověkých mincí nebudily takovou pozornost a to z jednoho
prostého důvodu. Jakmile na nich nálezce rozpoznal obraz či písmo, poznal, že
se jedná o platidlo. Starší, keltské mince, které tyto znaky postrádaly, naopak
pobízely k pozornosti a popouštěly uzdu lidské fantazie. Keltské mince
mušlovitého tvaru daly vzniknout pověrám o duhových mističkách neboli
duhovkách. Tento termín navíc přešel přes folklor až k odborné řeči,
dodnes využívané.
Sklenář se v několika následujících
kapitolách věnuje tématu toponomastiky, tedy nauce o vlastních jménech. Lidové
názvy lze považovat za jakýsi archeologický pramen a autor mu věnuje značné
pozornosti. Seznámíme se s místními a pomístními jmény. Místní jména by
nás teoreticky měla odkázat na existenci archeologických památek
v obydlených polohách. Zde však dojdeme zklamání, většina z názvů
vznikla až ve středověku pod vlivy politického, náboženského dění, či přílišnou
snahou romantických nadšenců utvořit z „ničeho“ archeologický nález.
Oproti tomu pomístní jména, jména popisující polohy v neobydlených
místech, často na archeologický pramen doopravdy ukazují. Tyto objekty byly
v krajině dobře viditelné a staly se bodem zájmu společnosti, především té
vesnické.
Začněme kapitolou
Žižkovy hradby, švédské šance. Autor v této části knihy systematicky
rozebírá vzory pomístních jmen, v rozsahu až několika desítek stran, která
by nás mohla nasměrovat ke zjištění nemovitých památek. Ale i zde,
s největší pravděpodobností, narazíme na různá úskalí, neboť se častokrát
jedná o pozůstatky středověké i novověké, nikoliv však pravěké. Pro představu
čtenáře jsou nejběžnější jména odvozena od kořene hrad, nadále zámek, ležení,
tábor a dalších. Označení Valy, Šance, Ohrada, Kolo, Příkopy zase patrně
odrážejí to, co bylo pro lid zřejmé pouhým pohledem, tj. názvosloví podle
viditelného typu opevnění. Tradované pověsti, historické osobnosti a události,
vlastníci a nejobecněji stáří, stav či velikost, to vše ovlivnilo vznik lidových
názvů hradišť. Nejpřehlednější, ale zároveň nejobsáhlejší je autorovo
chronologické třídění hradišť od pravěkých až po pruská.
V následující
stručné kapitole Zakleté princezny a ohniví psi se autor obrací na stranu
pověstí a pověr, které se přičinily na vzniku pomístních jmen. Venkovský člověk
ovlivněný rytířskými příběhy vnímal hradiště jako hrady. Výslovně ty, které
vzbuzovaly pozornost, jsou opředeny lidovými pověrami o sídlech bohatých pánů,
loupežníků, o zjeveních a strašidlech, o pokladech atd.
Poslední z kapitol
podávající čtenáři výklad vlastních jmen se nazývá Hrůby, kopky, bochence a
mohejlík. Již podle názvu je zřejmé, že kapitola bude poukazovat na hrobové
celky, respektive mohyly. Máme-li v úmyslu vypátrat mohyly pomocí lidových
jmen, musíme se vydat cestou jiného pojmosloví. Slova s kořeny mohyl,
mohel nejsou odvozena od pravěkých a slovanských hrobů, nýbrž od potoka nebo
říčky. Karel Sklenář prezentuje řadu názvů, avšak jak to u lidových pojmenování
bývá, často nereflektují původní význam. Z nejčastěji používaných kořenů
slov autor uvádí hrob, homole, hroby, hrůby, hrobka, rov a jiné.
S existencí mohyl nebo jen náspů se pojí pozoruhodné lidové pověry.
Nejenom na našem území, ale také v Německu, Nizozemí, Francii, Anglii a dalších.
Mohyly se vždy považovaly za podivná místa, kde tančí kostlivci, spojovaly se
s poklady, začarovanými místy, zjeveními, čarodějnicemi a strašidly.
Předposlední
kapitola nese název Kosti, hroby a hrady obrů a autor nás seznámí
s existencí obrů, samozřejmě, že pouze v podání pověr a pověstí. Víra
v obry vyrůstala hned z několika možných podloží. Mytologických;
historických; z nálezů kostí velkých zvířat, především mamutů. Ve
středověku víru v obry umocnila také bible. Megalitická Evropa zase obrům
připisuje zásluhy na příznačných kamenných stavbách. U nás se však pověry
tohoto typu vyskytují jen velmi zřídka, a když vůbec, tak ve spojení
s Avary, stejně jako s Huny v některých místech Evropy.
Zkamenělí hříšníci
a obětní kameny je závěrečnou kapitolou, kterou zakončíme povídání o folkloru.
Uctívání kamenů v terénu mělo dlouhého trvání a dotklo se i odborného
folkloru. Původ obětního kamene není vůbec lidový, ale vznikl mezi
starožitníky. Tyto kameny navíc nejsou archeologickými památkami, ale
přirozenými útvary. Vesměs zajímavějším námětem lidové tvorby jsou tzv.
vztyčené kameny. Tyto nápadně připomínají megalitické památky a jsou
jednoznačně archeologickou památkou. Prostí lidé je nepovažovali za lidské
dílo, ale přikládali jim nadpřirozený vznik. Jejich údajné magické schopnosti
dobře posloužily k čarodějným obřadům. Tyto pohanské praktiky pobuřovaly
církev, která přistoupila k řešení svérázně a menhiry nechávala
strhnout. Jedinou představu, kterou sama
podporovala a rozmnožovala, byla ta o hříšnících, kteří za trest zkameněli.
Autor po tomto krátkém výkladu přechází k výčtu českých „zkamenělců“,
obrazem si jich několik uvedeme. Nejznámější „kamenný muž z Kloubouk na
Slánsku, kamenní pastýři a rytíři na Břvanském vrchu mezi Louny a Mostem,
zkamenělá hospodská z vrchu Hostibejku, zkamenělá pasačka i s kozami
na vyšehradské skále v Praze adalší.
Na úplný závěr bych
doplnila několik informačních údajů o knize samotné. Monografie
v originálním názvu Hromové klíny a hrnce trpaslíků vyšla roku 1999
v nakladatelství Set out Praha. Kniha je menších rozměrů, přesněji formátu
A5 s rozsahem 227 stran. Obálka knihy je tmavě modré barvy s lesklým
laminováním. Vnitřní uspořádání knihy je členěné do jednotlivých kapitol,
kterým předchází téměř dvacetistránkový úvod. Za poslední kapitolou se nanovo
objevuje seznam použité literatury a poznámky. Celý text je doprovázen
černobílými fotografiemi a ilustracemi.
Karel Sklenář píše
o tématu folklorní archeologie srozumitelným stylem a tím se celé dílo stává
snadno čtivé. Náměty kapitol jsou prokládány svědectvími, častokrát již
z období 19. století a počátku 20. století. Tyto příklady dodávají čtenáři
pocit autenticity a lidové pověry zajisté čtenáře zaujmou svou tajuplností.
Knihu mohu vřele hodnotit jako nenáročnou a poučnou četbu.
Žádné komentáře:
Okomentovat