Hrad a zámek Horní Hrad řečený Hauenštejn
Zámek Horní Hrad, původně středověký hrad Hauenstein, se
nachází tři kilometry severozápadně od Stráže nad Ohří v katastru obce Krásný
Les, nedaleko města Ostrov na Karlovarsku v Krušných horách. Hrad vyrostl na skalnaté
ostrožně nad soutokem dvou potoků v údolí, které se výrazně svažuje z masivu
Klínovce k řece Ohři. „Z údolí vine se cesta až ku bráně, která s vedlejším
stavením teprve v 19. století založena byla. Odtud se vkročí do dvora, který
nemá velké prostory a na všech stranách staveními je zavřen. Na vysokém
ostrohu, jehož jižní konec jako stěna spadal, stával palác. Na východní
(jihovýchodní) straně býval úřední dům, také v novější době vystavěný, a k
severní straně stával bývalý pivovar. Palác býval starodávného díla. Nejstarší
a nejznamenitější částí byla velká věž do kruhu založená, která postavena byla
na západní straně na skalisku. Při přestavování r. 1878 některé zdi paláce
ponechány, ale jižní strana znova vyzdvižena v moderním ´normanském´slohu, čímž
dosavadní nevelký palác v prostranný zámek přetvořen. Také ostatní stavení
obdržela novou způsobu. Nad touto částí vypíná se hradiště k východu ještě
výše, a zde stávalo samostatné opevnění čili hrádek, kterému se v starých
pamětech Svrchní hrad říká. Na témž místě stojí kaple r. 1851 vystavěná.“ Tak nám podobu hradu udává k roku
1905 August Sedláček ve svém nesmrtelném díle Hrady, zámky a tvrze království
českého.
A
teď se podíváme na historii hradu z pohledu nových výzkumů archeologických i
těch, které probíhají v archivech.
Počátky
hradu Hauenštejn nejsou dosud plně objasněny. Rozbor místního jména Hauenstein,
vzniklého z tvarů Haue (tj. motyka, sekera či palice) a stein (skála, v přeneseném
významu hrad) v sobě odráží skutečnost, že v okolí hradu probíhala těžba. Jeho
poloha střežící soutěsky Ohře na pomezí Loketska a Žatecka v blízkosti saských
hranic byla navíc velmi výhodná. Posádka hradu pohledově skrytého za zvlněným
terénem mohla úspěšně ovládat pohyb na řece i v jejím blízkém okolí.
Dosud
se předpokládalo, že hrad vznikl jako královský v pásmu pohraničních opěrných
bodů panovnické moci zdejší oblasti ve druhé polovině 13. století, a to buď za
Přemysla Otakara II. či jeho syna Václava II. Ovšem nelze ani vyloučit možnost,
že jej založil jeho první známý držitel, loketský purkrabí Mikuláš Winkler.
Od
roku 1320 ho čeští králové udělovali jako léno šlechtickým držitelům, kteří se
zde vesměs velmi rychle střídali. V roce 1470 hrad získali Satanéřové z
Drahovic, za nichž byl v roce 1497 propuštěn z královského panství. V roce 1528
ho koupili Šlikové, jimž byl v roce 1547 zkonfiskován králem a do jejichž rukou
se navrátil až roku 1547 a setrval v nich do roku 1663, kdy ho, obnovený po požáru,
koupil sasko-lauenburský kníže Julius Jindřich a připojil ho k Ostrovu nad
Ohří. Již za Šliků zřejmě vznikl na předhradí nový obdélný renesanční zámecký
palác, na předhradí postupně vznikl pivovar a sladovna.
Do
dnešní podoby zámek doformovaly výrazné přestavby v 19. století. Nejprve se tak
stalo ve 40. letech, kdy byla mimo jiné do dnešní výše zvýšena i hradní věž a
na vrchu nad zámkem byla podle návrhu Bernarda Grubera postavena pseudogotická
kaplička, v rámci razantních pseudogotických úprav v letech 1878 – 1882.
Staveniště,
které bylo pro stavbu hradu zvoleno, je velmi neobvyklé a nevýhodné. Přiléhá
totiž bezprostředně k výrazně vyššímu vrcholu před ním, na němž dnes stojí
zmíněná pseudogotická kaplička. Nelze předpokládat, že by tento prostor v
poloze dnešního zámku zůstal nevyužit, a to nejspíše již od počátku. S jeho
zapojením do obranného systému hradu je pak nutno zcela jistě počítat v průběhu
15. století. Žádné konkrétní doklady však o tom doposud nejsou k dispozici.
Vlastní nevelký hrad na výběžku pod tímto vrcholem byl dvojdílný. Středověkou
zástavbu nevelkého předhradí, na němž se kumulují dnešní zámecké budovy,
neznáme. Malému, výše položenému jádru dominoval dochovaný volně stojící
okrouhlý bergfrit (obranná a zároveň útočištní věž středoevropských hradů,
stojící obvykle samostatně na nejexponovanějším místě opevnění). Ze zástavby
jádra se nic, s výjimkou obvodové zdi tvořící dnešní terasu, nedochovalo.
Mimořádně
nevelké hradní jádro nepochybně vycházelo z bergfritového typu. Zdá se, že
tento fakt vylučuje dosavadní představy o tom, že by stavebníkem hradu mohl být
již Přemysl Otakar II.
První podoba hradu konce 13. století
Volně
stojící válcová věž dominovala vlastnímu jádru položenému na skalnaté ostrožně.
Těleso věže o původní výšce 11 metrů vybodováno na nepřístupném skalním ostrohu
z lomového čedičového kamene v síle zdi v přízemí 2,2 m na vápennou maltu s použitím
karlovarského vřídlovce, pro zdejší oblast typickou náhražkou vápna, podle
archeologických nálezů je možno používání takového pojiva datovat zhruba od 13.
století do konce 14. století. Zatím se nepodařilo nalézt původní vstup do věže.
V 19. století s oblibou nazývána jako „Bürgermeister“
(Purkmistrovská věž).
Z
další zástavby se zde zachovala již jen obvodová zeď terasy, která je ve své
spodní části gotická. Předpokládaný obytný palác, který mohl na terase za věží
stávat, musel být pouze menších rozměrů, dosud se jej však nepodařilo přesně
lokalizovat.
Gotická přestavba a rozšíření hradu v 15. století
Hrad
byl rozšířen jako dvoudílný. K určitým úpravám či opravám hradu mohlo dojít
někdy před rokem 1422, kdy byla zvýšena zástavní suma o 200 kop grošů. O faktu,
že hrad byl tehdy v dobrém stavu, svědčí mj. jeho zařazení do soupisu
významných pevností z léta 1427. Zvyšování zástavní sumy v letech 1463 a 1466
lze buď opět přičíst na vrub údržbě a opravám hradního areálu, nebo zvýšení
dluhu panovníka držiteli hradu. O úpravách hradu ovšem víme jistě až k roku
1474, kdy se hovoří přímo o penězích „na opravu zámku Hauenštejnu“.
Předhradí
bylo pro nedostatek místa v jádře zastavováno. Vznikl zde mladší gotický
jihozápadní palác a později i provozně hospodářské budovy.
Jihozápadní
palác zaujal pozici ve snížené poloze pod věží. Obdélný, ve spodních partiích
nesporně gotického původu. Snad odtud mohl být ze zvýšeného patra veden i onen
hledaný přístup do věže. V přízemí, kde zřejmě i původně mohla být situována
kuchyně, se zachoval kamenný bosovaný kvádr, druhotně využitý při barokně
klasicistní úpravě špalety okna.
Na
větší jihozápadní palác navazovalo v poněkud ustupující pozici menší východní
křídlo, z něhož se dodnes dochovaly v úplnosti pouze dva mohutné, nad sebou
umístěné sklepní prostory, klenuté valenou klenbou. Hmota tohoto paláce
vestavěna do již existujícího příkopu, přesto má zdivo z místního lomového
čediče ve svém pojivu opět použit vřídlovec, indikující stavbu někam do
poloviny 14. století. Komunikace do obytných částí patra mohla být vedena po
vysazené dřevěné pavlači s krytým venkovním schodištěm na straně nádvoří.
Archeologický výzkum z let 2001 a 2002 zřetelně rozlišil gotickou a renesanční
fázi jihovýchodního paláce, včetně rozdílných úrovní jeho předzákladů. Ve
vzdálenosti 160 cm od paláce byla odhalena souvislá, ještě gotická zeď běžící
rovnoběžně s palácem, jež mohla být pozůstatkem situování vstupu do tehdy
menšího hradního areálu. Situaci brány by odpovídal i nález pilířku kamenného
zdiva přímo u zdi gotické části paláce s patrnou černou uhlíkatou vrstvou,
zřejmě stopou po požáru. K tomuto zdivu přiléhal do skály zasekaný objekt s
dřevěnou podlahou a torzem dalšího pilířku, jež mohl vynášet druhou stojku
brány – průkop napříč celým nádvořím prozradil konfiguraci původního terénu,
který byl u paláce o 175 cm nižší než dnes – v prostoru nádvoří vybíhal poměrně
úzký skalní hřbet, jenž pokračoval dále směrem západním ke staršímu jádru
hradu, kde ve zvýšené poloze stála věž snad i nejstarší palác. Přístup po
takovém hřebeni nebyl nikterak snadný a úzké předhradí též snáze bránitelné.
Vstup do suterénních prostor jihovýchodního paláce musel tak být veden z
mostíku, s největší pravděpodobností dřevěném, z něhož byly nalezeny krajní
vyzděné pilířky. Později, zřejmě při renesančních úpravách, byla tato deprese
či proláklina přímo u paláce postupně zasypávána, aby nakonec bylo nádvoří
srovnáno do jedné úrovně a posléze i cele obestavěno provozními budovami.
Přístup
do hradu vedl přes mohutný příkop vytesaný do skalního výchozu přímo pod věží,
cesta se pak zalamovala podél jihozápadního paláce. Na severní straně dnešního
nádvoří obtáčela skalní ostrožnu obvodová hradba, na jejíž vnitřní straně byl
pod úrovní dnešního terénu nalezen fragment zřejmě ještě gotické hlazené
omítky, kde se však tehdy ještě malé a úzké nádvoří uzavíralo proti východní
straně, není prozatím známo.
„Hrad Hauenštejn svrchnější“
Alespoň
od 15. století musel být do obranného systému hradu začleněn také protější
sopečný kužel, který z nevelké vzdálenosti od východu převyšoval i vlastní
hrad. Velmi zajímavou zprávu přinesly prameny roku 1528, kdy při prodeji obou
částí statku je zmíněn jak hrad, tak také „hrad Hauenštejn svrchnější“. Jednou
možností je ztotožnění tohoto „svrchnějšího hradu“ s lokalitou Zámeckého vrchu
s dnešní kaplí, druhou vlastnické dělení samotného hradu, kdy původní jádro ve
výšené poloze mohlo být nazýváno „svrchnější“, zatímco druhá část hradu tvořena
na místě původního předhradí s příslušenstvím. Oba díly od sebe odděloval
příkop a další příkop odděloval předhradí od okolí.
Zámek
Hrad
byl přestavěn kolem roku 1600 na renesanční zámek, barokní stavební úpravy
zámku za Julia Jindřicha Sasko-Laueburského v letech 1663–1665. Přestavěn byl
ve dvou fázích v letech 1840–1850 a 1878–1882 na prostorný zámek ve stylu
neogotiky. Tato poslední dvoufázová přestavba v 19. století uzavřela stavební
vývoj areálu a dala zámku jeho konečnou podobu. Jako předloha jasné, slohově
jednotné koncepce zde mohly sloužit jak proslavený Winsdor, tak i dobové úpravy
anglických hradů Arundelu, Belvoiru a Lancasteru, ale i známé univerzitní
koleje jako například v Oxfordu. Projektant přestavby musel rovněž znát tehdy
již stojící neogotická sídla v Čechách a na Moravě, zámky Hluboká, Sychrov či
Lednici, ale i buquoyskou úpravu Rožmberka. Inspiračním zdrojem mohly být i
bavorské hrady Ludvíka II. Bavorského, jako Hohenswangau či Lahneck v Porýní.
Renesanční přestavba kolem roku 1600
Jihovýchodní
palác se zachováním starších klenutých prostorů byl přeměněn v obydlí hejtmana,
zřetelně rozšířen východním směrem ještě renesanční přístavbou otevřenou směrem
do nádvoří širokými arkádami. V přízemí situovány v arkádách konírny, kde se
dosud dochoval fragment valené klenby s lunetovou výsečí, v patře pak obytné
místnosti. Oba zachované sklepy pouze staticky zesíleny podélnými zdmi s
velkými arkádami. Vstup do horního sklepa původně přímý z prostoru nádvoří, při
renesanční přestavbě bylo schodiště zatočeno podél vnitřní zdi do interiéru
přistavěné části paláce s použitím cihelných tvarovek. Zajímavá je zcela jasná
shoda v systému statického zesílení kleneb zdejších sklepních prostorů formou
arkád a obdobné renesanční úpravy radnice v sídelním městě Šliků, v Ostrově za
držení tohoto rodu. Malta byla již kvalitní vápenná, cihly používány, jak v
příčkách, tak i na obloucích arkád, dlouhé a úzké (28,5 x 14 x 5,5 cm).
Jihozápadní
palác dostal podobu dvouštítové stavby. Pod opadanou omítkou v patře se objevila
vysoká, druhotně zazděná okna s bohatou profilací špalet tvořenou z cihlových
tvarovek. Velké arkádové okno se otvíralo i na kratší západní straně objektu.
Rozdíl mezi systémem zdění přízemí a patra je dosti zřetelný, navíc na
jihovýchodním nároží pod novější nárožní bosáží objevila iluzivní armatura
malovaná červenou hlinkou, související nepochybně s renesanční úpravou fasád.
Obdobně byla řešena i fasáda ostrovské radnice, iluzivní armatura je rovněž běžná
i v nedalekém renesančním, a tehdy ještě Šlikovském Jáchymově. Již tehdy stál
uvnitř hradeb pivovar a zřejmě i branská budova, neboť se v účtech uvádí hlídač
brány i úpravy v jeho pokoji. Otázkou ovšem zůstává, jestli ona „vrátnice“
stávala na místě dnešní brány. Na zámek přiváděl vodu vodovod, zřejmě dřevěný,
vrtaný, jenž pokládal v letech 1628–1629 rourař z Ostrova. Opevněné předpolí
hradu na zámeckém vrchu již bylo proměněno v ovocný sad. Rovněž zde existovalo
a fungovalo poměrně rozsáhlé hospodářství. Vedle již zmíněného hospodářského
dvora pod Zámeckým vrchem zmiňuje výslovně další tržní smlouva při prodeji
zámku Alžbětou Šlikovou Jindřichu Šlikovi v roce 1628 i ovčín, rybné potoky a
rybníky.
Dochovaná,
ale nedatovaná „Taxa panství Hauenštejn“, jež byla zřejmě přílohou tržní
smlouvy při směně hradu a panství, a to buď z roku 1628, 1638 nebo až 1663,
obsahuje poměrně podrobný popis panství i údaje k tehdy aktuálním stavu zámku i
jeho okolí – „Hauenstein, zámek na skále před časem vyhořelý, nyní jako obydlí
hejtmana opět postavený při zachování klenutých místností a sklepů, obsahuje v
sobě pivovar. Nedaleko odtud je kovárna, hostinec a ´Schizenhaus´. Také jedna
chalupa. Zámecký vrch je plný ovocných stromů, pod ním hospodářský dvůr
postavený ze dřeva. Také zámecký mlýn na pstružném potoce, který se spojuje s
jiným potokem v řeku, a nad potokem právě pod zámkem je pět pstružích rybníčků.
K panství patří ještě osm vesnic. Kromě zámeckého mlýna je tu ještě Nový mlýn.
Také dvanáct domků, které byly právě v tomto roce postaveny a nikdy ještě
neodvedly vrchnosti žádný úrok“
Barokní stavební úpravy za Julia Jindřicha Sasko-Laueburského v letech
1663–1665
Sladovna
byla postavena v letech 1663–1666 těsně u starého pivovaru. Tehdy zřejmě stále
ještě otevřený příkop byl překlenut kamenným mostkem a využíván jako pivovarský
sklep. Hradní budovy byly patrně pouze nově upraveny, přičemž jihovýchodní
palác přeměněn v úřednický dům. Pod opadanými novějšími vrstvami omítek se v
interiéru obou paláců objevila torza barokní iluzivní malby.
Jihozápadní
dvouštítový palác zůstal nadále sídelním objektem majitelů. V patře, na
meziokenních pilířích zachycena barokní výmalba s erbovním vývodem vévody, ve
stříbrném poli tři červené leknínové listy panství Brena a v parapetních
výplních oken kuželky iluzivní balustrády. V účtech se připomínají i jednotlivé
místnosti, nazývané nepochybně podle jejich výmalby – Ptačí světnice, Zelená
světnice, Žlutá světnice, Modrá světnice a dokonce i Perlová (či Slavnostní)
komnata. Oba štíty tohoto vystupujícího křídla byly zřejmě hrázděné.
Jihovýchodní
palác (úřednický dům) – Zastřešený jednou sedlovou střechou, obsahoval v
rozšířené části arkýř původně se stanovou střechou, později cibulovou stříškou.
V mase zdiva se v těchto místech objevily odsekané mohutné konzoly. Střechy
kryty vesměs šindelovou krytinou. Mezi oběma stavbami, palácem a úřednickým
domem, byla situována kuchyně, prameny zde zmiňují i kuchyni „přední“. Dodnes
jsou zde viditelné velké otvory topenišť.
Bergfritová
věž byla zastřešena mohutnou cibulovou bání, otvor vstupu při patě věže, byl
vylámán snad již kolem roku 1800. Hrotité okno ve výšce 9,5 metru a protější
kruhové okénko byly zřízeny během přestavby Gabriely Buquoyové.
Vstupní
brána nacházející se původně jižněji od dnešního vstupu, na okraji svahu,
situována v samostatném objektu zastřešeném sedlovou střechou doplněnou na
hřebeni malou zvoničkou s cibulovou stříškou. Přístup do hradu veden po
dřevěném můstku nad příkopovou prohlubní.
Již
tehdy v prostoru u brány existoval pivovarský sklep vytesaný přímo do skály,
podél skalního výchozu se do údolí táhlo navazující opevnění hradu. V areálu
zámku byly i dvě zahrady, „horní“ nacházející se zřejmě na terase u věže a
„dolní“ přímo pod jihozápadním palácem. Tuto podobu známe z rytiny dvorního
bádenského stavitele Johanna Michaela Sockha z roku 1716, vůbec první veduta
zachycující hrad a zámek Hauenštejn.
První fáze neogotické přestavby v letech 1840–1850
Věž
v té době již stržená na 8 metrů, byla zvýšena na dnešní výšku 16 metrů. Její
vrcholová partie romanticky upravena bez střechy pouze pochozí terasou s
doplněním stínek nového cimbuří vynášeného konzolkami s mašikulami v nápodobě
vysazeného střeleckého ochozu. Otvor vstupu do věže v přízemí s hrotitým
záklenkem vylámán již kolem roku 1800, do té doby sloužila věž jako vězení. V
nově vyzděné vrcholové části zřízen, možná v místě bývalého prevétu, horní
vstupní otvor a naproti drobné kruhové okénko – vnitřní komunikaci na vrchol věže
zajišťovalo zřejmě již starší dubové šnekové schodiště. Stavení u brány dostalo
neogotickou podobu se stupňovitým štítem.
Kaple vybudována
na konci čtyřicátých let na nedalekém návrší v místech staršího opevnění podle
projektu Bernharda Gruebera, vysvěcena roku 1851, jíž vtiskla neogotickou
podobu.
Druhá fáze neogotické přestavby v letech 1878–1882
Podle
projektu Aloise Mytteise – sjednotila dříve nesourodé zámecké budovy v jeden
celek.
Úřednický
dům kolem roku 1860 spojen s budovou sladovny s napojením starého jihozápadního
paláce. V této mezistavbě byla umístěna vedle tzv. předsálí i nová velká kuchyně
se spíží. Do patra sem vedlo původně jenom jedno přístupové schodiště
přistavěné u úřednického domu, později přistavěno druhé schodiště u sladovny a
celé průčelí tak bylo, z pohledu z nádvoří, upraveno symetricky – schodiště se
zalamovala kolem středního rizoletu s terasou, zábradlí s balustrádou doplněno
gotizujícími pilířky s motivem jeptišek. Dekor těchto článků, který je shodný s
dekorem ostatních prvků fasád, zejména vysazených věžiček štítů, prozrazuje
dobu úpravy až v rámci konečné přestavby.
Jihovýchodní
rizalit nový trakt přistavěn v prostoru mezi branou a jihovýchodním palácem
(úřednickým domem). Půdorysně vybíhající rizalit v nápodobě jihozápadního
starého paláce, vytvářející tak drobný čestný dvůr.
Rytířský
sál přistavěn v nějaké
mezietapě mezi rizality. Prolomen velkými hrotitými okny s noblesními
gotizujícími kružbami a s dřevěným stropem. Na plánu z roku 1864 před druhou
přestavbou je rytířský sál již zakreslen jako stojící. Originální dřevěný strop
s vyřezávanou konstrukcí opět s využitím gotizujících kružeb je obdobou stropu
Křižácké galerie hradu Rožmberka. Rytířský sál byl ukončen terasou, na které
byla později zřízena prosklená zimní zahrada.
Stavení
při bráně rozšířeno a nový vjezd do nádvoří byl posunut doprostřed objektu.
Nová brána spojena s úřednickým domem arkádovou chodbou a mohutnou válcovou věží
s točitým schodištěm s volným středem, obdobou proslaveného schodiště zámku
Chambord na Loiaře ve Francii.
Fasády
dostaly cimbuří s obrannými věžičkami a stupňovitými štíty, okna gotizující
pravoúhle zalomené nadokenní římsy. Jižní palác i nový rizalit byly obohaceny o
velké, symetricky řešené gotizující arkýře. Nově opraven byl i objekt u
sladovny na nádvoří, pivovar však zřejmě již v této době oproti původnímu
záměru odstraněn, místo něj zde umístěna kamenná neogotická kašna.
Osud Hauenštejna od roku 1945 po současnost
Buquoyové
pak drželi hauenštejnský statek až do roku 1945. V období II. světové války byl
hrad využíván jako středisko Hitlerjugend. Pro omezení značného výskytu zmijí byl
v okolí hradu vysazen Aeskulap (druh užovky), za války zde působila dokonce i
laboratoř k získávání hadího séra, kterým poté zásobovala Rommelovu armádu v
Africe. Po válce byl proto Buquoyům hrad zabaven a převeden do rukou
československého státu. V roce 1947 byl nově upraven a používán jako středisko
a ubytovna Jáchymovských dolů. Areál hradu a zámku tak byl stále ve slušném
stavu i s částí původního mobiliárního fondu – vedle původních stropů, podlah a
kachlových kamen zde bylo i značné množství obrazů, rytin apod. Některé části
zbylého mobiliáře pak rozprodával ONV (Okresní národní výbor) v Karlových
Varech v dražbě. Později byl zámek užíván jako dětský záchytný domov pro
mladistvé a to až do roku 1958, kdy byl pro neudržovaný stav, značnou
vzdálenost od zásobovacích center a nákladnost vytápění uznán za nezpůsobilý.
Domov tak byl přemístěn a hrad opuštěn.
Během
deseti až patnácti let se pak hrad a zámek Hauenštejn proměnil takřka v ruinu.
Když přestal objekt sloužit jako internátní ubytovna mládeže, začal nevyužitý
prostor značně chátrat. Objekt převzal do své správy školský odbor ZKNV
(Západočeský krajský národní výbor) v Plzni. Od té doby byl zámek předmětem
mnoha následujících jednání, která měla určit další využití a zabránit jeho
dalšímu poškozování. Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody
v Plzni spolu se Státním ústavem památkové péče v Praze po řadu dalších let
všemožně usilovalo o jeho zabezpečení a záchranu. Dislokační komisí ZKNV v
Plzni i ONV v Karlových Varech byl neustále hledán nový vhodný uživatel. Marně.
Ještě v roce 1960 byl zámek stále v odpovídajícím stavu. Dílo zkázy však
dovršil chuligánský vandalismus. Během dalších dvou let byl nehlídaný objekt
značně zpustošen. Stropy byly vlivem protékání narušenou střechou promáčené,
okna vylámaná, mobiliář rozkraden a materiál vhodný k jakémukoliv dalšímu použití
odnášen. Žulové desky ze stínek cimbuří shozené dolů pod věž prorazily střechy
jihozápadního paláce. Pachatelé byli sice zadrženi, ale zůstali nepotrestáni.
Takový pohled se naskytl běžnému návštěvníku
i zabloudivším turistům, což vedlo k časté kritice. Špatný stav objektů hradu a
zámku byl zdůvodňován nezajištěním opuštěného areálu a omilostňován tvrzením, že
se nejedná o památku I. kategorie, která by svým významem přesahovala rámec
kraje (!). Otázka, která se v poválečné historii hradu táhla jako červená niť,
zněla: „Zda náklady, které by si vyžádaly opravy, by nebyly neúměrné skutečné
historické a umělecké hodnotě objektu.“ Přitom náklady pro adaptaci zámku byly v
roce 1963 odhadovány v celkové výši 600 000, – až 800 000, – Kčs. Na aktivu pro
památky, muzea a ochranu přírody při ZKNV v Plzni v roce 1965 byl dokonce
přijat návrh na zajištění krytiny pouze válcové věže, ostatní objekty zámku
však měl být ponechány na dožití. Hrad sám měl napříště sloužit pro turistický
ruch již jen jako zřícenina.
Teprve
v říjnu roku 1967 provedlo Krajské středisko státní památkové péče v Plzni
zabezpečení areálu proti dalšímu násilnému poškozování a realizovalo alespoň
nejnutnější provizorní opravy střechy. Stavebně technický stav však stále ještě
umožňoval záchranu komplexu. Krovy zámku byly přes částečné poškození střešní
krytiny po řadu let v dobrém stavu. Unikátní renesanční malované trámové stropy
nalezené po destrukci spodních podhledů, byly poškozeny pouze v záhlaví svých
trámů. Podlahy tam, kde nebyly násilně vytrhány a spáleny, byly rovněž poměrně
zachovalé. Taktéž samotné zdivo bylo po statické stránce v pořádku. Omítky byly
narušeny zejména v místech zatékání z okapních žlabů. Balustráda přístupového
schodiště však byla rozbita a její některé články naházeny do sklepa, kde leží
dodnes.
V
roce 1966 se jevila více než nadějně možnost využít hrad a zámek pro cestovní
ruch zejména cizinců ze zemí „tvrdých valut“ jako experimentální hospodářská
jednotka zřízená formou příspěvkového zařízení. Opravy měly být provedeny pro
nedostatek stavební kapacity i finančních prostředků formou postupných oprav
údržbářské čety. Teprve tehdy se vnímání umělecko-historických hodnot areálu
počalo měnit a na základě nově nalezených detailů z gotické a renesanční etapy
hradu a zámku patřičně zhodnocovat. Od té doby se již hovoří o památce
celostátního charakteru. Ale ani tento zamýšlený experiment přeměny areálu
zámku v luxusní hotel, zřejmě díky pohnuté době konce šedesátých let, nevyšel.
Chátrání a ničení objektů tak pokračovalo dál.
V
letech sedmdesátých došlo k postupné úpravě romantizující zámecké zahrady pod
zámeckou kaplí. Dnes již proslulé arboretum zde založil Ing. Jaroslav Hejtík,
který se léta snažil jak o záchranu a obnovu vlastního krajinného prostředí,
tak i kaple na Zámeckém vrchu. Také ta byla již v té době přivedena na pokraj
zkázy. Vnitřní vybavení včetně oltáře, dřevěných varhan či lavic bylo rozbito
nebo rozkradeno, poničeny byly i cenné plastiky nad vstupním portálem.
V
roce 1982 dokonce Městský národní výbor v Ostrově, který se stal po sloučení
obce Krásný Les s městem Ostrovem správcem „národního majetku“ hradu a zámku
Horní hrad (tohoto názvu se v poválečném období začalo postupně užívat), žádal
o upuštění od památkové ochrany zámku. Po demolici zámeckých objektů měla být
zachována opět pouze věž. Po zdlouhavém řízení se však naštěstí Ministerstvo
kultury ČSR roku 1990 rozhodlo neupustit od památkové ochrany a hrad a zámek
Hauenštejn opět dostal svou šanci přežít.
Po
osamostatnění obce Krásný Les přešel hrad a zámek Hauenštejn v roce 1992 pod
její správu. Postupně se přihlásilo i několik zájemců o koupi zámku, vesměs pro
zřízení luxusní ubytovací kapacity hotelového či sanatoriového charakteru. To už
však byla západočeská Hluboká, jak se zámku také přezdívalo, ve velmi žalostném
stavu a odhad nákladů na rekonstrukci a vybavení objektů byl vyčíslen na 250
miliónů Kčs. Přes slibný průběh jednání o novém majiteli, který by hrad zabezpečil
a opravil, však vždy ze všech záměrů nakonec sešlo.
V
roce 2000 koupil zámek Hauenštejn od obce Krásný Les podnikatel Pavel Palacký z
Prahy, který ihned započal s opravami zámeckého areálu. V letech 2001 a 2002
proběhl v areálu hradu záchranný archeologický výzkum Karlovarského muzea
vedený Mgr. Jiřím Klsákem. V současnosti stále probíhá rekonstrukce zámeckého
areálu. Hrad začíná pomalu povstávat z trosek, velká část objektu byla staticky
zajištěna a provizorně zastřešena, byla dostavěna zborcená věž a v objektu
brány s novými střechami jsou již zprovozněny některé místnosti jako byt
majitele a zámecké infocentrum. Objekt byl od počátku záchranných prací znovu
otevřen návštěvníkům a je častým místem konání veřejných i soukromých
kulturních akcí.
Zahrady
Dolní
zahrada byla upravena před rytířským sálem ve formě malého giardinetta s
osazením centrální fontány. Horní zahrada na terase u věže doplněna drobným
altánkem. Bezprostřední okolí zámku poměněno v přírodně krajinářský park
postavený na kompozičních osách jednotlivých zámeckých budov s průhledy z
okolních strání. Součástí parku byla terasová zahrada s oranžérií pod zámeckou
kaplí, v místech dnešního arboreta. Na promenádní cestě stály objekty výletní
restaurace, stylové myslivny, střelnice a do prostoru parku byl začleněn i
tenisový kurt. Na protékajícím hornohradském potoce vytvořena kaskáda rybníčků
s kamennými mostky.
Kaple Sv. Michaela Archanděla
Pseudogotická
kaple sv. Michaela Archanděla byla postavena v první fázi buquoyovské
pseudogotické přestavby hradu a zámku Hauenštejn v roce 1849 (datace na
svorníku křížové klenby v lodi kaple) podle plánů Bernharda Gruebera v místech
staršího opevnění na Zámeckém vrchu nad panským sídlem v obci Horní Hrad
(Hauenstein). Dne 28. dubna 1864 byla stržena původní zvonička kaple a
nahrazena dřevěnou. V letech 1878–1882 byla kaple romanticky přestavěna do
konečné pseudogotické podoby. V roce 1901 byla vystavěna nová kamenná zvonička
kaple, provedená podle původní. V roce 1945 byla kaple tehdejším majitelům panství
Buquoyům spolu se zámkem zabavena a převedena do vlastnictví československého
státu. Od roku 1958 byl však zámecký areál s kaplí uzavřen a opuštěn.
Poté,
co roku 2000 koupil sousední ruiny zámku Hauenštejn Pavel Palacký, bylo
přistoupeno i k obnově kaple na Zámeckém vrchu, která přešla do rukou pana
Jakuba Hejtíka. Na svazích Zámeckého vrchu se dnes v okolí kaple rozkládá
arboretum.
Pověsti z
pramenů Pavla Palackého
Vzpomínky na dávné horníky
Hauenstein,
jak se dříve hrad nazýval, v naší řeči značí jakousi palici na kámen, tedy
místo, kde se kutalo do země. Pro tento účel zde byl hrad postaven: střežil ona
důlní díla, v nichž se dolovalo stříbro, ruda i drahé kamení. Vždyť nedaleko
hradu ústí mnohá štola, a tak za bouřlivých nocí u věže, kde se horské větry
rády prohánějí, slýcháme ozvěnu těžké důlní dřiny a v kopcích nad hradem se
občas v temných nocích komíhají světélka. To asi permoníci v opuštěných dílech
dál dobývají své poklady.
O dobývání hradu Švédy
Jako
mnoho dalších hradů byl i Hauenštejn v době třicetileté války obléhán švédským
vojskem. Dobyt byl Zámecký vrch vypínající se nad hradem. Hradní posádka se
však udatně bránila a první útok byl odražen. Na druhý den se Švédové hotovili
ke druhé zteči. Roznesla se mezi nimi zpráva, že Kadaňští spolu s pány ze
Šumburka a nedalekého Himlštejna chystají brannou pohotovostku pomoci obleženým.
Švédové tedy rychle podruhé zaútočili. Podařilo se jim překonat hluboký hradní
příkop a beranidlem poškodit bránu. Když tu únikovou tajnou chodbou, vylámanou
do skály, vpadl kapitán obránců s družinou odvážlivců do týla nepřátel.
Udiveným dobyvatelům způsobil výpad velké ztráty a předpolí bylo rázem dobyto
zpět. Otřeseným švédským oddílům již ke třetímu útoku nezbývalo sil a dali se
na ústup do hor. Navíc se podél Ohře již blížily na pomoc šiky Kadaňských. Leč
vítězství bylo draze vykoupeno. Ze vsi v podhradí zůstalo kouřící rumiště a
řada statečných obránců se odebrala na pravdu boží. I statečný kapitán, jenž
spásný výpad vedl, byl nepřátelským kopím proklán nedaleko brány, jejíž
prolomení odvrátil. Do dnešních dnů se zachovala připomínka oné nejtěžší bitvy
v hradních dějinách. Říká se, že krev onoho statečného kapitána lze dodnes na
skále v místě původní brány spatřit a vnímavý návštěvník při dotyku pocítí
zásah energie onoho místa. A ten, kdož na hradě déle zůstane, za bouřlivých
větrných nocí lomoz bitvy a ryk útoku obránců v těch místech uslyší. Nutno
dodat, že duch obětavého kapitána stále dohlíží ostražitě na bezpečnost na
hradě a mocným kouzlem chrání všechny, kdo zde ruku k dílu přiloží.
Tajné chodby na Hauenštejně
Z
oněch dávných dob se nám zachovalo povědomí o rozsáhlé spleti tajných chodeb
vedoucích z četných sklepení, jimiž hrad oplývá, na všeliké strany. Praví se, že
jedna ústí v bývalé sakristii v kostele v Krásném Lese. Druhá, jíž byl veden
výpad proti Švédům, vychází pod skalou, na níž hrad stojí v nivě Hornohradského
potoka. Třetí vede na Zámecký vrch do současné kaple. A konečně čtvrtá až na
nedaleký hrad Himlštejn, tedy přes dva kopce se ubírá. Inu vyberme si. Pravdou
však je, že staří pamětníci hradu nám mnohdy vyprávějí o tom, jak se coby děti
ubírali setmělým podzemím a jejich kroky končívaly u četných závalů a hromad
kamení i dutě znějících zdí. I to však je již tuze dávno...
Čertův balvan
Tak
jako na mnohých místech Království českého, i na Hauenštejně podlehl mladý
šlechtic lákavé nabídce a uzavřel s ďáblem sázku, ze které měl mít prospěch. Ne
však bez námahy. A jen o vlas unikl vsazenému prokletí.
Inu
seběhlo se to takto. Kdysi dávno, v době plné neklidu a mordování, vedli hauenštejnští
co chvíli potyčky s divokými Sasíky. V četných půtkách trpěli lidé i hradní
opevnění. I rozlítil se hněvem spravedlivým Vilém, pán z Hauenštejna, a v
návalu zlosti klel tak hanebně na vrub Sasů, až nad horami zahřmělo, z
podmračného nebe vyšlehl blesk, rozťal staletý buk v podhradí, a kde se vzal,
tu se vzal, cestou k severní bráně uhání jakýsi jezdec. Stráž u brány se ani
nestačila chopit pík a již podivný jezdec před udiveným Vilémem seskakuje s
koně.
„Chceš
hradbu mocnější kadaňské tu do rána mít?!“ táže se Viléma.
„Baže,“
pravil on. „Ale jen Satanáš by něco takového mohl dokázat!“
„To
ponech na mně,“ odvětil cizinec. „Hradbu kol celého údolí ti postavím, když ty
dokážeš koňmo se mnou držet při práci krok. Práce pak musí být skončena do
slunce východu. Zmeškáš-li někde v hvozdě a k bráně severní přibudeš pozdě, tak
jsi mi duší propadl, Viléme, a s tebou i celé tvé pokolení.“
Vilém
se dlouho nerozmýšlel. “Platí!“
„Tak
tedy o půlnoci před branou, jen ty a já a naši koně!“ zvolal cizinec, vyhoupl
se do sedla a zmizel stejně rychle, jak se objevil. Jen ponurá chmura zůstala v
duších všech přihlížejících. A jakoby čas rázem poskočil, byla tu půlnoc. Na
hradbách žhnulo pár loučí a údolím se rozlehl dusot kopyt. „Začínáme!“ prořízl
ticho ostrý hlas. „Heáá!“
Oba
se rozjeli, Vilém zarostlou strání a cizinec kamsi do hor. Na vrcholku kopce se
Vilém zastavil a pátravě se rozhlédl kolem sebe. Ostrý svit jej přiměl
vzhlédnout k obloze: obrovité balvany svištěly vzduchem k zemi a tam se do ní
bořily jeden vedle druhého, každý zřící velikosti formanského povozu. Od
severní brány až ke kopytům Vilémova koně zde v tu ránu stála mohutná hradba.
Mrazivý smích prořízl nastalé ticho. Vilém již na nic nečekal, pobídl koně v
divý trysk a vjel do lesa.
Satanáš!
Teď již nebylo pochyb, že je to on. Stavěl hradbu o sto šest. Nad údolím slabě
hřmělo a bezhvězdnou oblohou se co chvíli mihl kůň se svým pekelným jezdcem.
Vilém se dral houštinami a lesem hlava nehlava, nešetřil koně ani sebe a krev
prýštící z četných ran mu promáčela rozedraný šat. Stále však byl o píď pozadu
a hradba kolem jeho cesty rostla dál. Překonal potoky Hornohradský i
Osvinovský. Na východní straně začalo nebe blednout. Kdyby tak chtěl kohout
zakokrhat a zvěstovat nadcházející úsvit! Vilémovy rty uvyklé trpkému klení
šeptaly tichou modlitbu. Vilém se blížil k severní bráně, hradba téměř stála a
jen malá část chyběla. Opět se nad ním mihl kůň s černým jezdcem. A v tom se to
stalo. Ze vsi se ozval kohout a za ním druhý a třetí. A již pěli svůj ryčný
chór nadcházejícímu úsvitu na pozdrav. Uši drásající skřek se rozlehl údolím, u
potoka to zadunělo a obloha zesvětlala. Cizinec byl tentam. Vilém se svezl s
koně a opřel se o nový val. „Jsem spasen,“ pronesl tiše.
Až
do dnešních dnů se na hraně hornohradského údolí zachovala značná část ďáblem
postaveného opevnění, a to zejména na straně krásnoleské, tam, kde hluboký a
prastarý hvozd přechází v náhorní lučiny. Často se zde shlukují roje bludiček a
za bouřkových dní zde bývá slyšet ozvěna dávného Vilémova zápolení.
A
také u cesty vinoucí se okolo hradu údolím potoka, pár sáhů za kamenným
mostkem, leží osamocený balvan velký jako statný muž. Je to ten poslední, který
Satanáš nestačil donést na zbývající volné pole jím postavené hradby. Říká se
mu Bludný nebo také Čertův balvan.
O zabitém
Avšak
i nedávná minulost je přítomna v hradních zdech. Před nemnoha léty pod okny jižního
paláce před Rytířským sálem bylo nalezeno bezvládné tělo mladíka s hlubokou
ranou na temeni hlavy, jež pádem samotným mu nemohla být způsobena. Byl to
ještě mladý člověk, který žil v nedaleké vsi a v opuštěném chátrajícím hradu
trávil mnohé dny. Prý také chránil hrad před drancováním divokých trempů,
vandalů a nenechavců z širokého okolí. Stala se mu snad jeho dobrovolná služba
osudnou? Kdo ví. Na hrad jezdil na motorce a ta byla po jeho smrti nalezena v
polích daleko odtud.
Jisté
však je, že za některých nocí kočky, jež se jindy v jižním paláci s oblibou
scházejí, odtud bez zjevného důvodu prchají s drásavým jekotem a někteří naši
pomocníci, co zde často střechu nad hlavou na noc vyhledávali, druhý den líčili
své těžké sny a neklidné spaní, v jiných částech hradu nevídané. Někteří také
vyprávějí o zaslechnutých krocích nesoucích se několikapatrovým kamenným schodištěm.
A volají-li, který z jejich druhů se tudy v hodině pokročilé ubírá, v odpověď
jim zní jen ozvěna vlastního hlasu.
Literatura
Bernau, F. 1881: Album der Burgen und Schlösser in
Königreich Böhmen I., Saaz.
Bernau, F. 1875: Geschichte des Schlosses und Gutes
Hauenstein bei Schlackenwerth, Karlsbad.
Bernau, F. 1896: Čechy, díl X. Krušné hory a
Poohří, Praha.
Durdík, T. 2000: Ilustrovaná encyklopedie českých
hradů, Praha.
Gnirs, A. 1996: Topographie der historischen und
kunstgeschichtlichen Denkmale in dem Bezirk Karlsbad. rkp.1933, München.
Heber, F. A 2002: České hrady, zámky a tvrze. Díl
I., Západní Čechy. Praha.
Kuthan, J. 2001: Aristokratická sídla období
romantismu a historismu, Praha.
Ryšavý, V. 1992: Horní Hrad, SHP (rukopis), červen.
Sedláček A. 1905: Hrady, zámky a tvrze království
českého, XIII.
Schaller, J. 1785 : Topographie des Königreischs
Böhmen. II. Theil, Prag.
Schmidt, R. 1913: Soupis památek historických a
uměleckých v politickém okresu jáchymovském, Praha.
Sommer, J. G. 1847: Das Königreich Böhmen,
Ellbogner Kreis, Prag.
Úlovec J., Zeman L., Klsák J. 2003: Hrad a zámek
Hauenštejn, Sborník Dějiny staveb 2002. Plzeň.
www.hornihrad.cz
www.oldmaps.geolab.cz
www.cuzk.cz
www.mapy.cz
Mapové přílohy
 |
| Obr. č. 1: I. vojenské (josefské) mapování - Čechy, mapový |
 |
| Obr. č. 2: II. vojenské (Františkovo) mapování mapový list |
 |
| Obr. č. 3: III. vojenské mapování-1 : 75 000, mapový list |
 |
| Obr. č. 4: Müllerovo mapování – Čechy, mapový list č. 6 |
 |
| Obr. č. 5: Překrytí historické mapy z roku 1836 – 1852 mapou z roku 2011 |
 |
| Obr. č. 6: Poloha hradu |
 |
| Obr. č. 7: Katastrální mapa |
Hmotové rekonstrukce hradu
 |
| Obr. č. 9: Podoba hradu koncem 13. století |
 |
| Obr. č. 10: Podoba hradu přelom 14. a 15. století |
 |
| Obr. č. 11: Počátek 18. století |
 |
| Obr. č. 12: 2. pol 19. století – po neogotických úpravách |
Obrazové přílohy
 |
| Obr. č. 13: Vyhodnocení stavebního vývoje |
 |
| Obr. č. 14: Kresba z roku 1850 |
 |
| Obr. č. 15: Kresba hradu z díla A. Sedláčka |
 |
| Obr. č. 16: Kresba K. Liebschera-stav po poslední přestavbě |
 |
| Obr. č. 17: Letecký pohled |
 |
| Obr. č. 18: Pohled na model Hauenštejna, čelní strana |
 |
| Obr. č. 19: Pohled na model Hauenštejna, zadní strana |
 |
| Obr. č. 20: Bergfrit a nádvoří zámku od severu |
 |
| Obr. č. 21: Věž v proměnách času |
 |
| Obr. č. 22: Archeologický výzkum na nádvoří pod věží |
 |
| Obr. č. 24: Nádvoří zámku a bergfrit |
 |
| Obr. č. 25: Brána v proměnách času |
HAUENŠTEJN - chronologický přehled
letopočet
majitel - držitel, správce,
uživatel poznámka
1253-1278
Přemysl II. (král
český) pravděpodobný zakladatel
1278-1305
Václav II. (král český)
1305-1306
Václav III. (král
český) poslední Přemyslovec
1306
Jindřich
Korutanský (král český)
1306-1307
Rudolf Habsburský (král
český)
1307-1310
Jindřich Korutanský
(král český)
1310-1320 Jan
Lucemburský (král český)
1320-1330
Mikuláš
Vinkler (purkrabí loketský)
1330-1336
benediktinský
klášter Postoloprty
1336-1346
Jan Lucemburský (král
český)
1346-1360
Karel IV (král český)
1360-1365
Jetřich z Hostyně (rod
pánů z Pardubic)
1365-1370
Jetřich z Portic
(probošt vyšehradský-král.kancléř)
1370-1394 Rytíř
Kolínský
1395-1419
Václav IV. (král český)
1395-1411
Zikmund z
Vilémova (purkrabí)
1412-1416
Hynek
Kafunk (hejtman)
1416-1417
Bušek z
Tachlovic (královský purkrabí, zástavní majitel)
1420-1437
Zikmund (král český)
1422-1431
Štěpán Kobrshan držel
s husity
1431-1449
Vilém z Ilburka (loketský purkrabí) syn Půty
1450-1457
Ladislav Pohrobek (král
český)
1458-1471
Jiří z Poděbrad (král
český)
1471-1516
Vladislav II.Jagelonský
(král český)
1470-1497
Hylbracht Satanéř z Drahovic
1497 v dědičné léno a
poprvé samostatné opevnění
1497-1515
Oldřich a
Václav synové rozdělení
panství
1516-1528 Jan, Ondřej, Bedřich,
Kryštof, Pavel, Felix a Cyril Satanéřové z Drahovic
1528-
Jindřich Šlik z
Holíče zemřel téhož roku
1528-1544
Kašpar a Jindřich
Šlikové synové
1544-1566
Kašpar zemřel 1566
1566-1587
bratr Bedřich, poručník
nezletilého syna Kašpara
1587-1620
Kašpar po Bílé hoře konfiskován
1623-1628 Alžběta
Šliková 1623
vráceno
1628-1650
Jindřich Šlik císařský polní maršál
1650-1663
František Arnošt syn kartouzský novic
1663-1689
Julia Jindřich kníže sasko-lauenburský
1689-1733
Sybilla Františka dcera Julia Jindřicha
1733-1771
Ludvík a August Simpert
synové
Františky
1771-1780 Marie Terezie (královna
česká) po meči vymřelých markrabat
bádenských
1771-1783
Alžběta Augusta neteř
Ludvíka Simperta
1780-1790
Josef II. (habsbursko –
lotrinský král český)
1790-1792
Leopold II. (král
český)
1792-1835
František I. (král
český)
1783-1798
Jan ze Schwarzenberka strýc
Alžběty
1798-1811
c.k.administrace státních statků v Praze
1811-1835
Ferdinand III. královská komora
1835-1839
Ferdinand V. (král
český)
1839-1863
Gabriela hraběnka z
Buguoye rozená z Rottenhan
1863-1871
Jindřich Jan Buguoy syn
1871-1909
Ferdinand Buguoy syn, ministr
zemědělství
1909-1945 Jindřich Buguoy syn
1945-1947
Národní správa konfisk. dekret č.12/45 Sb.
1947-1951
Jáchymovské doly, s.p.
1951-1960
Dětský domov
1960-1982
Západočeský KNV, odbor
péče o památky
1982-1992
Ostrov
1992-2000
Krásný Les
osamostatněním převod
Ostrov
18. 10.
2000 Pavel Palacký Praha koupě
Žádné komentáře:
Okomentovat