Štípaná industrie eneolitu v Čechách
Štípaná
industrie je poměrně málo známá, v poslední době je však k dispozici
rozsáhlý soubor ze šňůrových hrobů (Kovářová 2005). Zde vznikají dlouhé
retušované i neretušované čepele, ale vyskytují se také drobné nepravidelné
úštěpy. Poměrně malá část čepelí vykazuje oblýskání, které svědčí o tom, že
byly užívány jako srpové nože (jedna čepel, velmi pravděpodobně v násadě,
tvořila obvykle jeden srpový nůž).
Štípaná
industrie je vyrobena většinou z domácích surovin, ale vyskytují se běžně
i importy ze sousedních zemí.
(Neústupný, E. – Dobeš, M. – Turek, J. –
Zápotocký, M., 2008: Archeologie pravěkých Čech / 4 - Eneolit. Praha)
Starší eneolit
Štípaná industrie
Kolekce
štípané industrie nejsou v nálezových souborech kultury nálevkovitých
pohárů zvláště bohaté. Převažují různě retušované úštěpy a čepele včetně
srpových čepelek, vsazované do dřevěných rukojetí srpů a nožů. Z hrobů i
sídlištních objektů jsou známé trojúhelníkovité šipky s rovnou či konkávní
bází (příloha 1). Surovinou jsou většinou glacigenní silicity a severočeské
křemence, méně porcelanity, křišťál či jiné lokální materiály. Nástroje
vyrobené z rohovce typu Krumlovský les, přítomné na Cimburku, prokazují
kontakt s Moravou na vzdálenost ca 120 km a čepel z hrobu
v Mradicíchč, zhotovená z bíle kropenatého pazourku těženého
v okolí polského Świeciechowa, byla do Čech importována na vzdálenost asi
500 km. Styk s jihozápadem, s oblastí Altmühlalb severně od Dunaje,
dokládají hrotité nože či srpy z bavorského deskovitého rohovce (příloha
2, 3), nalezené v hrazeném areálu u Makotřas, na výšinných sídlištích
Cimburku, Dnebohu-Hradech a jako depot 8 či 9 kusů z Kánína u Poděbrad
uložený v nádobě (Vencl 1985, Fig. 40-42, 2000b, 85, obr. 32:1;
Pleslová-Štiková 1981c, obr. 5; Zápotocký 1961a, 175, obr. 6).
(Neústupný, E. – Dobeš, M. – Turek, J. –
Zápotocký, M., 2008: Archeologie pravěkých Čech/Eneolit. Praha)
Střední eneolit
Bádenská kultura (E. Neústupný a M.
Zápotocký)
V souborech
štípané industrie, vyráběné ze severočeských kvarcitů a baltského pazourku, se
našla též trojúhelníkovitá šipka.
(Neústupný, E. – Dobeš, M. – Turek, J. –
Zápotocký, M., 2008: Archeologie pravěkých Čech/Eneolit. Praha)
Řivnáčská kultura (M. Zápotocký)
Podle S. Vencla
(1971), který vycházel z materiálu získaného při výzkumu Homolky, je
štípaná industrie technicky na nevysoké úrovni; kromě úštěpů a čepelí menších a
středních rozměrů jsou odtud ještě srpové čepele, škrabadla a šipky
trojúhelníkovitého a srdčitého tvaru. V industrii z Denemarku výrazně
převládají čepelky a jejich zlomky, značný je zde podíl artefaktů s retuší
a škrabadel. Na některých škrabadlech je zřetelně patrné, že byla vyrobena až
druhotně na čepelkách s „křemičitým“ leskem. Nápadný je nedostatek šipek. Navíc
je jeden ze dvou zde nalezených kusů dle tvaru i suroviny cizím, patrně
západoevropským produktem (Macháčová 2001).
Surovinou
štípané industrie byly především silicity z glacigenních sedimentů, méně
již severočeské křemence, jejichž hlubinná těžba je doložena v oblasti
Tušimic (Neústupná 1963a; 1988), a snad i kozákovské jaspisy (Pleslová-Štiková
1981b); na Denemarku byl k její výrobě využíván i místní křišťál.
Přítomnost polských surovin (silicitů jurských podkrakovských a kropenatých
świeciechowských) a deskovitého silexu naznačuje kontakt s těžebnímy
okrsky v Malopolsku a Bavorsku.
(Neústupný, E. – Dobeš, M. – Turek, J. –
Zápotocký, M., 2008: Archeologie pravěkých Čech/Eneolit. Praha)
Chamská kultura (M. Zápotocký)
Ve štípané
industrii jsou hlavními tvary škrabadla a různé nástroje retušované
jednostranně i oboustranně, jejichž dominující surovinou jsou bavorské silexy
(Vencl 1971; Popelka 2001)
(Neústupný, E. – Dobeš, M. – Turek, J. –
Zápotocký, M., 2008: Archeologie pravěkých Čech/Eneolit. Praha)
Mladší eneolit
Kultura se šňůrovitou keramikou (E.
Neústupný)
Nejvýraznějším
typem štípané industrie jsou dlouhé čepele (příloha 4, 5). Pomocí vektorové
syntézy byly v materiálu z Vikletic zjištěny čtyři polytetické typy
štípaných artefaktů (Neústupný 1981).
První typ
(-1/3), ke kterému patřilo 23 čepelí, měl průměrnou délku 66 mm a délkošířkový
index 3,7. Charakteristická je pro něj oboustranná retuš, a to strmá nebo šikmá;
6 kusů mělo srpové oblýskání. Čepele tohoto typu byly rovnoměrně rozděleny mezi
hroby mužů a žen, ale s jedinou výjimkou ležely jen v hrobech
dospělých osob (tento rozdíl je statisticky významný).
Druhý typ
(2/3), který zahrnoval 27 čepelí, měl průměrnou délku 72 mm a délkošířkový
index 3,2. Strmá a šikmá retuš se zde téměř nevyskytuje, ale velmi významnou
roli hraje retuš jemná a pracovní. V 3 případech bylo konstatováno srpové
oblýskání. Jde tedy o neopracované, ale užívané čepele. Rozdělení mezi hroby
mužů a žen už není tak vyrovnané (je zde mírná převaha v hrobech mužů) a
také rozdělení podle věku není jednoznačné (6:11 ve prospěch dospělých), ale
tento rozdíl není statisticky významný.
Třetí typ
(3/3) obsahoval 17 kusů s průměrnou délkou 59 mm a délkošířkovým indexem
2,9. Podobně jako u prvního typu zde hraje významnou roli oboustranná retuš,
nikoliv však strmá, nýbrž plochá a šikmá. Jemná retuš a srpové oblýskání se
vyskytují s menší frekvencí. Výskyt u mužů a žen je vyrovnaný, ale tento
typ se statisticky významně častěji vyskytuje u mladistvých jedinců než u osob
plně dospělých.
Čtvrtý (-3/3)
charakterizuje 16 kusů, které mají průměrnou délku jen 43 mm a délkošířkový
index jen 1,6 (většinou tedy jde o úštěpy, nikoliv čepele v tradičním
pojetí, obr. příloha 6, 7). Také šířka a tloušťka zde výrazně přesahují hodnoty
předchozích tří typů. Žádný typ retuše není charakteristický, srpové oblýskání
se vyskytlo jen u 1 kusu. Zato však 9 kusů bylo vyrobeno z tušimického
křemence. Rozdělení v hrobech podle pohlaví a věku je statisticky významné:
tento typ převládá v hrobech dospělých žen.
Toto
rozdělení do typů je také potvrzeno polohou silexů v hrobech. Exempláře
čtvrtého typu (-3/3) jsou s jedinou výjimkou uloženy v prostoru horní
části těla (zpravidla poblíž hlavy); silexy prvního typu (-1/3), pokud byly
nalezeny v pásu podél stěn hrobu, ležely téměř vždy v rohu za hlavou
zemřelého. Oproti tomu ty exempláře prvních tří typů, u nichž lze předpokládat
funkci srpů, se statisticky významně nacházejí v prostoru nohou, a to v hrobech
dospělých mužů. Převážně shodných výsledků dosáhla T. Kovářová (2005), která
posuzovala celou oblast české kultury se šňůrovou keramikou.
(Neústupný, E. – Dobeš, M. – Turek, J. –
Zápotocký, M., 2008: Archeologie pravěkých Čech/Eneolit. Praha)
Materiály
Silicity z glacigenních sedimentů
(SGS;
eratické silicity, baltické pazourky, severské pazourky) – suroviny pro výrobu
industrie kamenné štípané (ŠKI), často nesprávně označované jen jako pazourky.
Za pazourek je však možné považovat pouze variantu rohovce z horniny křídového
stáří, které z celkového množství silicitů v ledovcových sedimentech tvoří
jen menší část. Plošně nejrozsáhlejší a pro Moravu nejvýznamnější primární
výskyty leží především v oblasti dnešního Slezska při severním okraji
Českého masívu. SGS jsou vázány na pleistocénní sedimenty (glacigenní,
glacifluviální, glacilakutrinní) z doby elsterského a sálského zalednění
na severní Moravě, ve Slezsku a v severních Čechách. Na našem území se
tyto sedimenty rozkládají na rozloze asi 2 750 km2 (severní
Morava a Slezsko) a 1 700 km2 (severní Čechy). Výskyty SGS
pokračují až po jižní hranici dosahu kontinentálního ledovce, jímž byly
transportovány baltické silicity ze severu. Na jih dosáhl okraj kontinentálního
zalednění až do Moravské brány a odtud se v naprosto ojedinělých kusech
dostaly SGS prostřednictvím řeky Bečvy do sedimentů řeky Moravy (Hulín).
Ledovec pronikl i do Kladské kotliny, kde nacházíme severské silicity
v okolí Bystrzyce Kłodzke. V glacigenních sedimentech není obsah
silicitů příliš vysoký, například na Jesenicku tvoří 0,3-3,1 % všech valounů a
průměrně 10-15 % všech eratických souvků. Rozměry silicitů se pohybují řádově
v centimetrech a pouze vzácně přesahují hmotnost 1 kg. Maximálně zjištěné
kusy však váží i přes 20 kg. Na povrchu některých eratických silicitů nacházíme
stopy dokládající posun po tvrdém skalním podloží z doby, kdy byl silicit
zamrzlý na bázi ledovce. Jde o pruhy srpovitých rovnoběžných trhlinek. Kvalita
eratického pazourku výrazně kolísá od relativně neštípatelných hmot po vysoce kvalitní
silicity. Některé kusy jsou prakticky neodlišitelné od silicitu
krakovsko-čenstochovské jury, od rohovce typu Krumlovský les varianty II,
případně od pazourku z Volyňsko-podolské plošiny. Mezi silicity
glacigenních sedimentů na severní Moravě a ve Slezsku lze vyčlenit dva základní
typy. Převažuje silicit pocházející z paleocénních mechovkových vápenců
baltického pobřeží ze stupně dán. Charakteristická je přo ně nahnědlá, šedá až
hnědošedá barva a plochý tvar konkrecí. Zabarvení silicitu však může být
v různých odstínech od téměř bílé až po tmavošedou barvu. Navětralé kusy
mají často hnědočervený povrch nebo žlutohnědě zbarvené zbytky kůry. Zjistily
se i proužkované varianty šedobílých odstínů. V silicidové hmotě jsou
poměrně časté bělavě zbarvené, neprůstvitné inhomogenidy řádově centimetrových
rozměrů. Z fosilií jsou hojné a typické relikty mechovek. Druhý typ je
možné označit za pazourek podle současné petrografické terminologie. Tento typ
silicitu pochází také z pobřeží dna Baltského moře, ale tentokrát jde o
silicit z horniny křídy senonského stáří. V ledovcových sedimentech
je zastoupen mezi 16-30 %. V typických případech mají hlízy výrazně bílou
kůru (pokud nebyla obroušena transportem) a silně členitý tvar s mnoha
dutinami vyplněnými bílou křídou. Ve vnitřní, obvykle šedé až černé hmotě a též
na okrajích jsou hojné mikrofosilie, zlomky jehlic hub a schránky foraminifer.
Dále jsou zastoupeny hystrichosféry a kokkolity. Na území České republiky je
významná výskyt SGS v blízkosti Otic u Opavy, kde se v pravěku
exploatoval nejspíše formou povrchových sběrů. Více dokladů po získávání
silicitů z glacigenních sedimentů je z území Polska.
(Hložek, M., 2008: Encyklopedie moderních
metod v archeologii Archeometrie. Praha)
Křemence severozápadních Čech
Křemence
z četných výskytů v prostoru tzv. Chomutovsko-mostecko-teplické pánve
mezi městy Kadaň, Most a Louny. Tvoří 1-2 m mocné lavicovité polohy, složené
z jednotlivých ploten a hlíz, a v místě výchozů vytváří velké bloky a
skalky. V podloží křemencových poloh jsou křídové jíly a slíny,
v nadloží třetihorní tufy a tufity, případně pleistocénní sedimenty.
Uvedené klastické křemičité horniny představují nejdůležitější domácí surovinu
v Čechách. Tyto křemence byly rozděleny na typ Bečov, Tušimice, Skršín a
Kamenná voda (viz níže).
Křemenec typu Bečov
Surovina pro
výrobu industrie kamenné štípané. Je dobře rozpoznatelný podle jemně a
především středně zrnité hmoty a podle typicky šedobílé barvy se skelně
lesklými zrnky křemene. Vlivem chalcedonové cementační hmoty výrazně bíle
patinuje a má výtečné technologické vlastnosti. Vyskytuje na výrazném návrší
Písečný vrch a Verpánek u Bečova na Moravě. V prostoru je doložená pravěká
těžba v období kultury s vypíchanou keramikou. Odkryvem zde bylo zachyceno
několik jednoduchých jam se střepy i s kamennými dobývacími nástroji.
Doklady o znalosti a využívání tohoto druhu křemence jsou známé již že starého
a středního paleolitu, díle pak z neolitu, eneolitu a ze střední doby
bronzové.
Křemenec typu Kamenná voda
Surovina pro
výrobu industrie kamenné štípané. Na rozdíl od křemence typu Skršín má hrubší
zrnitost hmoty se zrnky křemene do 3 mm, není tak pestře zabarven a vyznačuje
se nápadně stříbřitě bílou patinou. Výskyty této varianty křemence jsou u obce
Kamenná Voda jižně od Mostu a na několika dalších výskytech v blízkém
okolí, jako např. v Poleradech, Strancích a Židovicích.
Křemenec typu Skršín (dříve označován
jako křemenec typu Žatec)
Surovina pro
výrobu industrie kamenné štípané. Křemenec tohoto typu je velmi jemnozrnná
surovina s podstatným zastoupením kryptokrystalické základní hmoty.
V ní jsou nepravidelně rozptýlena křemenná zrnka různé velikosti.
Makroskopicky je nažloutle šedý, amorfní s lasturnatým lomem a někdy
s rezavě hnědými, růžovými, červenohnědými nebo červenými partiemi. Velký
výskyt tohoto druhu křemence byl na návrší Vrbka u obce Skršín jihovýchodně od
Mostu. Křemenec zpravidla nepatinuje a obsahuje v základní hmotě kaolinové
žmolky. Jeho maximální využití nastalo v mladší době kamenné.
(Hložek, M., 2008: Encyklopedie moderních
metod v archeologii Archeometrie. Praha)
Křemenec typu Tušimice
Surovina pro
výrobu industrie kamenné štípané. Křemenec s dokonale lasturnatým lomem je
nahnědle šedé barvy přecházející až do světle žluté. V základní jemnozrnné
hmotě jsou běžné světlé kaolinové skvrny a mikrovrstvičky. Křemenec občas jeví
náznak vrstevnaté odlučnosti a nepatinuje. Stopy po pravěké těžbě křemence typu
Tušimice byly zničeny při stavbě tušimické elektrárny. Další výskyty této
varianty křemence jsou známy z nejbližšího okolí Kadaně a
v Tušimicích, kde se vyskytuje v pískovci v hloubce 4 m. Těžní
šachty byly hluboké 3-4 m a z jejich zásypu pochází střepy kultury
s vypíchanou keramikou a kultury řivnáčské. Používání křemence typu
Tušimice je známo po celý pravěk, nejvíce však z neolitu a eneolitu
severních Čech.
(Hložek, M., 2008: Encyklopedie moderních
metod v archeologii Archeometrie. Praha)
Křišťál
Nejčistší
varianta křemene, úplně bezbarvá a průhledná. Jako zdroje kříšťálové suroviny
využívané v pravěku střední Evropy přichází v úvahu především výskyty
na západní Moravě (deluviofluviální sedimenty, pegmatity) a dále snad i výskyty
v Hrubém Jeseníku (Velká Kraš, Stará Červená Voda). Málo známé jsou zdroje
v pegmatitech rakouského Waldviertelu a v neposlední řadě lze
upozornit i na světoznámé „kříšťálové sklepy“ v tyrolských a švýcarských
Alpách. Křišťál je dobře známý i z mnoha dalších výskytů, zejména
v Českém masívu (Dražíce u Tábora, Příbram). Na těchto výskytech se však
surovina objevuje ve velmi omezeném množství, nižší kvalitě a menší velikosti.
Na Českomoravské vrchovině existují dva větší zdroje křišťálu a dalších odrůd
křemene (Brtnicko a Žďársko). Pravěké použití křišťálu je známo z několika
období paleolitu v českých zemí, a pak zejména z mladšího neolitu na
jižní Moravě (kultura s moravskou malovanou keramikou).
(Hložek, M., 2008: Encyklopedie moderních
metod v archeologii Archeometrie. Praha)
Porcelanity (kontaktní silicity)
Suroviny
sloužící k výrobě industrie kamenné štípané, světle zabarvené horniny
s lasturnatým lomem porcelánového vzhledu, vznikající při kontaktní
teplotní metamorfóze politických hornin (jílovců, jílovitých břidlic a slínovců).
Jejich geneze je úzce spjata s tělesy vyvřelých hornin anebo
s vypálenými uhlenými slojemi. Porcelanity vzniklé vypálením třetihorních
uhelných slojí známe z Medlovic u Uherského Hradištš a z více míst na
Mostecku (Dobrčice). V Medlovicích se vyskytují v cihlově červené
barvě, zatímco na Mostecku známe pestrobarevné porcelanity (červený, žlutý,
šedý). Druhou skupinu tvoří porcelanity vzniklé při kontaktu pelitických hornin
s vulkanity. Jde o výchozy neovulkanitů u Uherského Brodu, kde se
porcelanity vyznačují nazelenale šedou barvou s hojnými dendrity a někdy i
s drobnými žilkami pyritu. Nejvýznamnější zdroj je na kopci Bučník u
Komně, kde se vyskytuje atraktivní porcelanit s pestrou kresbou tvořenou
dendrity (keříčkovité povlaky z oxidů a hydroxidů železa a manganu). Další
výskyty tentokrát modravě zelených porcelanitů jsou známy z prostoru
vulkanitů těšínitové asociace v okolí Janovic u Nového Jičína. Kunětická
hora u Pardubic a Čeřovka u Jičína představují zdroje žlutavě šedých
porcelanitů. Významný je zejména výchoz porcelanitů na severní straně Kunětické
hory na tzv. žluté skalce, kde se předpokládá i jeho pravěká těžba. Využití
porcelanitů z Mostecka a Pardubicka známe již v mladší době kamenné
(neolit), naopak pro porcelanity z Medlovic, Uherskobrodska a Novojičínska
zatím postrádáme bezpečné doklady o jejich pravěkém opracování.
(Hložek, M., 2008: Encyklopedie moderních
metod v archeologii Archeometrie. Praha)
Rohovec typu Krumlovský les (KL)
Surovina
sloužící k výrobě industrie kamenné štípané, jeden
z nejpoužívanějších druhů silicitů během pravěku na našem území.
Makroskopicky podobné rohovcům typu Krumlovský les (KL) jsou silicity vyskytující
se v omezených zdrojích na plošinách v Brně-Líšni a
v Brně-Vinohradech jižně od masívu Hádů. Rohovce pocházejí ze
spodnobádenských štěrků, které se zachovaly jako relikty v prohlubních na
brněnském masivu. Nachází se zde konkrece rohovců dosahující velikosti až 1 m a
váhy až 60 kg. Rohovce doprovází i kvalitní rohovcové brekcie. Štěrkovité sedimenty s menším množstvím
rohovců téměř stejných s těmi jaké známe z Krumlovského lesa, se
objevily také v okolí Soběšic severně od Brna. Geneticky patří
k regionu Krumlovského lesa zdroje rohovců z míst ležících
severozápadně od obce Němčičky (okr. Brno-venkov) při hranicích sledované
oblasti. Nachází se zde pozoruhodné, ale bohužel dosud málo známí místo
s doklady exploatace jurských rohovců. Při záchranném výzkumu se zjistilo
několik pravěkých jam zaplněných výrobním odpadem a přemístěným materiálem.
Málo omleté valouny rohovce se vyskytují v miocénních štěrcích a píscích
stupně ottnang-effenburg a sedimenty překrývá tenká vrstva spraše. Rohovcová
surovina nepřesahující velikost 10 cm je značně nekvalitní s hojnými
trhlinami a petrosilexy. Některé rohovce označované jako typ KL však mohou
pocházet i ze zdrojů v jiných částech Moravy (Chřiby), případně
v Dolním Rakousku. To je nutné vzít v úvahu při hodnocení otázky
provenience rohovce typu KL na pravěkých sídlištích.
(Hložek, M., 2008: Encyklopedie moderních
metod v archeologii Archeometrie. Praha)
Přílohy:
 |
| Příloha 1 |
 |
| Příloha 2 |
 |
| Příloha 3 |
 |
| Příloha 4 |
 |
| Příloha 5 |
 |
| Příloha 6 |
 |
| Příloha 7 |
Geologické pojmy:
deluviofluviální
sedimenty – splachové sedimenty
Doufám, že ty "kresby" jsou míněny jako vtip :-D
OdpovědětVymazatV odstavci Křemenec typu Bečov je chyba. Jedná se o Bečov u Mostu a ne na Moravě.
OdpovědětVymazat