Seminární práce: Konvice bronzové

Autor:Lucka Lapáčková

Bronzové konvice 

(zkráceno)
(Obrazovou přílohu stahujte zde)

 ÚVOD

Bronzové konvice, jakož i soubory ostatních bronzových nádob, náležely k předmětům vysoce ceněným. Jejich výskyt počínáme pozorovat již v pozdně halštatském období a zřetelněji v časné době laténské, v prostoru bohatých „knížecích“ hrobů. Produkce bronzových konvic se plynule udržovala až do doby římské.

Tzv. toreutické výrobky indikují nejen významné společenské postavení majitele, nýbrž i důležité obchodní kontakty. Obchod však nemusel být jedinou formou distribuce. Mohlo se též jednat o dary, součásti věna či kořist.

Práce toreutických mistrů se odráží na vzhledu těchto impozantních nádob. Stejně jako čas formoval společnost i na bronzových nádobách je znát vývoj, jenž nám umožňuje jejich chronologické zařazení.

3. PICÍ SERVISY

Již víme, že bronzové konvice reprezentovaly prestižní importy. Z praktického hlediska tyto výrobky pochází z tzv. picích servisů. Jak nápojové soubory, tak i picí rituály či obřady procházely svým osobitým vývojem.

3.1. Eneolit

Tradice picích obřadů všeobecně sahá hluboko do pravěku. Již časně eneolitické kultury organizovaly picí ceremonie specifického rázu. Evžen Neústupný vyčlenil tzv. eneoliticko-bronzový keramický komplex 1 , který se uplatňuje v průběhu časného eneolitu a vyznívá na počátku doby železné. Část tohoto komplexu lze interpretovat jako picí soubory, které zřejmě sloužily k pití piva při slavnostech nebo rituálech. V časném eneolitu sem patří bohatě zdobené džbánky (jordanovské, mladší jordanovské, skupiny jenštejnské, schussenriedské), později nezdobené džbánky michelsberské (Neústupný et al. 2008, 59).

1 Jde o soubor ustálených forem nádob, který obsahuje čtyřuché a dvouuché amfory, poháry, džbánky, hrnky a koflíky, mísy, hrnce a zásobnicové nádoby s nálevkovitým hrdlem a úzkým hrdlem. Teritoriálně je omezen na střední Evropu a jižní Skandinávii. V časném eneolitu je tento komplex charakteristický především pro kulturu nálevkovitých pohárů (Neústupný et al. 2008, 59). 4

Seminární práce: Bronzové meče

autor: Detremar

 Bronzové meče

Úvod

Za téma své seminární práce jsem si vybral bronzové meče. Cílem práce bylo shromáždit co možná nejvíce dostupných informací, jejich utřídění, a následně sestavení ucelenějšího obrazu o této problematice, přičemž tato práce se zaměřuje pouze na dva hlavní typy bronzových mečů týkající se našeho území a částečně i území Slovenska.

Technologie odlévání předmětu

Nejčastější způsobem výroby mečů je jejich odlití do forem, ať už vytvořených z hlíny, metodou voskového jádra (tzv. ztracená forma), nebo do kadlubů, což byl daleko jednodušší způsob výroby.
Ztracená forma
Požadovaný předmět je vytvořen ze včelího vosku, následně obalen jemně plavenou hlínou a poté je forma vypálena. Vosk z formy vypuštěn a na jeho místo se nalije roztavený bronz. Po jeho vychladnutí je forma rozbita (proto „ztracená“ forma – každý předmět je tedy originál), předmět se vyjmut a dále zpracováván. Zlomky těchto hliněných forem se nacházejí velmi zřídka.

Kadlub
Kadlub je jedno či vícedílná forma vyrobená z měkké horniny (nejčastěji to býval pískovec). Formy obsahují negativ požadovaných předmětu a často také otvory pro sesazení více dílů formy k sobě. Nálevní otvor a někdy také odvzdušňovací kanálky pro odvedení plynů z vnitřku formy. Přetlak plynů vznikající při nalévání tekutého kovu do formy by při jejich neodvedení mimo formu mohl ohrozit kvalitu povrchu odlévaného předmětu - tvoří se tzv. lunkry, zjednodušeně řečeno praskliny.
Všechny kadluby byly v době odlévání postaveny tak, aby nálevní otvor směřoval vzhůru a negativy předmětu na formách byly často tuhovány. Nanesený grafit má totiž izolační vlastnosti. K tzv. jednodílným formám byla na straně negativu přisazena plochá deska.

Muzeum v Přerově - recenze

Muzeum Přerov

Stálá expozice s názvem Archeologie Přerovska se nachází v šesti místnostech gotických suterénních prostor západního a jižního křídla zámku v Přerově. Náplní expozice jsou artefakty z období starého paleolitu až po pozdní středověk.

Expozice začíná vystavenou rekonstrukcí života neandrtálské ženy a chlapce. Nad touto rekonstrukcí se nachází informační tabule s přehledem vývoje člověka. Vedle této rekonstrukce se nachází neúplná lebka neandrtálce. Na druhé straně je vitrína s ukázkou kamenných nástrojů z lokality Předmostí u Přerova a informační tabule o období staršího Paleolitu. Toto byl pro mě velice efektivní vstup do expozice už jen proto, že expozici a vstupní dveře spojoval mostek, protože rekonstrukce se nacházela pod úrovní podlahy a protože u levé stěny byla hluboká propast.

V úvodní síni se již nachází předměty z období mladého Paleolitu a je zde tabule, která informuje o osídlení Přerovska. V prvních vitrínách se nachází nástroje z období aurignacienu a zvířecí kosti. Ve vedlejší vitríně jsou vystaveny rekonstrukce loveckých obydlí obecně a rekonstrukce loveckých obydlí dle nálezových situací na Ukrajině. Poslední vitrína v místnosti vystavuje nálezy mikrolitů, kostěných a kovových nástrojů v naleziště Předmostí u Přerova. V každé vitríně v této síni jsou zde ukázány mamutí kosti, či jejich části. Je to jen zlomek nálezu, nález činil až 1000 ks kostí mamutů. Celé této místnosti dominuje rekonstrukce pravěkého stanu a mamutí kel, který byl objeven v roce 2007. Celá tato místnost na mě působila velkolepým dojmem a nemohu tomu nic vytknout.

O knize Hromové klíny a hrnce trpaslíků

autor: Lucka Lapáčková

Hromové klíny a hrnce trpaslíků

Z pokladnice české folklorní archeologie

Karel Sklenář

Kniha Karla Sklenáře je prvním z pokusů skloubit archeologii jako takovou s folklorem, tedy lidovou slovní tvorbou. Pověry, zvyky či pohádky už od antického starověku, můžeme předpokládat i starší výskyt, sjednocovaly myšlení tehdejšího obyvatelstva. Karel Sklenář ve svém díle demonstruje vztah vědy a myšlení prostého lidu tzv. folklorní archeologii, z čehož vzniká vskutku poutavá monografie.

Počátky vzniku folklorní archeologie lze spatřovat již v 19. století. V éře romantismu vznikaly tendence a touhy spojit vědecké hledisko s tím folklorním. Romantičtí archeologové měli snahu poučit nevzdělaný lid o zachování památek, mezi ně patřil i první z českých folklorních archeologů P. Václav Kromlus a vysloužilý farář a ochránce starožitností P. František Rohozecký. Většina z pozůstatků lidských kultur však byla ničena a to z různých důvodů. Lidé byli ziskuchtiví, pověrčiví nebo jen apatičtí.

V úvodu autor líčí obecnou charakteristiku a dějiny vývoje folklorní archeologie, v dalších kapitolách se bude zabývat artefakty, na něž nejvíce dolehl vliv folkloru a nemovitými památkami viditelnými v terénu.

Tedy přejděme k první kapitole a k prvnímu z témat, hromovým klínům. Jak již samotný název napovídá, spojitost s hromem a bleskem byla pro lidové pověry takřka nezpochybnitelná. Celosvětové rozšíření termínu hromový kámen je důkazem všeobecného lidového povědomí o „původu“ tohoto předmětu. Tradice pojmenování sahá také velmi daleko. Vždyť již ve starověku byly tyto kameny využívány k magickým účelům a víra v jejich kouzelnou moc se udržela až do středověku. Přesvědčení o léčebných, ochranných či obecně prospěšných vlastnostech byla v mysli obyčejného člověka hluboce zakořeněna a jen těžko jej šlo přesvědčit o vědeckém účelu artefaktu. Autor uvádí hnedle několik lidových výkladů zrodu hromových kamenů, nicméně z archeologického hlediska se na jejich vzniku přičinil jen člověk. Typologicky se setkáme s broušenými kamennými sekerami, klíny, sekeromlaty, přesleny, výjimečně i paleolitickými pěstními klíny. Z nearcheologických předmětů se mohou objevit i meteority nebo zkameněliny.

Speleologické časopisy

Autor: Lucie Lapáčková, Andrea Zezulková

Časopisy speleologické

Časopisů zabývajících se speleologií vychází v České republice několik.

Prvním a ve své době nejvýznamnějším titulem byl Československý kras. Založil jej Josef Skutil, archeolog, odborník na paleolit a speleoarcheolog, jenž prováděl výzkumy krasových jeskyň. Časopis vydával od roku 1948 Český speleologický klub pro zemi Moravskoslezskou v Brně, a to až do roku 1958, kdy počal vycházet pod nakladatelstvím ČSAV v Praze, v roce 1966 přejmenované na nakladatelství Academia. Zde časopis vycházel desetkrát ročně, až do roku 1990.

K úspěšným periodikům rovněž patřil časopis Stalagmit. Vydavatelem byl Speleologický klub Praha a časopis vycházel po dobu 14 let. Nejprve byl vydáván jako interní tiskovina ČSS, později se stal plnohodnotným a registrovaným periodikem. Jeho vydávání bylo nakonec z ekonomických důvodů zastaveno. Za archeologicky atraktivní článek uveřejněný v tomto periodiku můžeme jmenovat např. text Podzemní Praha (1.) od Vladimíra Vojíře (Stalagmit 2/1985) a jeho pokračování Podzemní Praha (2.) od Vladimíra Vojíře (Stalagmit 3/1985).

Seminární práce: Situly, vědra a bronzové kotle

autor: Andrea Zezulková

SITULY, VĚDRA, KOTLE BRONZOVÉ (A JEJICH SOUČÁSTI např. Ataše)

Na začátku mé seminární práce představím něco málo o získávání bronzu jako suroviny a způsobu výroby, dále se budu zabývat situlami, vědry a bronzovými kotli od doby halštatské po dobu římskou.

Podle předpokladů se domníváme, že surovinu na výrobu bronzu mohla poskytnout kromě alpských ložisek také ložiska cínu a mědi z Krušných hor, zejména v okolí Radovesic, kde byl představen nález polymetalické rudy s obsahem mědi, olova a dalších prvků v kontextu LT A. Uvažuje se o tom, že lokalizace některých hradišť pak souvisela mj. s kontrolou zdrojů mědi a cínu a že některé kamenné artefakty mohly být používány při těžbě a k roztloukání rudy (Venclová a kol. 2008, 42). V Krušných horách v okolí Krupky a také ve Slavkovském lese v západních Čechách se nacházejí celoevropsky významná ložiska cínu. Značný význam také mohlo mít ložisko kasiteritu u Tehova na Říčansku, pokud ještě nebylo v době laténské vyčerpáno (Venclová a kol. 2008, 42). Využívání těchto zdrojů lze sice předpokládat, ale prokázané však není (Venclová a kol. 2008, 73). Podle složení bronzu, zejména obsahu cínu (poměr cínu ku mědi činil nejčastěji 1:9) a také olova, se lišila i teplota potřebná k tavbě. Vyšší obsah olova charakterizuje technologickou inovaci zvyšující tvárnost bronzové slitiny (Venclová a kol. 2008, 73).
Jako kovolitecké dílny bývají interpretovány zahloubené objekty v obytných areálech, v nichž se nalezly hliněné tyglíky, někdy s kapkami bronzoviny, příp. doprovázené také železnou kovářskou struskou a dyznami (Radovesice, Libochovice, Tuchoměřice), (Venclová a kol. 2008, 42). V době římské je těchto dokladů ještě méně. Máme doloženou kovárnu v Berouně, kde byly zjevně zpracovávány i barevné kovy, což předkládají nálezy kousků bronzoviny a strusky ve formě bronzových plíšků. Většina bronzových nádob se neomezuje na jednu kulturu, nýbrž jsou obvyklé na větších územích, zahrnující zhruba hornodunajská a středodunajská popelnicová pole a v současné době se objevují i daleko na severu. Jsou to výrobky specialistů ve zpracování měděného plechu, kteří ovládali nejen technicky tepání a žihání, ale také techniky vybíjené a cizelované výzdoby a ovládali i nýtování, neboť tímto způsobem se připojovala ucha. Dílen nebylo mnoho, takže výskyt bronzových nádob lze většinou uvést ve vztah se směnou na větší vzdálenosti (Pleiner-Rybová 1978, 577).